Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (6) Podivný svátek se blíží... Kuchtík, v podstatě individualista, není přítelem bujarého veselí, které má vypuknout na dané znamení. Mohutným oslavám posledního dne v roce se snaží co nevíce vyhýbat, neb je pamětliv slov dávného kamaráda, který prohlašuje, že na Silvestra pijí pouze amatéři a pořádný člověk si nechá v záloze zbývajících tři sta šedesát čtyři dní. Kuchtík, neb je v širokých kruzích známý svými kulinářskými schopnostmi, jen těžko odmítá řadu pozvání, většinou míněných lehce zištně.
Kuchtíkovi je jasné, že svátek třiatřicátého papeže, který získal od císaře Konstantina Velikého pozemky pozdějšího Vatikánu, žádá nejen chutných a vydatných pokrmů, odedávna se patří zatížit hodovní tabuli i nějakým mimořádně kvalitním nápojem. Předložit něco tekutin získaných pouhým nákupem v sebeproslavenějším obchodě nepovažuje za důstojné, a tak z hloubi paměti pracně dobude starobylý recept na pravý námořnický grog podle Jaroslava Haška. Je mu sice jasné, že slabší povahy jen při vyslovení jména slavného humoristy ve spojení s alkoholickým nápojem lehce poblednou, ale jednou se již rozhodl.
Spisovatel, jehož jménem se nápoj honosí, tvrdil, že když spadne v kanále La Manche námořník z paluby lodě, utopí se nutně jako štěně. Pokud se ale předtím napil námořnického grogu, doplave hravě na břeh a je mu fuk na který. Kuchtík, se vzpomínkou na nepřekonatelného bohéma, připraví hrnec, nejlépe kameninový, postaví ho na plotnu a nalije litr bílého vína, na značce vcelku nezáleží. Lehce prohřeje a přilije stejné množství vína červeného; opět bez ohledu na výrobce. Opět zahřívá a pozorně dohlíží, aby se budoucí posilující nápoj nezahřál příliš, nebo dokonce nezačal vařit. Teplota stoupá a kuchtík obsah kuthanu ochladí obsahem třetí láhve, která je naplněna koňakem. Pečlivě sleduje teplotu, tekutina nesmí ani začít pěnit, aby zbytečně neklesal obsah alkoholu. Přidá něco málo cukru, za stálého míchání počká, až se rozpustí, doplní kouskem celé vanilky a zapomene na existenci skořice. Před servírováním na povrch přidá malou lžičku, ne, nezbláznil se, másla a nese, za neutuchajícího aplausu žíznivců, na stůl. Okolo sedícím, jako malou prémii, přidá vzpomínku na kamaráda, který Haškův grog kdysi ochutnal u přátel kdesi na Hradčanech a vypravil se k domovu; měl ho na samém začátku Letenské pláně. Když míjel jezdeckou sochu na Vítkově, přesvědčivě vyprávěl okolojdoucím, že na něj to zvíře mrká. Měl-li na mysli vojevůdce či koně, již neupřesnil.
Protože kuchtík zná občas neblahé účinky grogu, okusí jen maličko a spěchá s přípravou pokrmu svátečního, pokrmu zvaného kotlety po přátelsku. Jen mírně tučné kotletky zbaví kostí, naklepe je, osolí, opepří a zlehka potře nejlépe francouzskou hořčicí. Když se maso trochu rozleží a natáhne chuť i vůni koření, má jíž sádlem vymazaný litinový pekáč po babičce a na dno klade na kolečka krájené syrové brambory. Další vrstvu vytvoří z kotlet, překryje je kolečky červené i bílé cibule a zakončí další vrstvou brambor. Zalije, v rámci racionální výživy, co nejtučnější šlehačkou, vsune do zahřáté trouby a alespoň na devadesát minut zapomene na diktaturu času. Občas pochopitelně do trouby nahlédne, vše přelije vznikající omáčkou, pokud je třeba, pekáč zakryje archem alobalu. Snaží se ze všech sil, aby probíhající tepelná úprava byla přesně na hranici mezi dušením a pečením. Krátce před koncem perné práce otevře troubu ještě jednou a obsah pekáče vylepší plátky sýra; počká, jen až se sýr rozteče, a vše úhledně klade na talíře. Zatímco ostatní pochvalně mručí a hlasitě mlaskají, ubohý kuchtík sedí v koutku, čistí vepřovou hlavu a těší se, až ji vloží do hrnce s osolenou vodou. Sluší se přece o půlnoci pojíst symbolický, přibližně půlkilový kousek ovaru. |