Eva Vlachová: Je čas na změnu?

Rubrika: Literatura – Fejetony

Fejetony naší Evy

Je čas na změnu?

Na podzim roku 2006 proběhla tiskem šokující zpráva. V indickém státě Čchattisgarh se narodilo děvčátko se srdcem na dlani. Dva dny poté, přes snahu lékařů, zemřelo. Možná, že by se ho podařilo zachránit, ale na transplantaci neměli rodiče dítěte peníze a infekce na výsledek případné sbírky nečekala…Tolik krátký příběh, plný bolesti pro rodiče a nás ostatní vyzývající k zamyšlení.

Lidský druh prošel od svého vzniku mnoha přeměnami. Pojednání o evoluci člověka nás zavádí na africký kontinent před 22 - 5,5 mil. lety, kde se v té době začal měnit charakter zemského povrchu. Vznik Velké příkopové propadliny, kde se vyvinuly nové ekologické podmínky, byl, podle antropologa Y. Coppense, prapůvodní příčinou oddělení společných předků opů a lidí. Klimatické podmínky byly příčnou dalších změn, prudké ochlazení v Africe před 5 – 6 mil. lety dalo impuls ke vzniku několika linií hominoidů. Jak šel čas, podmínky pro život lidského druhu se měnily. A s nimi se měnil i člověk.
Zatímco Australopithecus afarensis měl objem mozku maximálně 400 cm3 (tedy jen o něco málo větší než šimpanz), jeho následovník africanus již dosáhl na 520 cm3. Funkční zdokonalení mozku mu umožnilo výrobu a užívání nástrojů. Z hlubin věků se vynořuje další předek – Homo habilis – člověk zručný. Jeho mozek opět nabyl na objemu (650 cm3), ale ani to mu nezaručilo dlouhý pobyt na povrchu zemském. Za pouhých 400 000 let ho nahradil Homo erectus, jehož mozek se pozvolna, v období mezi 1,6 mil let až 100 000 lety, zvětšoval na objem 1300 cm3. Ale i Homo erectuc odchází, aby ho nahradil moderní člověk, jemuž Afrika začíná být těsná. Na úsvitu dějin se objevují neandrtálci, přizpůsobení drsnému klimatu, a kráčejí dnešní západní Evropou, Blízkým východem i střední Asií. Jak se zdá, lidská rozpínavost roste přímo úměrně k velikosti mozku, neboť neandrtálec se mohl pyšnit mozkovnou s kapacitou v průměru 1500 cm3… Nu a pak jsme se objevili my – Homo Sapiens Sapiens.

Náš vývoj je jedním velkým dobrodružstvím. Čím více o něm přemýšlíme, tím víc otázek si musíme klást. Například proč po pouhých cca 100 000 tisících letech zmizel neandrtálec? Co když docházelo, celkem pravidelně a v závislosti na vnějších životních podmínkách, ke „skokům“ ve vývoji lidstva? Co když máme v naší DNA zakódováno, že za určitých okolností musí nutně dojít ke změně? Třeba se v těch dávných dobách začali rodit lidé s vyšším čelem, s menšími nadočnicovými oblouky, se změněnými ústy a s vyvinutým hrtanem, který zajistil přesnou artikulaci zvuku. Možná ti první umírali, ještě nebyli tak dokonalí, aby mohli přežít. Jejich následovníci byli pro svou odlišnost určitě vyhánění a zatracováni, ale pak si přeci jen vydobyli místo na slunci…
Ve vědecko fantastické literatuře má tahle teorie dost zastánců. Dost možná že ta indická dívenka byla pouze první. Trochu nedokonalý pokus přírody, po kterém budou následovat další a povedenější. Třeba se na lidech fyzicky už nedá mnoho změnit. Koneckonců, uchránila nás snad naše větší mozková kapacita před válkami a ničením životního prostředí? Co když je potřeba změnit něco přímo v nás, v našem nitru a my jsme dostali sice metaforické, ale o to drsnější varování. Totiž, že narodit se se srdcem na dlani se krutě nevyplácí. Ještě vloni a předloni určitě. A co letos?

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 01. 2008.