FEJETONY NAŠÍ EVY
Esence vzpomínek

Provensálské městečko Grasse patří bezesporu k oblíbeným cílům návštěvníků Azurového pobřeží. Je kouzelné a hlavně voňavé. Jak by také ne, je sídlem společnost Fragonard, která, jak zasvěcenci dobře vědí, vyrábí parfémy. Můžete tady navštívit sídlo firmy, podívat se do muzea a seznámit se se starými i novými metodami výroby něčeho tak neuchopitelného jako je vůně. Původní extrakční metoda se nazývá enfleurage. Laicky a stručně popsáno: květy se převracely v tuku z vepřového nebo hovězího masa. Za čtyři měsíce extrakce se vyloužil vonný olej pro voňavky a tuk se použil k výrobě mýdla. Šokující je, že k přípravě tří kilo koncentrátu je potřeba tuna květů. A z těch tří kilogramů se jako esence využije pouze čtyřicet procent. Neuvěřitelné! Ale výsledek je úžasný a není divu, že turistky houfně obléhají pult se zlatými flakónky, aby si odtud odvezly suvenýr. Ale tohle není, i když to tak vypadá, reklama na parfémy, či cestovní kanceláře. Právě tam, v oblacích vůně, mně napadlo, jaké by to asi bylo, kdybychom své vzpomínky, a že jich mnozí mají také na tuny, extrahovali a uzavřeli do flakónků, než se nám zamlží. A po otevření…

Je mi znovu sedmnáct a pospíchám z nádraží k babiččinu domku. Bouřka se hlásí temným duněním a co chvíli se zableskne. S prvními těžkými kapkami vbíhám do vrátek. Na verandě čeká moje zlatá babička s otevřenou náručí: „To jsem ráda, žes nezmokla! Dítě, ty jsi ale opálená a jak jsi hubená!“ (Je to už opravdu dávno… pozn. autorky.) Rychle vybalím tašku, pohladím kocoura a už vyprávím. Jak bylo na praxi, co rodiče a ségra… Babička poslouchá a přitom vytahuje z trouby plech s borůvkovým koláčem. Balada. Pak sedím na schůdkách verandy, pozoruju déšť a blesky, láduju se tou voňavou dobrotou a lebedím si. A aby toho štěstí nebylo málo, dozvídám se, že se po mně už třikrát ptal Milan…

Ještě teď cítím babiččinu drobnou ruku na svých vlasech. Znovu cítím na jazyku rozplývavou chuť borůvek a taky ozón po končící bouřce. S babičkou jsem se už dávno navždy rozloučila, místo malého domku a velké zahrady stojí dva domy typu podnikatelského baroka. Stromy, angrešty, floxy a pivoňky nahradily bazény, terasy s grily, zakrslé túje, cypřiše a stříbrné smrčky. Z Milana se prý stal notorický alkoholik, který bije ženu i děti. Ale esence mých vzpomínek je čistá, bez příměsi hořkosti a dnes i smutku.

Ovšem nabízí se otázka, zda bychom uchovávali i špatné vzpomínky. I když znám člověka, který tvrdí, že zlé věci ze své paměti vymazává a nechává si jen vzpomínky krásné. Pro něj by výroba esence snad ani neměla význam. Což mi připadá trochu smutné. Protože si prý vlastně skoro nic nepamatuje…