Vyznání

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Několikrát týdně jsem navštěvovala maminku mé kamarádky. Ležela, svaly na nohou se jí téměř vytratily. Ještě byla schopna se posadit, nebo otočit na lůžku. Sestřičky o ni pečovaly a ona dělila svůj čas mezi pohled na strop, občasnou péči personálu LDN a spánek. Zbyl jen smutek, touha vrátit se v toku času zpět do mládí, znovu chodit, mít vedle sebe své milé. Některé vzpomínky zmizely, zůstává jen její touha po mládí a spokojenosti a smutek z nemohoucnosti.

Občas se mi vrací vzpomínky na mé, tehdy dost časté návštěvy. Některé okamžiky nevymizí, i když od nich uplynul již téměř rok. Několik měsíců do nemocnice nechodím. Není už za kým. Zůstávají jen okamžiky uložené v paměti.

Ode dveří vidím schoulenou postavu, sevřené rty a smutné oči. Oči hovoří samy: „Jsem ráda, že vás vidím, že jste přišla.  Dlouho jsem čekala. Jsem hodně unavená, tolik, tolik bych toho chtěla povědět, ale nemám slova. Nevím, jestli je to pravda, že jste tu…. A je to sen, nebo skutečnost?  Bojím se, že už budu jen unavená, slabá…“

„Nebojte se, není to sen, jsem tu skutečně, jsem tu a budu tady. Není to sen, opravdu jsem tu, jsem to já.“ Ujišťuji znovu a znovu ten slabý věchýtek. Vděčně se tváří přimkne k mé ruce, děkuje, třesoucíma rukama pevně svírá mé ruce jako by se chtěla udržet ve skutečnosti. Sotva srozumitelnými slovy se snaží vyslovit to, co říkají oči. Opakovaně ji ujišťuji, že to není sen.

„Jsem ráda, že vás vidím, máte takové hezké vlasy, chtěla bych je pohladit, ale nevím jestli smím…..jen trochu, prosím…“  čtu z očí, když mě třesoucí se ruka jemně, velice jemně hladí po vlasech, tváři, čele,  probírá spadlý pramen vlasů a mlčky vnímá mou přítomnost.  Není třeba hovořit. V jejích očích vidím smutek a touhu. Oči hovoří beze slov: „..Jsem unavená bolestí a životem a tolik bych chtěla být mladá, chodit a nemít starosti.  Dívat se do vašich očí mi dělá radost. Aspoň na chvilku prožívat ten sen…. Nezdá se mi to? Je to skutečnost? Ne, to nemůže být pravda, je to jen sen, ze kterého se probudím a zas budu jen čekat. Jsem jen v mlze neskutečna…“

„Ne, není to neskutečno, opravdu jsem tady a budu tu tak dlouho, jak budete chtít,“ snažím se ji ujistit.

Slabým hlasem, který jistě není slyšet do půlky místnosti mi stařenka odpovídá: „Opravdu? Kdyby bylo na mě, byla byste tu dlouho, moc dlouho… Já vás nikdy neopustím…“

Pohled starých očí se stal na chvilku jasnější a pevnější. Slabá ruka láskyplně hladí mé vlasy a čelo…

Dodnes slyším ta tichá slova a cítím jemný, plachý dotek pohlazení.

Copyright © Zdeněk Hajný

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 01. 2007.