Milan Richtermoc - Petra Haasová: Pochodeň číslo 1

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Podobenka dvacetiletého Jana PalachaVzpomínka na Jana Palacha

V pondělí 19. ledna 2009 si připomeneme 40. výročí smrti studenta Filosofické fakulty UK Jana Palacha (11. 8. 1948 – 19. 1. 1969) , který se 16. 1. 1969 v odpoledních hodinách pokusil v horní části Václavského náměstí v Praze upálit. Nebyl to pokus o sebevraždu, ani nábožensky motivovaný projev vyznavače buddhismu, ale předem promyšlený varující čin, jehož cílem bylo probudit národ z letargie v době počínající normalizace.

Student druhého ročníku Filosofické fakulty UK Jan Palach při svém pokusu o sebeupálení (ve 14,30 hod.) na místě utrpěl těžké popáleniny i přesto, že poblíž službu konající dozorce Dopravního podniku hl. města Prahy Jaroslav Špirek pohotově zareagoval na čísi zmatený křik: „Hoří! Hoří! Pomoc! Nehořelo auto, ani dům. Hořel člověk! Špirek svým těžkým zimním kožichem oheň pohotově udusil. Jan byl přivolanou sanitkou pražské záchranky převezen na speciální pracoviště nemocnice do pražské Legerovy ulice, kde byly jeho popáleniny odborně ošetřeny. V 17.55 hod. ČTK k aktualitě nazvané „Pokus o upálení“ prohlásila:
„Městská správa veřejné bezpečnosti v Praze okolnosti a motiv činu vyšetřuje!“
Vzácná fotografie z Palachova rodinného alba – otec Josef, maminka Libuše a mladší  Jan ve Všetatech o vánocích 1951
Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze jako druhý syn Josefa a Libuše Palachových. Celý svůj život prožil v domě svých rodičů ve Všetatech u Mělníka, kde v létech 1954 až 1963 absolvoval povinnou školní docházku v místní Základní devítileté škole. Posléze vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu (nyní gymnázium Jana Palacha) v Mělníku. Po maturitě se pokusil o přijetí na Filosofickou fakultu UK v Praze, první pokus byl neúspěšný. Jan byl však přijat na Vysokou školu ekonomickou, kde absolvoval 4 semestry. V roce 1968 na vlastní žádost přestoupil na Filosofickou fakultu UK, kde se věnoval historii a politické ekonomii. Během týdne pobýval v Praze na studentské koleji Jarov na Žižkově a později (po přestupu na FF UK) na vysokoškolských studentských kolejích na Spořilově. Ve volných chvílích se často a rád vracel ke své mamince do Všetat. Jeho otec v té době již nežil.


Ve středu 21. srpna 1968 Jan Palach ještě spal, když jej maminka, celá vyděšená, časně ráno probudila: „Jendo, vstávej! Obsazují nás Rusové! Co budeme dělat?“ Sám pak uslyšel hluk nezvykle nízko letících sovětských vojenských dopravních speciálů, které přes Všetaty mířily na pražské ruzyňské letiště, z rádia slyšel hlasatelův vzrušený hlas a posléze zaslechl i charakteristický lomoz tanků a obrněných transportérů, valících se po silnici směrem k Praze.
Jenda se přes maminčino varování rozhodl, že se do Prahy ihned vydá. Vlakem, i když ty ještě jezdily podle jízdního řádu a spoje ze Všetat do Prahy byly tehdy časté, to však prakticky nešlo. Důvod byl prostý. Palachova maminka od časného rána prodávala v kiosku s občerstvením, umístěném na prvním nástupišti všetatského nádraží. Určitě by Jendovi cestu zarazila. Co teď? Dostat se po silnici ze Všetat přes Kostelec nad Labem a Měšice do Prahy bylo sice možné, ale riskantní. Silnicí se valily tanky, obrněné transportéry, samohybná děla a další vojenská technika. Ovšem kdo neriskuje…

  Dům č. 337 ve Všetetach u Mělníka, kde Jan bydlel se svými rodiči a se svým starším bratrem Jiřím. Libuše Palachová později dům prodala a přestěhovala se za starším synem Jiřím do Kamenického Šenova. Dnes je dům opuštěný a zanedbaný. Pamětní deska na domě, ve kterém Jan Palach ve Všetatech žil.

Přes maminčiny zákazy nebyl Jan k zadržení. Před odchodem do práce jí na oko slíbil, že dneska rozhodně do Prahy neodjede, ale nakonec bylo všechno jinak. Sotva paní Palachová odešla do práce, vykradl se z domu i Jan. Dostal se na státní silnici a do Prahy dojel - autostopem. Nevěřil vlastním očím. Praha byla plná tanků, děl a ruských vojáků. Litoval, že ve spěchu doma zapomněl svůj fotoaparát. Dalo by jím zdokumentoval všechno dění na ulici a také nápisy, které míjel skoro na každém kroku: „Lenine prubuď se! Brežněv se zbláznil!“ Z tanků se dá střílet, ne vládnout!“ „ Ivane, jdi rychle domů! Tvoje Nataša ti courá s Koljou!“…

Shodou okolností Jan těsně před okupací obdržel zprávu, na kterou toužebně čekal. Děkan Filosofické fakulty UK mu oznamoval, že byl přijat ke studiu a rovnou do druhého ročníku! Měl z toho velkou radost, zakrátko pokaženou vstupem vojsk pěti států Varšavské smlouvy na naše území. Radost umenšenou přepadením Československa.
Palachovi spolužáci, pamětníci těchto pohnutých událostí se shodují v názoru, že Jan okupaci prožíval těžce. Nechtěl však, jako někteří, čekat se založenýma rukama. Nehodlal věřit na zázrak a stát se založenýma rukama. To neodpovídalo jeho povaze. Chtěl bojovat!

Budova Základní devítileté školy ve Všetatech,  ve které Jan Palach v létech 1954- 1963 absolvoval povinnou školní docházku. Pamětní deska u vchodu do všetatské základní školy

Vánoce roku 1968 byly asi posledními šťastnými dny v Palachově životě. Milované Všetaty, starostlivá maminka (tatínek zemřel v roce 1962 ve věku pouhých 52 let, o 7 let starší bratr Jiří byl ženatý a žil v Kamenickém Šenově), sváteční stůl, rozzářený stromeček, štědrovečerní večeře, smažený kapr s bramborovým salátem, jablečný závin, vánoční voňavé cukroví… Večeře s motlitbou a přáním, aby se tu příští rok ve zdraví znovu sešli.
Pod stromečkem našel Jan knihy, boty, a parádní bílou košili do plesů. Po večeři si poslechli vánoční koledy, v televizi se podívali na oblíbenou pohádku a pak, když maminka usnula, šel Jan ztichlým městečkem až ke slavnostně ozářenému kostelu sv. Petra a Pavla, ve kterém oblíbený farář, děkan doktor František Vaněk, celebroval slavnostní mši tradičně ozdobenou líbeznými tóny Rybovy České mše vánoční „Hej mistře!!

Nádraží ČD ve Všetatech, z jeho prvního nástupiště Jan 16. ledna 1969 časně ráno odjížděl do Prahy k naplnění svého osuduVe čtvrtek 16. ledna 1969 Jan vstal již před půl šestou ranní. Po snídani překvapil maminku neobvyklou žádostí o dopisní papíry a obálky. Pak se rozloučil a ještě za tmy vykročil do mrazivého lednového rána. Do Prahy se dostal ranním vlakem a z Těšnovského nádraží odjel na studentskou kolej tramvají.
Zatímco kamarádi na pokoji ještě spali, Jan začal psát své poslední dopisy. Všechny měly stejný obsah:
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem:
Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit.
Já jsem měl tu čest vylosovat si jedničku, tak jsem získal právo napsat první dopis a nastoupit co by první pochodeň.

Naše požadavky jsou:
1. Okamžité zrušení cenzury
2. Zákaz rozšiřování „Zpráv“
3. Jestli naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969 a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj.časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně!
Podepsána: Pochodeň č. 1“
P.S. „Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolní prostor pro ČSSR, využijeme jej!“ 

Adresátem prvního dopisu byl Ladislav Žižka (studentská kolej Jarov, Praha-Žižkov). Druhý dopis Jan Palach adresoval Luboši Holečkovi (Filosofická fakulta UK, Praha 2) a poslední, třetí dopis byl určen Svazu spisovatelů.
Jan obálky s dopisy uložil do aktovky, oblékl se, spěšně se rozloučil s kamarády, kteří v ten den zůstali na pokoji (…“musím si ještě něco důležitého zařídit) a odešel.
kostel sv. Petra a Pavla, centrum náboženského života všetatské  farnostiKostky byly vrženy!
Bylo půl jedenácté dopoledne.

Téhož dne Jan (kde a s kým byl od jedenácté dopolední do druhé hodiny odpolední se nikdy nepodařilo spolehlivě objasnit) pod fontánou před Národním muzeem polil svůj těžký zimník benzínem, zapálil se a jako živá pochodeň utíkal přes vozovku směrem k soše svatého Václava. Pak nečekaně změnil směr, klopýtl a upadl na dlažbu. Plameny na hořícím Janovi uhasil dozorce Dopravního podniku Jaroslav Špirek.

Zkušení lékaři v Legerově ulici záhy poznali, že Janovy popáleniny jsou neslučitelné se životem, že pacienta není možné zachránit, ale pouze mu zmírnit nesnesitelné utrpení. Když byl ještě při vědomí, projevoval starost o to, aby byl jeho čin veřejností správně pochopen. Opakovaně zdůrazňoval: „Nejsem sebevrah ani buddhista! Nebyl to pokus o sebevraždu, nýbrž varující čin. Chtěl jsem protestovat! Chtěl jsem…vyburcovat lidi z letargie!“

Jan Palach měl život rád. I když počítal s rizikem, zemřít si nepřál. Chtěl jen vyburcovat lidi. Doufal, že přežije. Podrobnosti svého sebeupálení sdělit odmítal. Přes nesnesitelnou bolest, kterou (jak všichni ošetřující dosvědčili) snášel statečně a trpělivě, nikdo od něj neslyšel ani slůvko lítosti.
Lékaři i zdravotní sestry se tak, jak se s Janem Palachem během léčby seznamovali, přesvědčili, že se bez hrob Palachovic rodiny na urnovém háji ve Všetatech, kde byly v létech 1974 – 1990 uloženy zpopelněné ostatky Jana Palacha (na desce je chybně uveden datum uložení urny 1973)nadsázky jedná o Jana Husa naší doby. Shodli se v názoru, že to byl hoch s mimořádným pocitem odpovědnosti, pravdy a čestnosti!

V neděli 19. ledna 1969 po 14,30 hodin se pacientův stav zhoršil. Přes veškerou snahu lékařů Jan Palach v 15,30 hodin zemřel.
Před nemocnicí čekali studenti. Na rakev položili československou vlajku a mlčky pohledem doprovázeli pohřební vůz, který pomalu odvážel Palachovo mrtvé tělo….

…v pondělí 19. ledna 2009 zazvoní ze všetatského kostela sv. Petra a Pavla hrana. Komu budou zvonit? Janovi? Tobě? Mně?... Nám všem?

Rekapitulace závěrem:

- 11. srpna 1948, Praha, Londýnská ulice: Josefu a Libuši Palachovým se narodil druhorozený syn Jan;
- Jan až do své smrti žije v domě svých rodičů ve Všetatech čp. 337, na rohu Smetanovy ulice, na břehu potoka Klokoč v místech, kterému se zde říká V Sejtí;
- 1954 - 1963: povinná školní docházka v ZDŠ ve Všetatech, kde měl Jan štěstí na výtečné učitele: Annu Hamrovou, Václava Brůžka, Jiřího Maryšku, Marii Marečkovou –Holubovou, Františka Pokorného, Karla Stránského, Václava Bukovského a především na PhDr. Miroslava Slacha, skvělého pedagoga, historika a spisovatele (Dostavník do Výmaru Sbohem letní lásko, Zeptej se orlů, Světlo v soumraku atd.);
- 1962: Janu Palachovi umírá ve věku dvaapadesáti let otec Josef Palach, bývalý majitel cukrárny, později cukrářský dělník v národním podniku Mlýny a pekárny v Brandýse nad Labem;
- 1963-1966: Jan studuje Střední všeobecně vzdělávací školu v Mělníku;
- 1966/1968: posluchač Vysoké školy ekonomické v Praze (absolvoval 4 semestry);
- 1968: přestupuje do druhého ročníku Filosofické fakulty UK v Praze;
- čtvrtek 16.1. 1969: odjíždí ranním vlakem ze Všetat do Prahy, na koleji na Spořilově píše své poslední dopisy;
- téhož dne ve 14,30: na Václavském náměstí vzplála „Pochodeň číslo 1“…vážně popálený Jan Palach převezen na oddělení popálenin Kliniky plastické chirurgie do Legerovy ulice;
- 16.1.- 19. 1. 1969: marný boj lékařů o Palachovu záchranu (povaha zranění byla neslučitelná se životem);
- neděle 19. 1. 1969, 15,30 hodin: Jan Palach svým zraněním podlehl, zemřel klidně a tiše;
- 25. ledna 1969: poslední rozloučení s Janem Palachem, které (nejen v Praze) přerostlo v národní manifestaci (ostatky měly být původně uloženy na Vyšehradě, ale vedení státu to nedovolilo, proto byly uloženy do hrobu na Olšanských hřbitovech v Praze);
- 15. 10. 1973: bez souhlasu rodiny byly Janovy ostatky „pod ochranou“ důstojníků STB exhumovány a převezeny do krematoria ke zpopelnění;
- 27. 3. 1974: urna s popelem Jana Palacha byla uložena do malého rodinného hrobu na hřbitově ve Všetatech (zde zůstala 16 let);
- 24. 9. 1980: ve svém domě v Kamenickém Šenově umírá Palachova matka Libuše Palachová;
- 25. 10. 1990: urna s popelem Jana Palacha byla z rodinného hrobu vyzvednuta a převezena do Prahy na Olšanské hřbitovy, kde byla téhož dne uložena do původního hrobu;
- 28. 10. 1991: prezident ČSFR Václav Havel Janu Palachovi propůjčil in memoriam Řád T.G. Maraska 1. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, vyznamenání na Pražském hradě z rukou prezidenta převzal Janův bratr Jiří Palach;
- 16. 1. 1999: prezident ČR Václav Havel ve vestibulu Základní školy ve Všetatech odhalil bustu Jana Palacha;
- 19. ledna 2009: v den 40. výročí upálení Jana Palacha…. (?)

Text: Petra Haasová a Milan Richtermoc

Foto © Milan Richtermoc a archív

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 01. 2009.