Vladimír Vondráček: Únor

Rubrika: Publicistika – Historie

Únor je zcela jistě nejzajímavějším měsícem z celého roku. Tedy pro mne jistě a doufám, že i pro mnohé další. Zcela nesmyslně je nejkratší a navíc občas, tedy přesněji jednou za čtyři roky, má o den více než v těch minulých třech letech. To je konstatování jistě banální, ale je třeba zamyslet se nad tím, proč tomu tak je! Odpověď bohužel neznáme a nenašel ji ani Karel Čapek, který, jakožto vášnivý zahradník, měl na tento měsíc obzvláštní pifku. Dovolte mi krátkou citaci z jeho Zahradníkova roku:
„Tento nejkratší měsíc, tento záprtek mezi měsíci, tento měsíc nedonošený, přestupný a vůbec nesolidní vyniká nad všechny ostatní svými potměšilými záludy; mějte se před ním na pozoru!“

Zde bych s citací velkého spisovatele skončil a za chvíli uvidíte proč! Svými slovy bych pak ještě dodal, že se divil, proč se o přestupném roce přidává ten devětadvacátý den právě tomuto měsíci. On navrhoval, že by bylo lepší, kdyby se ten den přidával krásnému máji a já bych s ním souhlasil. Vraťme se ale k Čapkově výzvě, že před únorem bychom měli být na pozoru. A to hned z několika důvodů.

Únor v roce 1929 byl u nás nejmrazivějším měsícem od začátku přesného měření teploty. Jeho průměrná měsíční teplota v pražském Klementinu byla –11,0 st.C, přičemž dlouhodobý průměr se zde pohybuje kolem bodu mrazu! Navíc dne 11.2.1929 byl u nás zaznamenán dosud platný mrazový rekord –42,2 st.C, což naměřili v Litvínovicích u Českých Budějovic.

Do paměti už více lidí se pak možná zapsal i únor 1956 s klementinskou průměrnou měsíční teplotou –7,1 st.C. A nebojte se, jistě tušíte, že únor 1948 jsem přeskočil záměrně!

Co se tehdy u nás odehrálo, už ví sice každý, ale jaká to byla historická tragedie, si bohužel stále nezanedbatelné procento našich občanů nechce připustit. I tehdy byl únor mrazivý, 23.2. v Praze sněžilo, 25.2. klesla teplota ráno na –11 a maximum bylo –4 st.C. A tak Gottwaldova beranice na Staroměstském balkóně – tedy vlastně na jeho hlavě, právem vstoupila do dějin. A nakonec této únorové úvahy mi dovolte, abych si zavzpomínal, jak jsem tyto pohnuté dny prožíval coby třináctiletý gymnazista v rodném Jičíně.

Nejprve musím uvést, že Jičín byl jedním z mála měst, ve kterých komunisté neměli v té době na růžích ustláno. Zásluhou svého o devět let staršího bratra jsem fandil národním socialistům a i na místním Lepařově gymnáziu se ještě lidé zvláštního ražení neprosadili. V posledních únorových dnech jsme příliš nevnímali vznik lidových milicí, protože snad ani zatím v Jičíně nebyly, zato se študáci i kantoři velmi zajímali o uvažovaných změnách ve školství, které ihned začal připravovat, či spíše už měl připravené ministr Nejedlý. Nechtěli jsme uvěřit, že by gymnázia byla zrušena a všichni jsme doufali, že se nová vláda nemůže dlouho udržet. Jak jsme byli bláhoví!

Naše naděje zhasla už 10. března, když k nám dopoledne vstoupil do třídy náš profesor zeměpisu a tělocviku, se kterým jsme si v Sokole tykali, ale ve škole samozřejmě ne. Nikdy nezapomenu na jeho slzy v očích, když nám chvějícím se hlasem sdělil, že ministr zahraničí Jan Masaryk skonal. A všechny nás poslal domů. Tam jsem se dozvěděl o tom, že náš opravdu milovaný ministr skočil z okna, čemuž nikdo neuvěřil a já osobně tomu nevěřím dodnes.

Abych ale skončil pozitivně a optimisticky, chtěl bych dát všem jednu radu: Kdo zažil to období na přelomu února a března 1948, zavzpomínejte a připomeňte ho zejména těm, kteří to nezažili. Když si navíc připomeneme Čapkovu výzvu (a měl jich více!), pak nevěřím, že by si to někdo chtěl v naší krásné zemičce zopakovat!

P.S.  Píšu to, zatímco naši „vyvolení“ se chystají k nadlidskému výkonu - napodruhé zvolit našeho prezidenta.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 02. 2008.