Sloupky Jiřího Menzela (29)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Cítíte, jak nám dneska voní  ta stařičká kouřící lokomotiva z minulých dob?
 
Když jsme slavili sto padesát let železnice v Čechách a sto dvacet let pražských tramvají, posadily se ty staré mašinky na chvilku znovu do kolejí a sdělovacími prostředky proběhla vlna nostalgie. A tak jsme mohli znovu vidět, a někteří z nás dokonce zblízka osahat, tyhle staré rachotící elektriky a kouřící parní hračičky. Pamětníkům opět zavoněl ten důvěrný pach spáleného uhlí, kouře, jako hudba mládí zněl pískot stařičkých lokomotiv, cinkání starých tramvají.
Hlavou mi proběhlo to, co znám už jenom z literatury. Jaké to bylo za těch pionýrských dob, jak ty čertovské vynálezy byly kdysi přijaty. První reakce našich pradědečků na ty nebezpečné elektrické a parní příšery byla záporná. Neshledávali žádný půvab na těch čoudících a hlomozících krámech, měl hodně daleko do půvabu vůní kobylinců a rachotu kočárů a koněspřežek. Našim předkům lokomotivy páchly. Jak tehdy asi musel být čistý a nezkažený vzduch.
Cítíte, jak nám dneska voní ta stařičká kouřící lokomotiva z minulých dob? Jakpak asi budou našim potomkům vonět naše dnešní silnice a ulice, až budou se stejnou nostalgií vzpomínat na ty dnešní smrady trabantů, motorových lokomotiv a neseřízených náklaďáků? Co asi proboha budou muset dýchat v těch příštích dobách, až i oni budou mít na kolenou vnoučata a vyprávět jim o mašinkách svého mládí? A co asi bude o pár desítek let později smrdět zase jejich dětem a jejich vnoučatům....
 
Tak nevím...
 
Hrůza domyslet.

 S nepružným mozkem, ale zato s dobrou pamětí, se dá udělat slušná kariéra

Už od školních let jsem povahou lenoch, vždycky jsem se nerad podroboval té odporné disciplině - učit se nazpaměť. Drmolit a opakovat texty bez snahy o jejich porozumění. Umět odříkávat nejen básničky, ale mít v paměti i obsahy knih a odstavce z učebnic - to na nás chtěli bláhoví pedagogové v dobách školství pana ministra Nejedlého. Naučit se vyňatá slova, nebo malou násobilku, to snad mělo smysl, ale učit se věty z učebnic slovo za slovem, to byla hloupost, já to nenáviděl a podle toho taky vypadala má školní vysvědčení.

Při jedné z prvních Nejedlého školních reforem se přestaly školy dělit na dívčí a chlapecké a byla zavedena koedukační výchova. V páté obecné se objevily v naší třídě nakadeřené hlavičky spolužaček, neustálý zdroj mého trápení. Ony ty dívenky, alespoň v dobách, kdy jsem chodil do školy já, byly na to šprtání náramně talentované. Byly vyvolány, postavily se vzorně a spustily kolovrátek slov. Z dějepisu, z chemie, z češtiny, vždycky ze sebe dokázaly vychrlit naučené odstavce z učebnic, téměř slovo za slovem. Dost málo rozuměly tomu, co vlastně říkají, ale přesto dostaly jedničku. Jak já jsem je tenkrát nenáviděl! Byly nám klukům neustále dávány za příklad. V matematice a všude tam, kde se požadovalo taky trochu myslet, byly ty šprtky bezradné, uvažovat jim nebylo dáno. Jejich mozečky byly připraveny jen na navrčení příslušného počtu vět a to jim k úspěchu stačilo. I později jsem se v životě stále setkával s tou smutnou skutečností, že s nepružným mozkem, ale zato s dobrou pamětí, se dá udělat slušná kariéra.

Svět se mění. Už není třeba se učit nazpaměť. Místo násobilky v hlavě stačí kalkulačka v dlani. Místo vyňatých slov textový editor s příslušným programem na pravopis. Znalost dějepisu, chemie, literatury nahradí encyklopedie na CD-romu. Hlava se může a má používat k jiným věcem, než jen k učení zpaměti.

Tak nevím…

Asi nemá cenu to dál nějak rozvádět. Už pan Werich to formuloval přesně: Blbej má čas si pamatovat! Chytrej musí vymejšlet!

Od narození Ježíška nás dělí asi tak osmdesát generací

Hraju si s takovou absurdní představou, jaké by to bylo, kdybych si mohl zasednout za jeden stůl se svými nejbližšími předky, dejme tomu s předky po meči. Seděl bych vedle svého otce, který se narodil na začátku tohoto století. Jeho otec, můj děd, přišel na svět někdy kolem roku 1860. Čtvrtým u našeho stolu by byl jeho otec, můj praděd, narozený, řekněme v roce 1830. Všichni mimo mne žili za vlády Františka Josefa I. Pradědeček znal jen flinty předovky, můj dědeček pamatoval Masaryka, první ponorky a dalekonosná děla, otec se dožil vodíkové bomby a éry Husákovy, já bych jim mohl vyprávět o renesanci demokracie, internetu a genetickém inženýrství. O čem bychom si mohli povídat tak, abychom si navzájem rozuměli?

Představme si, že u vedlejšího stolu by seděli další čtyři dědečkové. Otec, děd, praděd, a prapraděd mého pradědečka. Pro zjednodušení počítejme na každou generaci pětadvacet let, tak by se ti čtyři mohli narodit v rozmezí jednoho sta let. 1805, 1780, 1755 a 1730. Ti by si asi mezi sebou rozuměli více, ale stejně je to závratná představa: jenom osm lidí v jedné místnosti. Někteří by seděli jen v košili, protože kabáty tehdy vydržely déle a dědily se. Všichni mí dědové by už znali střelný prach a ti nejstarší by pamatovali vládu Marie Terezie.

Kdyby tu mohlo být s námi ještě dalších dvaatřicet pradědečků, ten nejstarší by byl současníkem Svatého Václava. Oněch čtyřicet mužů, pouze čtyřicet generací by ztělesňovalo vývoj tohoto státu. Představme si je všechny vedle sebe v jedné místnosti, je jich o málo víc, než žáčků v jedné školní třídě. Každý jinak oblečen, každý odlišné životní i historické zkušenosti. Od meče přes halapartnu až k atomové ponorce.

Od narození Ježíška nás dělí asi tak osmdesát generací. Během těch dvou tisíc let se rozvíjel a rozvíjí vědecký a technický pokrok stále zběsilejší rychlostí. Přistavme k těm osmdesáti pradědečkům ještě jeden stůl obsazený čtyřmi příštími generacemi. Můj fiktivní syn a stejně fiktivní vnuk, pravnuk a prapravnuk.

Tak nevím…

Když si představím tu pravděpodobnou proměnu světa, jaká během příštích sta let pravděpodobně nastane, jsem tak trochu rád, že ti moji fiktivní potomci jsou jenom fiktivní.

Pokračování...

    další sloupky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 02. 2008.