52 zastavení s Josefem Hlinomazem
(část 1.)

Dovolte, abych se představil jako první - psal se rok 1971, já jsem po krátkém angažmá ve vládě zakotvil ve Světě v obrazech, zrovna v čase, kdy nás již tlačili k normalizačním tématům. Tudíž jsem se snažil zaplnit noviny zábavnými tématy, abych, tak říkajíc, neměl čas na angažované materiály.
Vyprávěl jsem o starožitnostech, psal jsem o zajímavých interiérech, o klikatých cestách naší ekonomiky, které byly volným pokračováním textů, jež jsem předtím psával pro Otu Šika. A také, a především, jsem se scházíval s Josefem Hlinomazem, malířem, hercem, klavíristou a také svérázným a občas nevypočitatelným společníkem.
Vídávali jsme se v domě herců ve Velvarské ulici v Dejvicích.
Ta ulice tu existuje dodnes a bývala souběžnou s třídou Leninovou, tohoto času tuším Evropskou. Vídávali jsme se většinou dvakrát týdně, celý rok, takže těch zastavení bylo 104. Zprvu jsme si povídali, komponovali rozhovor, pak Josef napsal pár řádek, většinou tužkou, a nakonec jsme procházeli společně text, který dostal výslednou  podobu v redakci.

Protože jsem byl před "vyhazovem", a redakce se za mě "ideologicky" styděla, nebylo v textu uvedeno moje jméno - podepsat se směl k fotografiím jen Bedřich Kocek. Setkání bývala v podstatě ve stejné kostýmní režii. Pan Hlinomaz byl většinou v teplácích a v tričku. Ta trika byla dvojí - jedno námořnické, které si Mistr přivezl odkudsi z Balkánu, druhé bylo reklamní tričko s nápisem MFP, což mělo znamenat, že pochází z Mezinárodního festivalu pracujících. Hlinomaz mu dal ovšem své svérázné pojmenování:
"Mezinárodní festival "prcajících".

Takže se již úvodem musím omlouvat, že v Mistrově stylu se nebudu vyjadřovat vždycky spisovně. Jinak by to nebyl Hlinomaz.
Také servis býval standardní - byly to hořčičné sklenice, do nichž jsme si navařili kávu. A zatímco jsme vedli řeč, Bedřich Kocek fotografoval Mistrova nová díla. Když jsme dávali onehdy s Kockem, majitelem dvou zlatých medailí ze světových výstav, dohromady negativy a obrázky, nemohli jsme nevzpomenout na naše  častá rendez-vous a ještě po tolika letech jsme se bavili  jako za mlada. Těch vzpomínek na Josefa Hlinomaze máme totiž oba bezpočet, a občas se divíme, co všechno Pepíkovi prošlo.
Když  dozněly výstřely srpnové okupace, zeptali se jej například v rozhlase, copak soudí o socialismu. Pan Hlinomaz rozšafně a uvážlivě pravil:
"Já nevím, jakej socialismus máte na mysli. Já znám socialismy dva - ten nacionální a pak ten internacionální. Oba dva stojí, dle mého soudu, za pěkný hovno a obou nebude jednou žádná škoda".
Vida - a prošlo mu to.

Když pak vzpomínáme na výročí, poprvé jsem s Josefem Hlinomazem natáčel pro rozhlas rozhovor před čtyřiceti lety.V tomto čase je to již třicet let (1978), co milý společník zemřel ve Splitu. Poněkud předčasně, vezmeme-li v úvahu, že mu bylo teprve 64 let.
Škoda ho - mohl nás obšťastňovat svým humorem, historkami a obrázky ještě dnes. Ale teď (než se dostaneme k dalším vzpomínkám), dejme slovo samotnému Mistrovi. On náš tehdejší roční maratón zahájil nevšedním entrée.

TAK TEDY HOVOŘÍ JOSEF HLINOMAZ

Jako odpovídatel na dotazy, které mi budete klást, musím se především omluvit a taky představit. Mám na cokoliv odpovědět, nebo o čemkoliv psát. Je to především pokus uplatnit se jako bavitel a pobavitel. Na poučování nejsem fundován a jsem daleko méně než polovzdělán. Neumím žádný cizí jazyk a mateřštinu ovládám taktak - kdoví jestli. A pokud to jde, dělám si ze všeho legraci. Všechno všecičko má svoji legrační stránku. Ale každá legrace je taky smutná. To ví dneska už každý dítě.

Živím se převážně herectvím. Nechal jsem divadla, protože je to drak. Místo princezen ale žere čas. A čas, to je život. Sehrál jsem několik rolí ve filmu a namaloval několik obrazů (asi sto). Napsal jsem několik úvah a několik vzpomínek a přečetl je v rozhlasu. Lidi mi píšou a telefonují. Některé role, některé obrazy a některé písemnosti působily na některé lidi tak, jak jsem si představoval, že by měly působit.

 Jenže nejen Sokrates, i já vím, že nic nevím. A proto jsem bez rozmýšlení přistoupil na tuto listárnu. A tu, milé čtenářstvo, mám prosbu. Neberte mě vážně. Cokoliv napíšu, opak je taky pravdou. Co jsem? Idiot, vážení. A proč ne? Vždyť vrozená mi skromnost naplňuje mě obavami, aby cokoliv napíšu, bylo cokoliv, jen ne poučný, že ano? Dovoluji si některé poznatky poněkud zobecňovat, neboť všechno, co víme, víme odjinud. Proto všechno, co se ví, se popularizuje.
A všechno bylo a je ustavičně dále a dále popularizováno, a co víme my, bylo pro nás zpopularizováno, a hlavně popularizují se věci nepochopitelné tak, aby jiní, ještě hloupější než popularizující populáři z toho mála, co pochopili popularizátoři, mohli dále popularizátorovat.
A tedy i já všechno, co vím, dozvěděl jsem z pramenů už dvacetkrát až třicetkrát zředěných.

 Kde bych vzal třeba tu drzost psát o Einsteinovi a jeho relativitě? Každý, kdo ví alespoň zpovzdálí, o co kráčí, ví velmi dobře, že já, jako každý, nemohu z Einsteina nikdy pochopit ani tisícinu. Avšak to, že vyplázl jazyk na fotografa, přiblížilo mi ho daleko víc, než jeho teorie.
Mně totiž už sečítání dělá veliké potíže, odčítat a násobit je daleko těžší. Dělit ale jsem se nikdy nenaučil. Absolvoval jsem reálku, ustavičně jsem propadal a dělal postupky a reparáty. Hlavně z matematiky. Vím, co je odvěsna a přepona a podařilo se mi pochopit, řekněme, Pythagorovu větu nebo Archimedův zákon. Nikdy mi ale nedošlo, na co je sinus a cosinus a popotahování logaritmickým pravítkem sem a tam a koukání na ty čárečky a číslice mi připadá jako cvokárna.
A protože třeba jízdní řád mi připomíná logaritmický tabulky, mám k němu takový odpor, že jsem rozhodnut nikdy ho nepochopit. A tak docela drze napíšu, že Sokrates byl vlastně básník, protože řekl, že ví, že nic neví. Jenže Sokrates básníky neměl rád. A už jsme u poezie.

Tím slovem myslím něco úplně jiného než verše. Devadesátidevíti procentům veršů nerozumím. A ani se nesnažím, zajímají mě jiné věci. Ano, jsem ochuzen, jsem na to blbej. Mohl bych do toho proniknout, jako do jízdního řádu.
Ale než bych pronikal do tajemství jízdního řádu, rači se desetkrát zeptám, a když to jinak nepůjde, pojedu omylem někam jinam a najdu něco, co bych jinak nenašel. A tak s oblibou, když je nedělní chvilka poezie, vypínám zvuk a ohromně se bavím. Napjatý recitátor velice zarputile pohybuje ústy a vykřikuje na mne cosi. Recitátor bez hlasu je ze všech nejzajímavější.
Rozumím sice básníkům. Několika. A dávno mrtvým.
A přece vím, že slova nemusí být jen slova slova.

V lidských možnostech není žít ve všech středech věci. Ve většině je pouze na okrajích.
Jiný příklad. Otevřete obrazovku nebo tlampač a ejhle nějaký pán tam právě řve jako bejk, anebo dáma vyje a ječí, jako při mučení. A může to být supermoderní anebo starobylý zpěv.
Anebo vlasatec kotletář řve a zmítá se v křečích a trpí a huláká a trpí a trpí. Snad nechcete, aby každý všemu rozuměl? Čili on posluchač a divák má vždy několik možností. Může se dát uchvátit poezií Radúze a Mahuleny, ale může si i pomyslet, když Runa proklíná:
"Ty vochechule, moc mi tady neřvi, a ty Radúzi s Mahulenou zalezte si někam do roští nebo do jeskyně, vyflákněte se na perverzní matinku, udělejte si pohodlí, nedá se nic dělat, jste jiná generace.!"
Lidově řečeno, každej jsme jinak blbej. A tento názor bych ti rád, milý čtenáři, vnutil. Ale to je taky to jediné. Neboť ze všeho nejmíň chci poučovat. Na to nemám glejt. Mně stačí trochu rozveselit a najde-li se někdo, kdo některé věci cítí aspoň přibližně trošičku stejně, jako já, tím líp. A to se najde, protože je dost lidí, kterým nejsem na plátně protivnej, a dost lidí, kterým se líbí semtam některá z mých malovánek. Aspoň to říkají. Na poučování jsou vědci. A tak děkuji za trpělivost a zároveň - prosím!     

   Pokračování...       
   Následující díly

Z připravované knihy  "52 zastavení s Josefem Hlinomazem"