Poutník přešel svažité náměstí, minul renesanční radnici a dlouhou rovnou třídou kráčí jakoby východním směrem. Jde jen tak, co noha nohu mine, ve městě kamenné krásy nemá cenu spěchat, poutník ví, že pár ušetřených minut nenahradí pohled na krásu kamene, kterou by jinak mohl minout bez povšimnutí. Nejen kamene. Blíží se k sochařské škole, na posekaném trávníku blízko vstupních dveří vidí bronzovou sochu, snad jednu z nejdokonalejších a nejkrásnějších, která kdy v Čechách vznikla. Na z trávníku vyrůstajícím kameni leží postava zavražděného Ábela, ve tváří bolest, údiv i úžas zároveň. Postava, anatomicky i umělecky vystihuje napětí, nepochopení, je obklopena figurami dvou překvapených ovcí. Nejblíže od tváře mrtvého stojí naříkající beránek udivený náhlým koncem svého pastýře… Poutník není schopen pohybu, nesoustředí se na člověka, v úžasu pozoruje rysy beránka, chápe, že zvíře cítí a vnímá stejně, ne-li více jako člověk, uvědomuje si, že zvíře má vlastně tvář schopnou stejných výrazů jak obličej lidí. Poutník sedá na žulový obrubník, přestává vnímat čas, dlouho a soustředěně vstřebává symboliku zla, utrpení, násilí. Pozornost mnohem více než obličej mrtvého přitahuje hlava a nešťastně nechápavý výraz beránka. Slzy mu netečou, přesto pláče, snaží se probudit svého nehybného pána a pomalu začíná chápat: „Pane, kdo ti to udělal? A proč….“ „Líbí se vám, opravdu vás zaujala?“ Poutník sebou, vyrušen z neveselých myšlenek, trhne a otáčí hlavu ke starému vousatému muži v dávno nemoderním černém širáku. Chtěl být sám se sochou, ale pohled starého muže je sugestivní, zasvěcený. „Tahle socha byla trochu kouzelná...“ začíná rozvážně muž v černém klobouku a přisedá vedle poutníka na kraj chodníku. „Kdysi, to už je strašně dávno, na mě zanevřel můj profesor Josef Václav Myslbek. Neprávem. Jen jsem udělal sochu Ctirada a Šárky docela jinak, než si představoval pan profesor a panák se kritikům líbil více, než jeho představa, jeho návrh. Kdybyste znal Myslbeka, věděl byste, jak vše nakonec dopadlo. On to byl veliký umělec, ale také pěkně nerudný dědek. Prostě mě vyhodil z umělecko průmyslové školy. Strašně mě to tenkrát mrzelo a dlouho jsem se nemohl vzpamatovat, načas jsem i odešel z Prahy sem, do Hořic. Po nějaké době byla ale vypsaná anonymní soutěž a já udělal návrh právě na Ábela. Pan profesor pochopitelně seděl v porotě, socha ho nadchla a dostala první cenu. Rozlepili obálku skrývající jméno autora a Myslbek prý málem omdlel… Měl jsem tehdy ateliér v Praze na Moráni. Jednou k večeru klepání na dveře a on pan profesor. Dokázal se překonat a přišel mi nabídnout ruku k smíru… Ale to je všechno strašně dávno. Mrtvý Ábel i s ovečkami stojí tady před školou, kde jsem roky učil, a kdo si dnes vzpomene na secesního sochaře Quido Kociána z Ústí nad Orlicí…“ Poutník pohledem provází sochaře vstupujícího do dveří školy a na památník první vraždy v dějinách lidstva se dívá s ještě větším obdivem než před setkáním s autorem. Vidí v něm náhle i symbol pochopení a přiznání omylu, vlastní chyby která ublížila velikému umělci. Nerad opouští Ábela, míjí školu a cestou mezi starou sokolovnou a parkem plným vzrostlých stromů mírným kopečkem stoupá po úpatí kopce Gothard k patrně největší expozici moderních plastik v celé zemi. Pod větvemi stromů se na něho potutelně šklebí obrovský pískovcový Krakonoš, jedna z moha soch, které v parku stojí za vidění, ale to se již blíží k prvním moderním skulpturám. Na vrcholu jich každý rok v létě, kdy probíhá po celém světě známé sochařské sympozium, několik nových přibude. V širokém okolí města se od druhé poloviny devatenáctého století těží i zpracovávají křemenné pískovce vyhledávané hlavně sochaři. Kámen ze sto padesáti historických lomů objevíte na mnoha významných stavbách nejen v Čechách. Zdroje kvalitního kamene byly jednou z příčin založení C.K. odborné kamenické školy, kterou od roku 1884 prošla řada představitelů našeho sochařství. V Hořicích od roku 1966 probíhají, hlavně zásluhou profesora Vladimíra Preclíka, již tradiční Mezinárodní setkání sochařů. V opuštěném lomu svatý Josef mají k dispozici materiál i potřebné zázemí a technické vybavení. Poutník zvolna stoupá mezi desítkami plastik od autorů z celého světa na samý vrchol kopce Gothard. Každá socha by stála za hodinovou prohlídku, každý kus kamene má co vyprávět, co připomenout… Poutníkovi se zdá, že kdesi nahoře vidí knír Mistra Preclíka. Napadá ho, že kdyby za celý život nevytvořil jedinou sochu, kdyby smyslem jeho života bylo „jen“ sympózium v podkrkonošském městě, měla by ta největší a nekrásnější socha nést jeho podobu. |