| Ahoj všichni dobří rodáci,
tak jsem přivandrovala z jiného světa, přivezla si hnědou kůži, oteklé koleno a pár zážitků z osmidenního toulání po SAE (Spojených arabských emirátech), o které se s vámi podělím, chcete-li.
Čím začnu? Pozdravem z nebe, kde bydlí špičky vysokánských mrakodrapů všech výšek schocholkami blikajících světel, to aby je nesmetla letadla, která se z letiště valí na všechny světové strany ve dne v noci.
Z balkonů a oken je vidět daleko i hluboko a obyčejné patrové domy připomínají spíš hříbky v mechu než kulisy ocelového města…
Nechápu , jak se člověk vypořádal s věčně putujícím pískem natolik, že do něj bez obav začal sázet šestiproudé dálnice, po kterých jezdí luxusní auta a obří náklaďáky tam a zpátky, nechápu, že víry spodního písku neodnesou domy všech stylů, výšek i tvarů, byť s parametry „nej“, nemluvě o zázraku zelených oáz parků průběžně zavlažovaných odsolenou mořskou vodou.
Města žijí svým životem 24 hodin denně a díky všudypřítomné klimatizaci dovolují přežívat i lidem, kteří v zářících kulisách jdou za svými cíli středem toho absurdního představení pod režijním vedením Islámu, což můj dojem potvrdily míjející převážně štíhlé siluety žen, zahalených do černých hábitů (abaya), často s plechovými maskami na obličeji, ze kterých září jen černé oči…
Ze sedmi SAE (emirátů) jsme nakoukli za hranice tří a deset metrů za branou OMÁNU jsme se u cedule vyfotili, abychom si to jednou věřili sami. Klimatizované autobusy a taxíky byly vděčným úkrytem před podzimními téměř čtyřiceti stupni celsia, plavaly po hladkých površích dálnic, nedrncaly, a tak jsme paběrkovali živé obrazy do svých digitálních foťáků za jízdy.
Měli jsme velké štěstí na průvodkyně. Věnovaly se nám víc než měly v popisu práce a já, ostuda jazykově nevybavená, je milovala o to víc, že mluvily nejen hezky, ale i česky.
Je to zvláštní pocit, když se touláte zastřešenými klimatizovanými ulicemi nákupních center lemovaných restauracemi, obchody plnými zlata, látek, barev a vůní. Kamarád Karel nám v reálu předváděl sílu smlouvání, čímž nám ušetřil kupu dirhamů, které jsme obratem utratili za blbinky.
Součástí prohlídky města bylo i překvapení. Najednou jsme stáli před mohutnými skleněnými stěnami, za kterými se hemžily stovky postaviček ve vypůjčených barevných lyžařských oblečcích, které sloužily svému účelu zájemcům o lyžování na nefalšovaném sněhovém svahu s lanovkou, podbarvené 7 stupni pod nulou a to po dobu dvou hodin platnosti vstupenky .
Užili jsme si vrchovatě i koupání v Perském zálivu na krásných plážích Mamzar a Jumeirah, kam jsme vyráželi i ve svém volnu hotelovým busem nebo laciným taxíkem - benzín za 9 kaček litr, který je v Emirátech nutností, protože vlastně neexistuje, krom zájezdových busů, veřejná doprava. Je to ale otázka krátkého času, protože se vehementně buduje metro.
Nebude pod zemí, to by bylo díky plovoucímu písku nemožné, ale nad úrovní vozovek na betonových panelech, které podpírají mohutné sloupy.
Budu vzpomínat na mumraj trhu, kde hulákali prodejci, voněly ryby, čaj a koření, i na výlohy malých krámků plných zlata, které házely do davu oslnivá prasátka. Je to vzrušující natolik, že si ani neuvědomujete, že plavete ve vlastních botách, kde se nenápadně zabydlela všechna voda z vašeho těla.
Vyschlé pusy a vykoukané oči jsme usmířili litry nealkoholických chlazených nápojů a výtečnou večeří v rámci plavby na lodi – Show Druid. V průlivu pendlovaly osvětlené a vyzdobené pojízdné restaurace plné vykulených turistů sedících na palubě u vrchovatých talířů plných dobrot.
Ochutnali jsme pohostinnost dvou kategorií hotelů. V Dubaji nás sice ubytovali ve čtyřech hvězdách s bazénem na střeše (Grand MOOV), ale všude kolem stály rozestavěné stavby plné vrtaček, jeřábů a hubených postaviček, podle informací dělníků, převážně z Indie a Pakistánu, kteří makají v přepočtu na naše koruny za tři tisíce měsíčně a to krom jednoho dne nonstop. Touha po práci zřejmě přepere i vražedná vedra a téměř stoprocentní vlhkost. Naštěstí jsme si kraválu moc neužili, protože tam mají neděli v pátek.
Po třech dnech v Dubaji jsme zabalili a vyrazili směr emirát Ras Al Khaimah.
Poslední zastávka v druhém největším emirátu Dubai byla v kanceláři českého podnikatele. Shledání to bylo milé a s občerstvením. Pan JS nás přivítal ve splývavém bělostném hábitu sahajícím až ke kotníkům – dišdaš, na hlavě mu nechyběl bílý šátek gutra s agalem, což je kroužek šátek přidržující. JS odpověděl na všechny zvědavé otázky, nejspíš jsme se mu líbili, protože nás za odměnu svezl rychlovýtahem.
Po dvou hodinách cesty na nás čekal příjemný tříhvězdičkový hotel Bim Majid BEACH HOTEL…. „bohužel“ s výbornou kuchyní, ale naštěstí i s bohatým programem včetně koupání v zálivu přímo na pláži pod hotelem a později v Indickém oceánu.
Koupání bylo úžasné, vodička jak kafíčko, takže jsme vodní hrátky končili plaváním v hotelovém padesátimetrovém chlazeném bazénu, vedle kterého byla zastřešená terasa se stánkem občerstvení, kde jsme si mohli dát za 15 dirhamů i pivko a jídla, na co stačila kapsa a chuť ( 5,50 Kč = 1 DH = cca půlhodinka v taxíku).
Čekal na nás největší zážitek a to Jeep Desert Safari – jízda v autech na dunách v poušti. Nepamatuji, kdy se v minulosti dostavil adrenalin v plné zbroji jako ten den.Nic netušíc, a trochu v očekávání „něčeho“, jsem si sedla na přední sedadlo a auto s napůl vyfouknutými pneumatikami spolu s desítkou dalších vyrazilo mezi hromady sálajícího žlutooranžového písku…
První vlna hrůzy přišla už s prvním strmým kopcem, za kterým končila má představivost. Ta se probudila, když jsme se zhoupli na vrcholu a auto padalo našišato do rokle vystlané horkým pískem. Slyšela jsem se, jak ječím, ale i řidiče vozu a současně šéfa akce, jak se srdečně smál. Ta ďábelská jízda trvala půl hodiny. Už jsem neječela, zavírala jsem oči a tlačila si zježené vlasy zpátky pod klobouk. Kdybych to jen tušila, vzala bych si před jízdou pemprsky, hehe…
Mír přišel se zastávkou. Auta se poskládala do příkrého svahu okolo strachem vibrující, ale přesto nadšené skupiny postarších dobrodruhů z Evropy a… společně jsme si vychutnali i druhý díl návštěvy pouště, kterým byl pohled na krvavé slunce zapadající za horizont pískového valu. Všichni jsme ztichli a žasli, včetně průvodců, kteří tvrdí, že se nelze tohoto zážitku předávkovat. Neuvěřitelné, stačilo deset minut a oranžové světlo v jediném okamžiku vystřídalo kovové šero.
V autě jsem přesedla na zadní sedadlo, abych dopřála adrenalin další osobě. Vzadu to na mě působilo, jako bych seděla ve zmítající se kabince rychlodráhy, víc jsem slyšela než viděla, ale přežila jsem umocněný tělesný prožitek i tentokráte, a když bylo po všem, strach se přetavil v pýchu, že jsem to zažila a zvládla.
Po dohuštění kol jsme opět vyrazili vstříc poušti, kde na nás čekaly další zážitky, ale tentokráte v mírném tempu a zabalené do tmy…
Pokračování... |
