Z Polonnaruva do Trincomalee je to 130 km a to je v západní Evropě vzdálenost denního dojíždění do práce. Obvyklá doba na tuto vzdálenost na Šri Lance je 4,5 hod. Není divu při tak různorodém provozu. Pěšáci, kárky, krávy, kola, motorky, auta, autobusy a náklaďáky se tísní na úzké vozovce plné děr a hrbolů. Podle našeho řidiče se ve vsi smí jet 50 km a mimo ves je rychlost neomezená, ale v průměru jsme 50 km nikde nepřekročili. Zaznamenali jsme, že se tu jezdí velmi ohleduplně. I Keerthi si při řízení nerad povídal.
Většinou byl velmi soustředěný na své řízení a na chování ostatních účastníků provozu. Před každou jízdou se nad volantem krátce pomodlil, přejel po volantu oběma rukama a pak teprve vyrazil.  
Říkal: „Bezpečnost především. Mohl bych tu jet rychleji, ale co já vím, co udělají ti přede mnou. Nikam přece nespěcháme a raději pojedeme opatrně!“
Pravda je, že za 7 dní na cestách (ujeli jsme kolem 1300 km) jsme neviděli ani jednu nehodu. Po silnici plné výmolů jsme se k našemu překvapení najednou ocitli na luxusní asfaltce s odrazkami uprostřed cesty. Pneumatiky si  lehce svištěly a my měli šťastný pocit, že jsme si tuhle příjemnou cestu zasloužili. Neradovali jsme se dlouho.
Najednou zmizely odrazky, ztratila se středová čára a nakonec i zbytky asfaltu. Cesta se změnila na červenou udusanou hlínu a všude kolem nás se stavělo. Rychlost poklesla místy na 0 km a tak nás po obou stranách předbíhali i chodci. Silniční safari jsme využili na pozorování stavebního ruchu. Místy drnčela mechanizace 21 stol, jinde dominovaly motyky. Všimli jsme si, že na silnici pracovaly především starší ženy.
„To jsou vdovy po obětech občanské války!“ vysvětloval Keerthi. Shrbené ženské postavy motykami rozbíjely veliké hroudy hlíny a rovnaly je do souvislého pásu, aby to měla válcovačka jednodušší, a nebo ručně rozlévaly horký asfalt po udusaném povrchu a pohazovaly ho pískem. Všechny byly oblečeny v dlouhých sukních, na nohou měly pantofle nebo byly bosy, na hlavách šátky jako beduínky a na nich se jim kymácela pracovní helma. Občas měly dokonce přes ústa roušku proti prachu. Jejich oblečení představovalo typický paradox pokračující civilizace. Pracují přece na stavbě a tak musí mít helmu na hlavě. Co na tom, že nad ní měly jen pražící slunce? Předpisy jsou předpisy. A boty? Na co? O nich předpisy neříkaly nic. 

 
 

Do Trincomalee jsme dojeli za 5 hodin, zaprášení, pokorní a vděční, že máme cestu za sebou. V polovině cesty, když jsme polykali teplou vodu s červeným prachem, jsme nahlas přemýšleli, zda jsou nám tyhle útrapy zapotřebí. Náš řidič se ozval sám a položil nám zajímavou otázku:

„…………, mlčeli jsme dlouho. „Vlastně ano, tak to je!“

 

Obloukem jsme se vyhnuli městu a jeli jsme hledat nejdřív ubytování. Tentokrát jsem otevřeně projevila své přání. „Chci dobře bydlet, jsem na dovolené!“

Nedaleko Trincomalee jsou dvě vyhlášené pláže. Na té první Uppuveli vzdálené 8 km od města byly neočekávaně všechny slušné hotely obsazeny turisty. „Kde se tu všichni vzali a jak se sem dostali? Taky přijeli po té strašné cestě?“Popojeli jsme na další pláž a uspěli jsme v luxusním resortu za 100 USD, ovšem jen na jednu noc, zítra si asi budeme muset hledat něco jiného. Po krátké poradě volíme jistotu a navíc potřebujeme ledničku. Mám dneska narozeniny a chystáme se slavit. A zítra? Zítra se uvidí. Celým komplexem v 2004 proběhla tsunami a je po právě dokončené rekonstrukci. V jeho komfortu se náš kufr cítí jako doma. Jednotlivé budovy jsou rozloženy mezi vzrostlými stromy v krásném parku plném zvířátek. Píseční psi se potulují zahradou, pruhované veverky nakukují do pokojů a kradou jídlo přímo z talířů, v korunách pokřikují ptáci a občas se přežene nějaká opička. Všude je příjemný stín a až do pokoje proniká šumění moře. Odložili jsme zavazadla a nedočkavě se k němu hrneme. Vlnky se kadeří jako na beránku, bílá dlouhá pláž se táhne do dálky několika kilometrů a je naprosto panenská. Žádné slunečníky, žádná lehátka, jen bílý písek. Až při procházce objevujeme torza dalších hotelů zarůstající vegetací. Jak budou vypadat za 600 let a co z nich zbude pro naše praprapraděti?

 Volba naší budoucnosti je snadná: „Bude se odpočívat!“. Ležím na pláži, která vypadá jako prospekt na šťastný život, konzumuji potěšení, které jsem si zaplatila a přemýšlím, co a jak vám napíšu, abych i já dosáhla svého štěstí…

 
 

 

Blíží se čtvrtá a konečně se chystáme do města. Ze všeho nejvíc nás láká přístav, údajně nejhlubší v Indickém oceánu. Průvodce se o něm jen zmiňuje, ale žádné podrobnosti, žádná doporučení. Trochu ho hledáme a nakonec naše pouť končí u brány hlídané po zuby ozbrojenými vojáky:

To bylo pro nás zklamání. Keerthi se je pokoušel přemluvit, údajně byl taky mariňák, ale ani on neuspěl. Naklání se ke mně šeptá: „Víš, pojďme raději pryč. Nechci je příliš provokovat. Jsou to tvrdí hoši,“ a ukazuje na samopaly připravené k akci. „Zítra něco zkusím. Mám v Kolombu dobré známé až ve vládě. Zavolám jim a uvidíš, že nás tam ještě rádi pustí!“ Je vidět, že i jeho přístav zajímá a že o to hodně stojí. Jeho slib nám zlepšil náladu a tak bránu opouštíme lehce. Vracíme se do města. Respektive křižujeme město autem sem tam. Nebaví mě to, ráda bych se prošla, ale je vidět, že muži jsou všude stejní. Keerthi jezdí tam, nevím kam, aby se nám zavděčil a pořád něco hledá. Listuji rychle průvodcem a píchám prstem do mapy a rozhoduji: „Chci sem!“ Keerthi dostal konečně cíl a tak rád či nerad zastavuje. Jde se na procházku. Se sluncem se loučíme na skalnatém výběžku u slavného hinduistického chrámu Koneswaram (bez jediného obrázku ve foťáku). S Keerthim máme při stoupání do kopce rychlejší tempo, odevzdáváme boty a vstupujeme do tyčinkami vonícího chrámu. Lúďa se cestou zdržel, ale v chrámu nás snadno nachází. Než jsme si jej prohlédli, město se propadlo do tmy. Vracíme se po cestě plné strašidelných stínů osvětlené jen několika zářivkami a u brány jsou poctivě srovnané tři páry našich bot. „Jak poznali, že patřím k vám, když jsem přišel až po vás?“ kroutí Lúďa hlavou.

 
 

 

Samotné město jsme si prohlédli až večer. Hodně jsme si od něj slibovali, ale je po občanské válce, po ulicích se potuluje směsice útlých Tamilů, svalnatých Sinhálců a námořníků podivných národností kdoví odkud. Na každé křižovatce stojí voják se samopalem. Dřív do Trincomalee létala letadla, teď se sem letecky dostanete jen helikoptérou.

Ptala jsem se Lúďi: „Co si myslíš, že je ve městě nejvzácnější, nejméně k vidění?“

„Chrámy to nejsou, restaurace to nejsou, lodě to nejsou, moře to není, lidi to nejsou…!“ Lúďa neuhodl a vám to prozradím. „Bílá tvář!“ Vypadalo to, že jsme byli jediní běloši ve městě a vzbuzovali jsme evidentní zájem. Proto u chrámu tak snadno poznali, které boty nám patří. Najednou jsme oba trochu znervózněli.

„Nemusíte se ničeho bát!“ uklidňoval nás Keerthi, „Právě proto je tu tolik vojáků a ti vás vždycky ochrání!“ Pravda je, že pocit bezprostředního ohrožení jsme necítili, jen upřené pohledy, ale instinkty nám velely k opatrnosti. Keerthi si nechal doporučit restauraci vhodnou „pro bílý“.  Žádní bílí tu nebyli, ale restaurace byla pěkná a jídlo bylo dobré. „Já s vámi večeřet nebudu, nechte mi prosím večeři zabalit. Rád bych večer navštívil kamaráda a jídlo bych si vzal sebou, jestli vám to nebude vadit!“

Keerthi si s vrchním vyměnil pár vět: „Je mi líto, ale po čtvrté odpoledne už se tady žádný alkohol nedá nikde koupit!“

„A to nemají někde ani jedno pivo?“, rukou ukazuji gesto, jak sahám pod pult. Keerthi vrtí hlavou: „To by si nemohl dovolit, nezná nás a neví, kdo jsme!“. Tak obchody s alkoholem se zavřely v 16:00. Konečně jsme pochopili důvod řidičova zběsilého a ve výsledku marného ježdění městem. Hledal obchod s kořalkou, aby si večer se svým přítelem mohl dát pár skleniček. Díky mému zásahu do jeho neustálého popojíždění neuspěl. To byl ale jeho problém, my jsme měli na dnešek večer úplně jiné plány.

 

 

Už na letišti v Kolombu jsme si koupili „těžkou láhev“ a těšili jsme se, že si ji odpálíme na noční pláži. Kdyby se v ráji smělo pít šampaňské, tak by to tam asi vypadalo stejně, jako 17.3.2010 večer v Trinco na pláži Nilaveli. Moře předlo jako spokojený kocour, srst se mu stříbrně leskla, palmy se ukláněly do rytmu a my jsme měli pláž sami pro sebe. Stáli jsme v pěnivém moři a popíjeli pěnivý mok. Adam, Eva a pokušení. Jedno z nejkrásnějších podlehnutí.

Při východu slunce jsme okamžitě poznali, že bydlíme v přírodě, z parku se ozýval hlasitý rámus probouzejících se zvířátek, vzduch byl plný veselého štěbetání a pokřikování. Najednou se k němu přidal podivný rytmický zvuk, který se stěhoval vpravo a zase vlevo. Navštívila nás tlupa opiček. Byli legrační. Malé karikatury chlupatých lidí se s výmluvnou gestikulací honily se po střechách a produkovaly pěkný rachot. Unavený Lúďa si v polospánku myslel, že přijela velká výprava turistů a právě stěhuje kufry po schodech. Posnídali jsme s veverkami. Byli jsme opravdu zvědavi, jak bude vypadat náš den. Všechno záviselo na Keerthim, zda se mu podaří  dostat nás do přístavu, ale brzo přilétla esemeska: „Sorry, nejde to!“. Prý je to přístav strategického významu a tak se můžeme jen domýšlet, zda v něm kotví lodě americké, čínské, ruské a proč je vlastně ve městě tolik vojáků? Záhada zůstala a pro nás asi taky zůstane nerozluštěná. Do města černých očí se nám nechtělo, očarovala nás pláž. A navíc právě volali z recepce, že máme pokoj na další noc. „Zůstaneme tady a budeme si hrát na lidi, co přijeli k moři!“