Předposlední den pobytu v SAE jsme neodolali nabídce výletu za hranice emirátu FUJAiRAH. Měly se nám ukázat i hory, zatím k vidění jen v turistických letácích, protože v reálu byly uloženy v sejfu mlžného oparu, který nechtěl vydat o krajině pravdivý obraz. Přítomným zážitkem jsme chtěli oživit i vzpomínky našich průvodkyň na Indický oceán. Bezchybná silnice dovolila autobusu svižné tempo, takže netrvalo dlouho a naše fotoaparáty si schovaly do špajzu první strmé skály. Šedivé hradby skal jen občas narušila zelená barva houževnatých keřů,  které si své právo na život vybojovaly snad zázrakem, a monotónnost scenérie sem tam pokazily ohrady s přístřešky pro už dávno nesvobodné velbloudy.

Od cíle nás dělila hodinka a půl. Přijeli jsme do rekreačního centra s mnoha hotelovými budovami, které z dálky působily jako  barevný náhrdelník. Skály za hotelem se tvářily kamarádsky a za zeleným parkem vykukoval Indický oceán. Předskokanem nekonečné modroazurové vodní plochy byla písčitá pláž osázená kloboučky stříšek slunečníků z palmových listů. Širokoúhlý obraz za hranicí kýčových barev narušoval jen ostrůvek, který mi tvarem připomněl Bořeň, skalnatý kopec mého rodiště. Průvodkyně nám sdělila radostnou novinku, že máme tři hodinky na pomazlení s oceánem, včetně oběda. Bylo to jak v pohádce, toulali jsme se po pobřeží, koupali v oceánu, sbírali kamínky, mušličky a každou vteřinou se radovali ze svého rozhodnutí, že jsme vyrazili.

Když přišel čas jídla, využili jsme nabídky poobědvat na terase před jídelnou. Nandala jsem si střední porci nic netušíc, že z talíře nebudu jíst sama. Zpoza milosrdného stínu keřů se vysoukalo pět koček,  z toho dvě kojící matky i s koťaty. Byly nohaté, hubené, ostražité, ale hlavně hladové. Na první mrknutí  „mindy“ poznaly kočičí mámu. Ověsily mě jak vánoční stromek. Ty odvážnější se bez dovolení obsluhovaly samy. Chlupatá packa byla rychlejší než moje vidlička, takže jedním hrábnutím přesunula rybičku z talíře pod stůl, kde se dělila s kočičími holátky. A tak, abychom  se najedli „všichni“, musela jsem si přidat třikrát. Ke stolu přisedlo sedm dalších strávníků a trvalo jen pár minut, než přestali poslouchat nevyžádanou přednášku o škodlivosti přejídání a začali oddělovat ty nejchutnější kousky na kraj talíře. Když „spoluharcovníci“ vyrazili na rozlučku s oceánem, dorazila jsem kočičí klan posbíranými masíčky ze sedmi talířů. Čtyřnozí strávníci neodešli zpátky pod keře, ale odkutáleli se...

Spokojená jsem odešla za ostatními k oceánu, ale kam se ztratila voda...? Ostrov byl téměř na dosah suchou nohou. Voda ustoupila dobrých padesát metrů. Jakoby někdo oceán na druhé straně odšpuntoval, tak velký dojem nabídl odliv, ale senzace se nekonala, bylo to jen tím, že úřadoval úplněk…

Průvodkyni jsme udělali kolektivně radost, protože se nás dopočítala, vychlazený autobus spolkl naše vyhřátá těla, zamávali jsme všemu hezkému, co nás potěšilo, a jen neradi ráj opouštěli.

 

Cestou nás čekala návštěva nejstarší a snad i nejmenší  mešity v emirátu.  Mohli jsme ji  navštívit pod podmínkou, že si ženy obléknou vypůjčené abáji. V mešitě bylo pološero, chládek, prosté koberce, květiny a na stěně v jednoduchém rámu velké popsané papíry s textem modlitby toho dne. Žádné okázalosti, klid a mír… Pokračovali jsme výstupem na hradby z poskládaných kamenů, ze kterých byl fantastický rozhled na všechny světové strany. Přímo pod rozhlednou se zelenala  velká školka palem, zajišťující potřeby zájemců o vzrostlé palmy i z ostatních emirátů. Systém zavlažování odsolenou vodou je důmyslný, drahý, ale  v této zeměpisné šířce nejspíš nezbytný.  

Pokračovali jsme v pouti. Předposlední zastávkou bylo odpočívadlo, odkud jsme  nahlédli do propasti vyschlého řečiště, které se, dle slov průvodkyně, v době dešťů naplní. Vyprahlá půda příval vody nemůže přijmout, a tak musí být sváděna do koryt…

Poslední zastávkou bylo tržiště, které v obou směrech vozovky nabízelo vše, co patří ke zdejšímu koloritu. Koberce, keramiku, tepané předměty, hračky, převážně neznámé ovoce, zeleninu a nepřeberně květin se nám snažili prodat prodejci ještě dřív, než jsme se rozhlédli. K radosti domorodců málokdo odolal.

Putování za poznáním toho dne skončilo. V zahradě našeho hotelu nás čekala večeře, živá muzika, program, místní už vypasené kočky a závěrečné posezení s přáteli. 

Pokračování...