Lenka a Luděk Novákovi: Cestování s kufrem (2)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

KLOKANI.CZ

Vážení přátelé, kamarádi!

Nejsme žádní hledači adrenalinových zážitků, ani nechceme sobě nebo jiným něco dokázat či pokořit nějakou horu (výzvu). Jsme cestovatelé s kufrem, zástupci střední třídy.
Abychom přežili pracovní vytížení, musíme spojit poznávání s odpočinkem, a to v limitovaném čase tří týdnů.
V rozhodování chceme být nezávislí, proto si všechno plánujeme sami.
Naše vyprávěnky píšeme především pro naši rodinu a přátele, ale i pro každého dalšího, kdo ještě dokáže být zvědavý. Chtěli bychom zbořit mýty, že cestování v Jihovýchodní Asii bez dálkového řízení cestovní kanceláře není možné.
Thajsko si mnozí vyzkoušeli, ale je tu taky Vietnam, krásná země, speciálně Čechy neprávem opomíjená, kterou jsme prošli od severu k jihu a vyprávěli jsme o něm na mnoha prednáškách. Teď cestujeme Laosem a Kambodžou.
Pokud vám v našem vyprávění něco chybí, těšíme se na otázky.

Lenka a Luděk Novákovi
Klokani CZ

Cestování s kufrem - LAOS, KAMBODŽA

Zápisky z deníku   (2.týden)

Vientiane
1.1.2008 Ještě k Silvestru

Je ráno 1. ledna, jsme po Silvestrovské noci a dojmy jsou zvláštní stejně, jak zvláštní je přístup Laosanů k těmto pro nás tak svátečním dnům.
Protože chodí spát brzo, většina malých restaurací pověsila cedulky, že zavírají ve 23.00, tzn. v prodlouženém čase. Udělali to proto, že Evropa i Amerika přece slaví Silvestra. A ohňostroj spustili hned ve 21.00, aby si to užili i jejich děti, které také padají do postýlek nejpozději ve 22.00.
Před půlnocí jsme vyrazili na hlavní třídu (uličku, kde se nejvíce svítí a chodí nejvíce turistů), tam některé restaurace evidentně vedené „bílou tváří“ pohostily turisty i po 22 hodině, počkali jsme si na půlnoc a připili si pravým českým sektem Bohemia (který jsme si pro tuto příležitost vezli z domova).
Přiťukli jsme si s dalšími veselými turisty (zajímavé, převažovali Japonci a oni přece Silvestra neslaví, nebo ano?) a koukli na symbolickou reprízu půlnočního ohňostroje.
K tomu všemu teploučko, ta zvláštní vánoční výzdoba na kaktusech, vánočních růžích a kvetoucích bougenviliích, snědí Laosané v červených vánočních čepičkách olemovaných bílou kožešinkou, no jiný, ale vlastně veselý hezký pocit.
Ráno jsme přeletěli do hlavního města Laosu Vientiane a zase bydlíme ve starém koloniálním domě hned vedle chrámu. Pokojíček jsme si opět raději rezervovali předem. Jak? Napsali jsme jim e-mail. Ano, to tady funguje.
K večeři jsme měli čočku s uzeným. Pro neznalé, abychom měli i letos dost peněz na cestování, neporušili jsme český zvyk mít na Nový rok čočku a tak jsme si ji vezli i s uzeným s sebou v konzervě.

 

Udivený recepční (hlavu si mohl ukroutit) nám celou konzervu ohřál a my ji dlabali „vypůjčenou“ lžičkou EVA AIR na krásné koloniální terase a k tomu 12st. Beerlao.
Jak na nový rok, tak po celý rok, takže jsme si zajistili dostatek peněz na cestování, nebudeme nic dělat, jen lenošit v teplých asijských krajích, zunkat český šampaňský a papat levný výborný pochoutky, nebudeme mít žádný starosti a stresy, nebudeme mít poškozený mozek od práce a večery budeme trávit v houpacím křesle. To samé ještě jednou přejeme i vám.

Vientiane – nejklidnější hlavní město v Asii

V průvodci napsali, že Vientiane patří mezi nejklidnější hlavní města na světě. Nedovedla jsem si pod tím nic představit. Teď už tomu rozumím. Pro ty z vás, kteří si taky pod tím nedovedou nic představit, trochu podrobností.

 

Vientiane má 200 000 obyvatel. Protože Laos je lidově demokratická republika, je tu patrný vliv bývalého Sovětského Svazu a bývalých francouzských kolonialistů.
Má dlouhé tříproudé bulváry s hlaďoučkým asfaltem a jezdí po nich jen málo aut (80% značky Toyota Pick Up VIGO 3.0 litr 4WD). Čtyřkolka proto, že za hranicemi města až na jednu hlavní jsou ostatní cesty nezpevněné a udusané z bláta.
Dále tu jezdí motorky. Nikdo z řidičů nemá roušku jako ve Vietnamu, ale všichni mají helmu se spuštěným hledím. A ještě Tuk-Tuky. Hodně Tuk Tuků.
Na kolech uvidíte jen bílé turisty, domorodí jezdí Tuk-Tukem. Kdo by se s tím šlapal. Často se stane, že několik minut NIC nejede. Je tady ráj pro motoristy (možná poslední). Parkovišť, kolik chcete a všechny zadarmo.

Jak Vientiane voní? Těžko se mi hledá správný výraz. Smog tu není, taky z čeho, když tu nejsou auta a nikdo tu netopí pod kotly. Tuk-Tuky nepočítám, když jedou kolem, programově vydechuji. Od Mekongu vane svěží vítr. Občas, když se nepříznivé okolnosti sejdou, zavane kanalizace, ale jinak hodně voní jídlem (bohužel pro Luďka) z pouličních jídelen.
Jak je Vientiane slyšet, když zavřete oči? Na ulicích dominuje rámus z Tuk-Tuků, my z pokojíčku, ačkoli bydlíme přímo v centru, občas zaslechneme kohouta. Večer a ráno jsou z vedlejšího chrámu slyšet bubny a mrmlání mnichů. Palmy a večer cikády. 

                 

Domečky jsou jen málokdy vyšší, než palmy. Převyšují je jen zlaté věžičky chrámů a těch je tu opravdu požehnaně.
Dnes, právě dnes na Nový rok se v nás něco zlomilo. Už neprohlížíme každý chrám, jejich jména si stejně nepamatujeme. Všechny jsou krásné, zlaté, červené a bílé, ve všech jsou Budhové ve všech polohách, často hodně Budhů a na zahradě číhají mladí mniši (15let). aby si procvičili angličtinu elementární úrovně. Popovídat se s nimi nedá.
Jestli je tu nebezpečno? V průvodci píšou, že hlavně za tmy. Mohli bychom prý spadnout do nekrytého kanálu.

7 stupňů k Nirváně

Za ten krátký pobyt tady jsme se posunuli blíž k Nirváně. Konečně jsem pochopila základní stupně, které musíme zdolat.
• První je loučení - ať se těšíte sebevíc, naprosto konkrétně cítíte, o co přicházíte a mohli byste přijít svou nepřítomností. Trochu to bolí, protože přicházíte o část života, kterou byste mohli prožít se svou rodinou. Ale taky se loučíte s prací, takže je to i radostné loučení.
• Druhá - jsou místně či dálkově řízení turisté přes cestovku. Ve stádě se cítí bezpečně a na všechno se ptají svého průvodce – velitele stáda. A průvodce taky za všechno může. I za jejich pocit štěstí.
• Třetí - jsou svobodní cestovatelé, co se nebojí sami o sobě rozhodovat a taky si za svá rozhodnutí musí nést následky. I za ta špatná. Není nikdo, koho by své chyby mohli obvinit. To je moc důležitý stupeň. Už chápu, proč dříve mladí lidé odcházeli s uzlíčkem buchet na vandr. Naučit se „vandrovat“ by mělo patřit ke všeobecnému vzdělání.
• Čtvrtá - jsou tuláci a přiznám se, že jsme se z ničeho nic ocitli v této vyšší kategorii. Jen tak se touláme městem a prohlížíme, na co máme chuť a ne to, co doporučují čtyři z pěti cestovatelů. Je to neuvěřitelná pohoda a pocit svobody. Pro jistotu za sebou sypeme oblázky, abychom podle nich našli cestu do postýlky.
• Pátá - to jsou lidi, co umí bloumat. To my ještě neumíme, ale když nám to takhle půjde, třeba to zvládneme.
• Poslední kategorie umí i chytat lelky. Zkoušela jsem to u nás na terase, ale pořád mě něco rozptylovalo.
• Končí to Nirvánou, což je zánik všeho jsoucna. Tak o to nám opravdu nejde. Máme rádi pocit štěstí a když ho nemáme, chceme ho mít. To nám sice působí utrpení, ale zase uděláme všechno, aby se znovu dostavilo.
Vypadá to s námi nadějně, ale přiznám se, o Luďka mám strach. Stal se úplně závislým na jídle. Musí ho mít třikrát a více denně a to přitom doma často vystačil jen s večeří.

 

Při svém toulání jsme došli až k Mekongu a právě zapadalo slunce. To je ale náhoda, lépe bychom to ani nenaplánovali. Říční koryto je ze dvou třetin vyschlé a pokryté béžovým jemným pískem. Vítr na něm tvoří zajímavé dunečky a místy se zachovala i malá jezírka. Brodili jsme se pískem k vodě.
Na představení se nás sešlo hodně. První řada je téměř nekonečná, takže jsme všichni dobře viděli. Tentokrát nikdo netleskal, ale všichni pochopili nepsaný zákon, že posledních několik vteřin se nemluví (i řeka jen šeptala a vítr ztichl). Krásný konec prvního dne Nového roku, vidím celý zbytek roku velmi optimisticky.

2.1.2008

Z vašich reakcí jsem viděla, že některým z vás se zalíbil život bez práce a domníváte se, že vás dovede k osvícení. Jen aby nedošlo k nedorozumění, to není cesta do našeho ráje, kde lítají pečení ptáci rovnou do úst, to je cesta, kdy už vám je všechno jedno a na ničem už vám nezáleží. Sama nevím, jak my to tady vybalancujeme. Ještě, že máme letenky zpět a možná je i dobře, že nás Luděk díky svému hladu stále strhává do bahna obžerství (polkl burák a tváří se udiveně).

Takže o jídle - Luďkovo vyznání

Jídlo je v Laosu typicky asijské, pro mne pálivé, pro Lenku akorát. Takže Lenka si vybírá typické asijské polévky se spoustou místní zeleniny, nudlí a dle výběru masa kuřecího, vepřového či hovězího servírované v „malých umyvadlech“. Já zas zkoumám, zda smažené rýžové nudle pálí málo, nebo mi upadne čelist.
I když jsme u řeky (Mekong), jsou tu mimo různých sladkovodních ryb i krevetky a sépie a když je nejhůř, tak i hamburgery (nejhůř ještě nebylo).
Co je jiné, je místní obsluha. Jsou příjemní, obětaví, ale moc anglicky nerozumí a aby vás nepohněvali, pro jistotu na vše říkají "yes".
Takže když jsme si dnes u řeky objednali grilované sépie, grilované vykostěné kuře a k tomu pommes frites (zde se nazývají French fried), na vše řekli "yes", ale jedli jsme jen kuře se sépiemi jako přílohou, na hranolky nedošlo. Místo toho přinesli ještě jedno pivo. Mimochodem zdejší Beerlao je skvělé, 12st. ležák a sedmička stojí 18 Kč.

 

V lepších hospůdkách obsluha trochu lépe rozumí, ale výsledek je stejný.
Třeba včera: objednáme dvě jídla, po 30 min přinesou jedno a pak dlouho nic, jen zas to Beerlao. Po mnohém mávaní a volání se dostaví i druhé jídlo, takže jeden z nás je již sytý a druhý ještě hladový. Při placení je na účtu pro změnu bílé víno celá láhev a chybí jedno pivo. prostě "Lao style".
A snídaně v hotýlku: americká obnáší vejce smažené nebo míchané, džus, bagetu, máslo, jam a kávu nebo čaj. Kontinentální snídaně je to samé, jen chybí vejce. Snídáme jako Američani.

Hm, tak já do vás hustím východní filosofii a na vás největší dojem udělalo jídlo. Ale teď bude dieta.

Nejdůležitější není cíl, ale cesta

O tom jsme se přesvědčili, když jsme se rozhodli navštívit bizardní Buddha Park 25 km od centra s tím, že pojedeme místním autobusem.
Na nádraží jsme byli jediní bílí obři, všichni snadno uhodli, kam chceme a ochotně nám ukázali nástupiště. Tam už stál úplně narvaný minibus.
To pro nás nebylo. Ne, nebudeme se nebudeme stresovat a počkáme na další. Ale všiml si nás řidič a ukázal tomu poslednímu, co stál na schůdkách něco jako pokyn VEN a nás se snažil protlačit dovnitř.
Luďkův fotobatoh se tam zjevně nevešel, tak mu ho elegantním pohybem sundal a odnesl někam dopředu. Nezbylo nám než nastoupit. Ale kam?
Řidič už je zpátky a šteluje stojící: "Chuang, tuamg, muanuang..." takhle to znělo a ve skutečnosti to znamenalo: "Hej, ty dej nohu sem a ty tam a vy se zmáčkněte“. Vznikla ploška zvící lidské dlaně. Porovnal Luďkovo chodidlo s vytvořeným místem a celý proces za brblání všech pasažérů začal nanovo. Strkal jim prstem do lýtek a ukazováčkem píchal do zad, až se tam vešla naše všechna čtyři chodidla a ke dveřím se ještě vmáčkl ten poslední, co byl vykázaný.
Zkoušeli jsme spočítat pasažéry. Bylo tam 18 sedadel, na nich seděli po třech, další na klíně a na navršených krabicích, celkem jsme napočítali 42 hlav a to jsme všechny neviděli.
A už se přeplněný autobus hnal prázdnou ulici. Zastavoval na výkřiky zezadu a řidič z okénka vybíral peníze až při vystupování. Nevydával žádné jízdenky, v pravé ruce držel celou cestu tlustý svazek bankovek a prozpěvoval si. Jak tržbu vykazoval, to nechápeme dodnes. Poslední 4 km vedly nezpevněnou silnici a jjjeeeššštttteee ssseee nááámmm zz tttooohhhoo kkklepppe bbbrrraaadddaaa!!!!

Buddha park byl rozhodně roztomilý, ale proti cestě autobusem mělký zážitek.

 

Očekávané a neočekávané

Ještě nás čekal jeden očekávaný exotický zážitek a jeden neočekávaný. Chtěla jsem jet do lesního chrámu na „tradiční bylinkovou saunu“ s masáží. Alespoň tak slibovala kniha. Co to je tradiční sauna v téměř tropech.
Dojeli jsme do obvyklého chrámového komplexu, ale tentokrát rostly v chrámové zahradě velké stromy. Bylo tu nad očekávání hodně aut a hodně lidí. To nás mátlo. Že by fronta na saunu? Pak jsme zahlédli velkou skupinu dívek v bílém a za nimi bílý baldachýn zdobený květinami.
Svatba? Pevněji jsme sevřeli foťáky a přidali do kroku. Svatba byla podivná, chyběla nevěsta a ženich, za to přibývaly oranžové skupiny mnichů a pánů v černém.

 

Všichni se postupně fotografovali před baldachýnem s květinami a vždy jeden z nich držel fotografii v rámečku A4. Byla na ní stará paní. Došlo nám to. Byli jsme svědky posledního rozloučení.
Všude kolem byly v řadách krásné věnce s barevnými květinami a na stojáncích visely bankovky jako na vánočním stromečku. Pod baldachýnem chyběla rakev, ale byl tam betonový podstavec, v něm rošt a pod ním otvor na vybírání popela. Symbolika. Trpělivě jsme čekali, oči jako krabíci, co se bude dít dál. A dělo se.
Vysoký starší mnich, evidentně autorita, se s vážnou tváří začal modlit se zapálenou svíčkou v sepjatých rukou. Všichni ztichli. Teprve teď jsme si všimli, že od stromu, pod kterým se modlil, se táhnou k baldachýnu dva dráty a ze stromu visí šňůra. S hlubokou úklonou šňůru zapálil a plamínek rychlé stoupal vzhůru.
K našemu překvapení nepokračoval po natažených drátech, ale odpálil raketku, ta nám zahvízdala kolem uší a po drátech doletěla k baldachýnu. Tam odpálila něco jako ohňostroj. Zároveň se ozvala rána a mezi shromážděné se rozlétly do trojúhelníčku složené bankovky. Nastal rozruch a všichni se po nich vrhli. Ve stejnou chvíli se rozhořel oheň a v několikametrových plamenech zmizel baldachýn i květiny.
Obřad skončil.

                 

Po obřadu za námi přišel onen mnich. Řekl nám, že zemřela jeho 90letá maminka a poděkoval nám, že jsme přišli.
Celý obřad byl velmi působivý, pořád o tom přemýšlím. Poslední rozloučení v přírodě mezi stromy v proudu slunečních paprsků, nad hlavou modrá obloha. Byl v něm smutek, ale bylo v něm i pokračování života a radost obdarovaných. U nás se nehodí, aby se někdo radoval a celá obřadní síň je jako větší ponurá hrobka.

Zmámeni ze zvláštního zážitku jsme se rozvzpomněli, proč jsme vlastně přišli. Auta odjela, fronta zmizela. Ale kde je ta sauna?

Je to sauna - není to sauna?

Už z dálky vypadal objekt tradiční sauny skutečně velmi tradičně. V pohádce o Mrazíkovi bydlela ježibaba v kúče na kuří noze. Tahle barabizna vypadala podobně, jen nohy měla čtyři. Dole na zemi pod velikým kotlem hořel oheň a tlustá roura vedla nahoru přímo do kúči. Střecha byla z několika vrstev vlnitého plechu, místy hodně, ale hodně rezatého.
Přiznám se, že jsme zakolísali. Nepřehnali jsme to? Mohla by nám stačit cesta autobusem! Ale to už nás z terásky spatřila něco jako Bordel Mamá a halekala na nás, ať jdeme nahoru.
Příkré rozvrzané schody připomínaly spíš žebříček do kurníku. Nahoře to vypadalo ještě hůř. Polámané lavičky, místo zrcadla střep, uprostřed stoleček s konvicí čaje a hodně použitých hrnků, vzadu 5 docela slušných lehátek, na kterých leželi žlutí i bílí a maséři na nich dováděli.
"Běžte tam do rohu, sundejte si šaty, dejte mi je sem, já je pohlídám, vemte si tohle na sebe (říkala tomu ručník, ale byl to hadr), zujte se a přijďte, já vám to ukážu. Jé, vy ale máte těžkej baťoh, dejte mi ho sem. No nebojte se!“.
Jako v transu jsme ji poslechli. Zavedla nás k boudě, do které ústila roura zezdola. Když otevřela dveře, vyvalila se oblaka páry. Uvnitř byla bílá hustá tma.
"Pozor, není tu nic vidět".
To tedy opravdu nebylo. V kúče byli další čtyři lidé, podlaha byla plná překážek, tu schůdek, tu stolička. Na zčernalých dřevených stěnách visely hadry různé zetlelosti, aby přikryly zející škvíry. Pára voněla bylinkami a když jsem přemohla předsudky "kam jsem se to sakra zase dostala", bylo to docela příjemné.
Postavy uvnitř se různě měnily a všichni vypadali velmi spokojeně. Začalo mi být dobře. Příjemně prohřátá a úplně mokrá jsem vylezla ven. Žádné sprchování, byla jsem poučena, že bylinky se musí vsáknout.

 

Skvěle uvolnění jsme pili čaj z konvice, dostali jsme i čisté hrnky. Pak jsme se nechali namasírovat a maséři byli šikovní.
Báječný den! Podle drahých motorek a množství známých, kteří stále přicházeli, jsme pochopili, že je to cestovateli i místními hodně navštěvovaný podnik a rozhodně není nebezpečný. Jasně, žádná modernizace nepřipadá v úvahu, musí zůstat tradiční. Tomu se říká marketing.

3.1.2008
Nechval dne před večerem a Lao Air před odletem


Ráno jsem u snídaně na terase pozorovala staršího gentlemana v košili s rozhalenkou, béžových kalhotách s páskem a v mokasínech. Jako kdyby se doba vrátila o sto let zpátky.
Četl si a lelkoval. Vzpomněla jsem si na své rodiče a učitele a vychovatele a vůbec všechny dospělé, kteří nás v dětství napomínali, abychom nelelkovali. Úplně jsem zapomněla, jak se to dělá. Podle výrazu jeho tváře to muselo být velmi krásné. Budu to zkoušet!

Balíme. Čeká nás loučení s Ventiane a let do Pakse. Ve Vientiane jsme viděli všechno, co bylo označeno za důležité a víc, než nejdůležitější památník Pha That Luang, který vypadá jako pozlacená raketová základna a víc než Patuxai, laoská verze Vítězného Oblouku v Paříži, nás okouzlil život na ulicích a Lůďu jídlo. 

Ani jsme se nestačili rozloučit a bylo to všechno jinak.
Náš let do Pakse zrušili bez náhrady a v Luang Prabang nám to zapomněli oznámit. Když to úředník na letišti zjistil, sundal si sako od uniformy a zapnul si klimatizaci. Tak takový stres už dlouho neměl. Co s námi? Nakonec jsme se dohodli a souhlasili jsme, že poletíme až zítra ráno.
Vracíme se do našeho nového „domova“. Budou mít ještě volno? Ještě ani nestačili uklidit.
Vracíme se do „svého“ a ve vystresované duši se zase rozlévá klid. To je taky důvod, proč mám tolik času se rozepsat. Lenošili jsme na terase a tam jsem v ratanhovém houpacím křesle z dob ještě od Francouzů chytla svého prvního lelka. 

  

Nové zápisky z deníku budou uveřejňovány vždy po týdnu.   Další díly seriálu najdete ZDE

OHLASY NA ČLÁNEK

Super zazitky, jsem moc rada, ze tyto clanky vydavate. Jedinecne, uzasne a velmi mile.
Radka Spanihelova
McKinsey & Company Inc. Prague
5.2.2008

Foto © Lenka a Luděk Novákovi

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 02. 2008.