Sloupky Jiřího Menzela (34)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Míhání ušmudlaných vest dovede zkazit sebeslavnostnější atmosféru
(Psáno v roce 1997)

Zmiňoval jsem se už o svých zážitcích z nejsnobštějšího festivalu na světě - v Cannes. O těch pověstných schodech, pokrytých rudým kobercem, po kterých vystupují slavné i méně slavné hvězdy a osobnosti filmového světa, usmívají se, mávají do všech stran, dělají opičky před davem čumilů, před objektivy fotografů a televizních kamer.
Zúčastnil jsem se několika parád tady u nás a najednou jsem si uvědomil něco, co se mi na té šaškárně na rudém koberci v Cannes vlastně líbilo: Z dobrých důvodů tam byli všichni ti fotografové a kameramani odděleni od rudého koberce tlustým provazem a hlavně: všichni byli slušné oblečeni. V černém a s motýlkem na krku. Jinak by tam nesměli. Zatím co tady u nás...
Na koncertech, rautech, vernisážích, při udělování cen i při jiných slavnostních příležitostech, mezi slušně oblečeným lidmi, způsobně sedícími v hledišti a elegantními róbami na pódiu, vidíte pořád pobíhat chlapíky s aparáty na krku, v záplatovaných vestách a špinavých texaskách s vytahanými zadky. Ruší svými blesky, cvakáním aparátů, často lezou i na pódium mezi účinkující, a pokud zůstávají mezi večerně oblečeným obecenstvem, tak většinou neoholení a v ošuntělých mundůrech míří vám svými objektivy drze a bez dovolení zblízka do obličeje a snaží se vás zachytit ve chvíli, kdy vypadáte jako blbec.
Tohle míhání ušmudlaných vest dovede zkazit sebeslavnostnější atmosféru. Opravdu nechápu, proč si to pořadatelé nechají líbit. Na tu neomalenost jsme si jaksi zvykli a nevím proč se toleruje. Kteréhokoli šupáka, který by se motal po sále by rychle vyvedli. Jak má ale na krku jednu, nebo pět černých bedýnek, nechají ho být.
 
Tak nevím...
 
Byl jsem kdysi u toho, kdy pan Hrabal dokázal zkrotit tu smečku podivných existencí s aparáty. Dostával významnou literární cenu, myslím, že to byla cena Jaroslava Seiferta. Ve chvíli, kdy mu jí předávali, zmizel za hradbou potrhaných sak a oblýskaných zadků pánů fotografů. Nebyl by to pan Hrabal, kdyby neudělal co se patří: Rázným gestem ten houf cvakalů a bleskařů rozehnal a nechal si dát tu cenu ještě jednou - pro nás, diváky. 
Jsou ovšem i mezi herci povahy pružnější,  jako ostatně mezi lidmi vůbec
 
(Psáno v roce 1997)
Říká se o hercích, že nemají charakter. Není tomu tak u všech. Mám herce rád, poznal jsem mezi nimi řadu slušných lidí, kteří měli bohužel v minulých dobách mnoho smutných příležitostí svůj charakter prověřit. Jsou ovšem i mezi herci povahy pružnější, jako ostatně mezi lidmi vůbec.
Pro „Skřivánky na niti” jsme potřebovali herce, který by ztělesnil historickou postavu akademika Nejedlého. Pro ty šťastlivce, kteří už nemusí vědět kdo to byl, poznamenám jen, že to byl v padesátých letech ministr školství, mstivý stařec, mající na svědomí řadu zlovolných akcí a neuvážených školních reforem. Ta sklerotická scénka ve „Skřiváncích” je prý autentická. Podobných výroků jako o Fibichovi, Smetanovi a máslu se ve svém požehnaném věku občas dopouštěl.
Podobou mu byl nejblíže Stanislav Neumann z Národního divadla, národní umělec, syn básníka S.K.Neumanna. Poslali jsme mu scénář a po několika dnech mne zavolal a poprosil, abych ho navštívil. Ocitl jsem se v tom legendárním domku na konci Žižkova, kde mne uvítal a po úvodních rozpacích mi roli vrátil. Ministr Nejedlý mu za svého života několikrát pomohl, svěřil se mi pan Neumann. A teď by si ve filmu, ve kterém by si jinak rád zahrál, „...připadal, jako že mu plive na hrob”, řekl mi doslova. Loajalitu k člověku, pro kterého v té době už nikdo neměl dobré slovo, jsem ocenil. Od té doby mi byl herec Neumann sympatičtější.
Roli bez zdráhání vzal jiný národní umělec - Vladimír Šmeral. I když mohl být bývalému ministrovi taky za leccos vděčen, zahrál toho starého sklerotika rozkošně. Snad aby mu to vynahradil, ztělesnil tu samou postavu ministra - akademika o pár let později v úplně jiném filmu. Ten film se jmenoval „Vítězný lid” a byl o vítězném únoru. Masku tam měl pan Šmeral úplně stejnou jako ve „Skřiváncích”, jenom pojetí role bylo diametrálně odlišné - oslavné a bez té sklerózy.
 
Tak nevím...
 
Herci nejsou o nic horší, než ostatní lidé. Jenom mají tu smůlu, že na některé jejich prohřešky je víc vidět, zůstanou zachovány a nedají se zapomenout. Míhání ušmudlaných vest dovede zkazit sebeslavnostnější atmosféru.

Pokračování příště...

Foto © archiv Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 03. 2009.