Pracovníci velvyslanectví, kteří mě u Kolosea čekali, mě včas telefonicky upozornili, abych si hlídal zavazadla. U Kolosea, jak sdělili, se čile krade. Leč nezůstal jsem tu sám se svými kufry, nestačil jsem zpozorovat ani případné zloděje. Tady v Římě, ale i na dalších "štacích" se o mne naštěstí vždycky postarali naši diplomaté.
V Itáliii například zajistili i program, jinde mě zhusta provázeli po vládních úřadech a televizních stanicích. Anebo byli v kontaktu s ministerstvy zahraničních věcí jednotlivých zemí, která mi připravovala odborná setkání. A v neposlední řadě jsem také na velvyslanectvích bydlel. Krom toho, že jsem zpravidla zaplatil jen režijní náklady, bydlení na úřadě bylo mnohonásobně pohodlnější a bezpečnější než v hotelu. Byl jsem prostě mezi svými.
Sotva jsem rozbalil v Římě svá zavazadla, roztřídil své písemnosti, rozvěsil oděvy, opláchl pod sprchou ztahanou tělesnou schránku, usedl jsem k televizoru. Záhy jsem si ověřil, že mi tu běží šestnáct programů - a jejich sledování bylo přece součástí mého studia a nezbytnou přípravou pro první setkání, která mě čekala ve vládních budovách.
Během hodiny jsem se zorientoval v označení televizních kanálů; rozpoznal jsem komerční stanice, soukromé, i ty tři programy, které bychom mohli označit za veřejnoprávní. Ale také dva reklamní programy, v nichž od rána do noci běží teleshopping, nabídka nejrůznějšího zboží - od perských koberců přes lůžkoviny a brilianty ke psím boudám. Reklamní pracovníci, kteří tu šlapou po kožené bundě, aby okázale předvedli její kvalitu, kteří se laskají a líbají s lůžkovinami, jež nabízejí, aby přesvědčili diváka o jejich hebkosti, vás nakonec pobaví víc nežli laciné zábavné programy. Přinejmenším divák ocení vitalitu reklamního agenta, přestože každý působí tak nepřesvědčivě, že byste od něj neobjednali ani tu psí boudu.
Ještě než jsem se vydal do Itálie, pochopil jsem prostým porovnáváním zákonů o rozhlase a televizi, že v Itálii panuje poměrně volné prostředí. Trh nesporně ovládá jeden jediný "mogul" televizního a rozhlasového vysílání Silvio Berlusconi. Původně majitel stavební firmy, nyní vlastník sítě obchodních domů Standa, mnoha nejrůznějších novin, podílník na vysílání západoevropských rozhlasových a televizních stanic, tří celostátních rozhlasových sítí, tří celostátních italských televizí, Kanálu 5 (Canale Cinque), Italie 1 (Italia Uno) a Rete 4 (Rete Quattro). A tohle všechno přikrývá firma Fininvest s hlavním štábem v Miláně.
Berlusconimu nemůže být upřeno nic - koupil i vlastní fotbalové mužstvo - slavný AC Milán. Soukromé stanice ovládají přitom v Italii již dvě třetiny televizního prostoru a kdo má nejvyšší sledovanost, ten pobírá nejvyšší sumy za reklamu.
A čím vyšší příjmy, tím silnější pozice na trhu medií, nemluvě o rostoucím vlivu na veřejnost.
Chceme-li povolit tržní systém, sotva z tohoto systému můžeme vyloučit média. Jenomže koncentrace velkého televizního a rozhlasového vlivu v jedněch rukou nás zase vrací tam, odkud jsme vyšli: snižuje se totiž paleta názorů, nebo chcete-li, pluralita, kterou jsme si přáli. Ale nejenom to - úměrně s komercializací sítě se snižuje i úroveň vysílání.
Pan Gadard Weis, ředitel průzkumu rakouského rozhlasu a televize /ORT/ například napsal, že veřejnoprávní televize v západní Evropě věnuje kultuře 30 až 40 procent vysílacího času, avšak komerční vysílatelé jen 1 až 3 procenta. Naopak zábava představuje u komerčních stanic 70 až 80 procent vysílacího času, zatímco u veřejnoprávních stanic je to právě polovina (zhruba 30 až 40 procent). No a máte před sebou skoro přesně schéma italského vysílání, v němž převládají soutěže, mezitím nepříliš náročná filmová produkce a reklama, která tohle všechno zaplatí.
Když jsem na toto téma hovořil se skupinou poslanců, členů čtyřicetičlenné komise pro otázky rozhlasu a televize a pro dohled nad těmito médii, pochopil jsem, že jednání komise nemůže být bezkonfliktní. Zasedá tu totiž 20 poslanců sněmovny a 20 senátorů - a výsledek jejich jednání (a promítání stranických zájmů) je sotva předvídatelný. I čtyři subkomise, které vytváří těchto 40 zástupců parlamentu, pracují těžkopádně. Stranické rozbroje většinou nedovolují, aby dosáhli efektivního rozhodnutí.
A teď si představme naši zemi, v níž se o přízeň voličů ucházely desítky stran. A ani těch několik málo opozičních poslanců a strany vládní koalice se navzájem nedohodnou - zvláště proto, že jde o sdělovací prostředky.. Ostatně v samotné Itálii byl zákon o rozhlasu a televizi připraven již roku 1977, ale v parlamentu jej přijali až roku 1990. Co zbývalo zákonodárcům, nechtěli-li vyvolat konflikt s tak silnou osobností, jakou je Berlusconi? Ofotografovat stav, k němuž došla samovolným vývojem italská média. Jestliže Berlusconiho Fininvest ovládl tři televizní kanály, povolil zákon tři celoplošná televizní vysílání jedné osobě. Jsou i jiné možnosti - při dvou celostátních vysíláních můžete vlastnit ještě licenci na tři lokální vysílání ...
Pokud jde o veřejnoprávní media, nad nimiž bdí bedlivě oko parlamentu, také nemáme co opisovat. Stanice RAI 1, 2 a 3 si rozdělily tři nejsilnější politické strany. První má pod patronací křesťanská demokratická strana, druhou italská socialistická strana a třetí je pod vlivem komunistické strany.
Tyto kanály nejsou přirozeně primitivními propagačními stanicemi. Vliv jednotlivých stran poznáte nejspíš podle výběru filmů, i podle ladění zpráv a obecného vkusu. Mimochodem, tyto stanice získávají zhruba dvě třetiny svých příjmů z koncesionářských poplatků a pouhou třetinu z reklamy.
Odhadovaná ztráta roku 1993 se pohybuje okolo 200 milionů dolarů. Nezbývá než šetřit na programech. Ubude například sportu, což převede, zejména v Italii, diváky televize Berlusconimu, který na tuto produkci bude mít neporovnatelně více prostředků. A jsme tam, kde jsme již jednou byli - kdo pracuje s nižšími náklady a s vyššími reklamními příjmy, vytlačí z trhu stanici, která si kladla sice ušlechtilé, ale finančně náročné kulturní a vzdělávací cíle.
Ostatně ani zpravodajství není v televizi a v rozhlasu právě nejlevnější záležitostí. Parlamentní komise a subkomise nicméně hrají velkou roli v této síti - organizují kulaté stoly k politickým otázkám, starají se o zastoupení programů různých asociací, vydávají direktivy veřejnoprávní televizi RAI a stanoví míru příjmů z reklam.
Protože parlament nemá možnost ukládat sankce, vznikla v Itálii zvláštní úloha garanta - nezávislé osobnosti nadané vlivem, odbornými znalostmi a mocí penalizovat neposlušná média. Garant podává zprávu parlamentu, sleduje dodržování antitrustového zákona v médiích, zkoumá bilance stanic, vede celostátní rejstřík rozhlasových a televizních podniků, dokumentuje převody vlastnictví, shromažďuje údaje o odvysílaných pořadech. Vzhledem k vlivu, který tato funkce obnáší, jmenuje garanta prezident republiky na návrh předsedy senátu a předsedy poslanecké sněmovny. Měl by to být člověk, který byl šéfem odboru odvolacího soudu, nebo soudce ústavního soudu, univerzitní profesor anebo jiný odborník. Délka funkčního období je tři roky. Představme si teď volbu takového muže v Praze, boj Hradu a podhradí, přetlačování koalice a opozice, pnutí v koalici - o hledání odborníků ani nemluvě.
Avšak ani v Itálii není situace jednoduchá - již v době mého pobytu v Římě byla stanovena pravidla pro výběr kandidátů pro celostátní televizní vysílání. Počet kanálů se měl zúžit na dvanáct, přičemž nikdo nepochybuje o třech veřejnoprávních stanicích RAI, ani o třech stanicích "mogula" Berlusconiho. K tomu patří tři placené, kódované kanály Telepiu, z nichž první vysílá filmy, druhý sport a třetí je věnován vzdělání a kultuře.
Zavedený je kanál TMC (Tele Monte Carlo), Videomusic, Rete Capri, Rete A, Elefante TV a mnoho dalších kandidátů. Tlačenice je veliká a rozhodnuto mělo být již dávno...
K tomu přibylo ještě lokální vysílání, které by se zhruba z 1500 stanic mělo snížit na třetinu. A to je jen televize. Rozhlas je pak - co se stanic týče, ještě hustší sítí než televize... A když už studujeme média v Itálii, není bez zajímavosti, že i média mají své patrony.
Tuto úlohu má na starosti kongregace ritů, která přisoudila rozhlasu archanděla Gabriela, který byl tlumočníkem slavného Zvěstování. Svaté Kláře pak bylo přisouzeno patronství nad televizí. Stalo se totiž, že svatá Klára, přítelkyně naší sv. Anežky, měla o Štědrém večeru roku 1252 zvláštní prožitek. Ležela sama v klášterní cele a litovala, že se nemohla pro nemoc zúčastnit půlnoční mše v klášteře vzdáleném dva kilometry. Pojednou však uslyšela hlas a spatřila na stěně obrazy.
Po několika vteřinách se přenos synchronizoval a vyladil v přenos bohoslužeb. Svatý František naopak spatřil na vodě odraz Klářina obličeje. S tímto zvláštním jevem by si asi lépe než já poradili senzibilové. Vzpomínám si však na vyprávění staršího solidního pána, který byl kdysi souzen v procesu s duchovními a který v sedmdesátých letech sdílel se mnou nepříliš útulné prostředí jednotky intenzivní péče.
I vyprávěl mi o času, stráveném v kriminále a o tom, že byl svědkem právě takového přenosu duchovních mezi dvěma věznicemi. Tak či onak Klára se svým viděním na dálku stala po sedmistech letech patronkou televize...
A tak jsme se ocitli na půli cesty k Vatikánu, který se stal hned na počátku římského pobytu vyvrcholením mých prožitků. A to navzdory tomu, že těžištěm mých studií byla média, která jsem věru nezanedbával.
Profesor církevních dějin Jaroslav Kadlec doporučovával svým posluchačům, že chrám sv. Petra je třeba navštívit se zavřenýma očima. Necháte se dovést středem chrámu ke křížení lodí a teprve tam otevřete oči, abyste pochopili úmysl tvůrců a procítili účinek, který pro vás aranžovali pomalu před půl tisíciletím.
Dovolím si poopravit pana profesora, a poněkud změnit sled římských zážitků, tak, jak se shodou okolností zřetězily mně. Nejprve musíte navštívit chrám sv. Pavla za hradbami, abyste dostali do oka příslušné měřítko. Tento chrám, který patří mezi čtyři nejvýznamnější baziliky Říma, leží vskutku téměř na periferii města, rozhodně daleko od starých městských hradeb.
Cesta, kterou se vydáváte, procházela stařičkou bránou v římském opevnění, zpevněnou dvěma cihlovými baštami s cimbuřím. Touto bránou taky opouštěl Řím sv. Pavel, když se vydával na svou poslední cestu. Na rozdíl od apoštolů byl Pavel římským občanem a jako takový nesměl být ukřižován. Proto také Pavla zobrazují s mečem, nástrojem své smrti v ruce.
Vedle antického opevnění a brány stojí ještě jedno stavební dílo, které nelze přehlédnout. Cestiova pyramida, kterou náhodný návštěvník Říma může pokládat za novodobou ukázku nevkusu, která do těchto míst ani esteticky nezapadá. A přece tato pyramida tu byla vůbec nejdříve.
Zářila svou bělobou již roku 12 před Kristem, když ji tu, jako svůj posmrtný útulek, nechal vybudovat Gaius Cestius, vysoký římský úředník, který sloužil v Egyptě - egyptská architektura mu zřejmě natolik učarovala, že sám na sobě vyzkoušel faraonský funerální luxus.
Konec konců Řím nikdy egyptskými památkami nepohrdl - budete-li se bedlivěji rozhlížet, zjistíte, že tu před i za chrámy, na významných náměstích a dokonce i v kašně objevíte egyptské obelisky, jichž sem navezli okolo padesáti.
Protože v posledních chvílích života vnímá člověk, jak víme z mnoha svědectví, zvláště citlivě, tak Pavlův pohled nemohl minout ani tuto pyramidu, když opouštěl naposled "věčné město". Nešli tuze daleko; jestliže se poprava, jak se traduje, konala v místě dnešního chrámu, bylo to nejvýš půldruhého kilometru.
Najednou stojíte před obrovitou mramorovou konstrukcí z pilířů a sloupů se světci, kteří jakoby shora střežili vstup k této svatyni. A to je pouze vstup do chrámového areálu. Brána, která nejspíše ze všeho připomíná antické triumfální oblouky.
Projdete a stojíte v obrovitém chrámovém nádvoří, kde se sloupy nešetřilo. Napočítáte jich tu na 150. Uprostřed zeleň a pohled na vlastní chrámové průčelí. Chrám sv. Pavla za hradbami měl smůlu - třebaže byl založen již roku 326, za Konstantina Velikého, a postupně proměněn v rozsáhlou baziliku, v minulém století vyhořel.
Naši předkové se nicméně snažili obnovit chrám sv. Pavla za hradbami v původní podobě. Na Římu je ohromující, že se tu potkáváte s postavami, stavebními díly, které do té doby žily ve vašem podvědomí jen jako legenda.
Možná školní lekce, často nejspíše pohádka. V těchto místech tedy potkáváme Pavla, který jako první vydal - i písemně ve svých epištolách, svědectví o Kristu. Již nějakých dvacet let po Ježíšově smrti korespondoval s církvemi, které zakládal po antickém světě. Zatímco apoštolové byli stále soustředěni v Jeruzalémě, tento odvážlivec, a původně nepřítel prvních křesťanů, se vydal přes Malou Asii do Evropy.
Pod vysokým baldachýnem se nalézá v mramorové rakvi jeho tělo. Hlavu, kterou kat oddělil od trupu, nalezneme v lateránské bazilice. Prostor, v němž byl Pavel pohřben, je úměrný významu těchto míst.
I když je chrámový interiér předělen osmdesáti granitovými sloupy, budí dojem jednoho sálového prostoru. Délka přibližně 123 metrů, šíře 65 a výška 30 metrů.
Naprosto pod stropem běží pás obrovských portrétních medailonů, na nichž jsou vyobrazeni všichni papežové církve, včetně některých vzdoropapežů. Náš současný Jan Pavel II. zaujímá 265 medailon a do konce stěny zůstávají jen dva volné rámy...
Ve Vatikáně si zajisté uvědomili úzkost křesťanů, kterých se zmocňuje chiliastické očekávání s každým významným přelomem letopočtu. Snad si připomněli i dávnou pověst, že ke světovému dramatickému finále dojde v okamžiku, až bude zamalováno poslední pole na stěně tohoto chrámu. I našli ještě jeden kousek stěny, na nějž se vešla krátká řada volných míst.
Historie papežů, ponořená v pološeru chrámu, neboť reflektory osvětlují jen posledního z papežů, vám dává procítit nejenom délku dějin, jimiž prošla křesťanská kultura, ale také rozlehlost prostor, do nichž se tyto dějiny vešly. Vzpomenete ostatně i na proroctví sv. Malachiáše, z něhož vyplývá, že náš papež bude mít k dějství apokalypsy již jenom dva nástupce. Tvrdívá se, že konec nastane roku 1999.
Kdo to byl sv. Malachiáš? Irský duchovní, narozený na přelomu tisíciletí (1094). Dopracoval se do pozice arcibiskupa pro svou zemi, a zemřel v půli 11. století v Clairvaux. Uběhla staletí a benediktin Wion roku 1595 poprvé otiskl takzvané "proroctví Malachiášovo o papežích římských". Nelze prokázat, jde-li o autentický text a Wion sám neřekl, odkud proroctví převzal, kde je nalezl.
Mnozí tvrdí, že jde o jeden z četných historických podvrhů, někteří se domnívají, že sled proroctví vznikl v čase dlouhotrvající volby papeže Řehoře XIV, roku 1590. Kdoví. Nesporné je, že z konce 16. století máme 111 krátkých vět, nebo spíš latinských hesel o dvou nebo třech slovech, která charakterizují 111 papežů zhruba od půle 12. století, od časů sv. Malachiáše.
Některá z těchto "hesel" či charakteristik, hovořících o světle, nebo kříži, vášnivosti víry, lze užít zcela volně, některá jsou šitá na míru historických postav přesněji. První z dlouhé řady papežů je Celestin II., který spravoval církev od roku 1143 do roku 1144.
A třetím od konce je Jan Pavel II., církevní otec naší doby. Jaká jsou tedy latinská označení alespoň některých mužů Vatikánu posledních dvou století: tak například Pius VI. (1775-1799), který podnikal daleké cesty, byl již před mnoha staletími označen jako "peregrinus apostolicus", čili papežský cizinec.
Následovalo heslo "nenasytný orel", které bylo připsáno Piu VII., působícímu v letech 1800-1823. Tady se latinské označení týkalo spíše císaře Napoleona, jehož armády nosily zlacené orly na svých standartách. A opravdu, napoleonský orel rozbil církevní stát a převezl papeže do zajetí ve Fontainebleau. Řehoř XVI., který pocházel z Etrurie, nesl adjektivum "Etruriae" i ve svém heslu (1831-1846). Označení "kříž z kříže", které mělo připadnout dalšímu z papežů, Piovi IX., (1846-1878), bylo následně interpretováno tak, že Pius IX., který nesl kříž ve vlastním štítu, byl v rozbroji se savojským domem, který měl rovněž ve štítu kříž.
Heslem Lva XIII. bylo "světlo na nebi", nebo "nebeské světlo". Působil v letech 1878-1903 a jako na papeže mohli interpreti Malachiášovo proroctví vztáhnout uvedená slova bez obtíží. Nicméně Lev XIII. byl vskutku velkou osobností, geniálním duchem, který vynikl formulací moderní sociální otázky slavnou encyklikou Rerum novarum.
Otevřel bádání vatikánské archivy, byl veskrze vzdělanou osobností, a stal se dokonce i latinským básníkem. Budiž mu tedy dopřáno slíbené "nebeské světlo". Pius X., "planoucí oheň" (1903-1914) řídil církev do první světové války a interpreti nemohli být na pochybách, jak vyložit toto signum.
Pak přišel na řadu Benedikt XV. (1914-1922), jemuž před staletími připsali označení "zpustošené náboženství". Ateismus, jehož nástup lze sotva přesně stanovit, tedy interpreti koncentrovali do poválečných časů. Slova "neohrožená víra" tedy připadla následujícímu papeži Piu XI. (1922-1939), který působil v časech nástupu Mussoliniho k moci.
Pius se zachoval věru důstojně, s Ducem se nikdy nesetkal a svou distanci od fašismu dal jasně najevo. Prohlásil totiž zřetelně, že vzdálenost mezi Vatikánem a Římem (tedy tři minuty velmi pomalé chůze), není menší než distance, která dělí Vatikán od kteréhokoli jiného hlavního města. Papež Pius XII. (1939-1958) dostal prorocké označení "Pastor angelicus".
Vzhledem k tomu, že jeho chování v době války bylo slušně řečeno problematické, lze sotva adjektivum "angelicus" překládat jako "andělský". Interpreti tedy vyšli z faktu, že se Pius XII. svým aristokratickým jménem zval "Nobile de Angeli". Papež Jan XXIII. (1958-1963) proslul svým vatikánským koncilem, ale také zahájením velkého sjednocovacího úsilí všech církví.
V Malachiášově proroctví na něho připadlo označení "pastýř a lodník" či "námořník". Vykladači proroctví dospěli k závěru, že toto označení nejspíše připomíná benátský původ papeže Jana XXIII.
Pavel VI. (1963-1978) slovy "květ květin" způsobil interpretům značné starosti. Nebyli si jisti, váže-li se pojmenování k návratu církve k Panně Marii, anebo má-li toto označení symbolizovat nástup skleníkového, tedy velmi choulostivého papeže.
Následující Jan Pavel I. měl v označení měsíc - a před jeho nástupem se uvažovalo o dobývání kosmu, o možné kosmické katastrofě, o boji s "půlměsícovým" islámem. Ve skutečnosti Jan Pavel I. setrval ve funkci právě měsíc, 33 dny roku 1978.
Ale to již nastupuje náš Jan Pavel II., jehož označení "De labore solis" může být vztaženo jak ke kosmickým událostem, v nichž hraje roli slunce, tak i ke slunečnému, zlatému věku Vatikánu. Pak již mají následovat jen dva papežové. Předposlední se bude zvát "sláva olivové ratolesti" - tento název předvídá snad ratolest míru a pokoje.
A naposledy přijde Petr římský, který byl první a bude zároveň poslední. V této souvislosti se můžerme směle vrátit k Janu Pavlovi II., jehož ruce i pohled hřejí jako slunce. Jeho první slova, když vystupoval před četné zástupy zněla: Nebojte se ! I stalo se, že plakali i diplomaté, kteří slzy nemají v protokolu. Tedy nebojte se...
Vždyť život každého z nás končí malou apokalypsou, malým koncem světa. Vystoupíš z řady a budeš stát tváří v tvář svému soudci a tvým prokurátorem budou jenom vlastní činy. Nebojte se, třebaže okének u sv. Pavla za hradbami není mnoho. A žijme tak, jakoby v každém okamžiku šlo o všechno. Touto aktivitou se konec konců liší křesťanství a evropská kultura od jiných náboženských systémů a světových vyznání. Ty mají zase jiné přednosti.
Tak či onak papežská galerie sv. Pavla za hradbami a rozlehlost pětilodní baziliky poutají věřící i prosté turisty asi nejvíce. Půvabné jsou však zlatisté mozaiky na čelní straně, které připomínají dvojici nejvýznamnějších apoštolů, Petra a Pavla, jednoho s klíči, druhého s mečem.
Vzácné jsou tu malachitové oltáře, jimiž přispěl ruský car Mikuláš I., ale také vzácná mozaika v apsidě ze 13. století, a vůbec ohromující je intimní křížová chodba z počátku 13. století (1214), vroubená desítkami zdvojeně kroucených sloupků pokrytých barevnými kamínky. A všude kolem staré funerální plastiky s náhrobními nápisy, které sahají až do dávných časů, kdy byly v těchto místech založeny původní chrámy. No a s tímto měřítkem v oku se tedy můžeme odvážně vydat k chrámu chrámů, ke sv. Petru.