Lenka a Luděk Novákovi: Cestování s kufrem (5)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

KLOKANI.CZ

Vážení přátelé, kamarádi!

Nejsme žádní hledači adrenalinových zážitků, ani nechceme sobě nebo jiným něco dokázat či pokořit nějakou horu (výzvu). Jsme cestovatelé s kufrem, zástupci střední třídy.
Abychom přežili pracovní vytížení, musíme spojit poznávání s odpočinkem, a to v limitovaném čase tří týdnů.
V rozhodování chceme být nezávislí, proto si všechno plánujeme sami.
Naše vyprávěnky píšeme především pro naši rodinu a přátele, ale i pro každého dalšího, kdo ještě dokáže být zvědavý. Chtěli bychom zbořit mýty, že cestování v Jihovýchodní Asii bez dálkového řízení cestovní kanceláře není možné.
Thajsko si mnozí vyzkoušeli, ale je tu taky Vietnam, krásná země, speciálně Čechy neprávem opomíjená, kterou jsme prošli od severu k jihu a vyprávěli jsme o něm na mnoha prednáškách. Teď cestujeme Laosem a Kambodžou.
Pokud vám v našem vyprávění něco chybí, těšíme se na otázky.

Lenka a Luděk Novákovi
Klokani CZ

Cestování s kufrem - LAOS, KAMBODŽA

Zápisky z deníku   (5.týden)

11.1.2008

Siem Reap

Nemožné se stalo skutkem. V poměru 2:1 zrušených letů v Pakse jsme úspěšně doletěli do Siem Reapu. Hned na letišti bylo vidět, že jsme přiletěli zpět do civilizace. Moderní, nebojím se říci krásné letiště v mramoru. Provinční letiště v Pakse nesnese srovnání. Ubytování jsme ponechali náhodě, taxikář nás vezl od jednoho hotýlku ke druhému, až jsme si řekli TADY. Není na hlavní rušné ulici, stojí v zahradě.
Hurá, bude tady klid. Vybrali jsme si ho taky kvůli vám – slibují zadarmo internet. Dostali jsme od taxikáře nabídku, jestli ho nechceme jako řidiče a průvodce na celou dobu našeho pobytu.
Naléhal.
„A jak se chcete dopravovat do Angkoru?“
„No na kole“ (konečně tak to radili i v průvodci).
„ To bych vám moc nedoporučoval, každý den se stane nějaká nehoda, podívejte se, jaký je tu provoz!“
To jsme se podívali. Cesta byla asfaltová, pokrytá prachem a v dopravě se místy mohlo mluvit téměř o zácpách. Kol málo a důvod byl nasnadě. O bezpečí ani o pohodlí se nedalo uvažovat.
„Tak budeme jezdit Tuk-Tukem.“
„ Zvažte jejich kvalitu, špatně brzdí a často se stanou účastníky nehody. Nejvíc to odnesou vždycky turisti“.

 

To už jsme mu úplně nežrali, ale pravda byla, že hodně turistů, kteří jeli v Tuk Tuku proti nám, si přes obličej uvazovalo šátky nebo roušky, evidentně proti prachu. Nechali jsme si slíbit, co všechno pro nás udělá.
„Budu vás vozit celý den, kam budete chtít. Budu váš průvodce, všechno tady dobře znám. Budete v pohodlí a v bezpečí.“ Jeho nabídka byla lehce agresivní, ale zase možná, že má ten kluk pravdu. Určitě i vy znáte mladé lehce agresivní chlapce, co chtějí být rychle úspěšní. Slibem nezarmoutíš.
Uvážili jsme, že přes jeho agresivitu má jeho nabídka spoustu výhod, mohl by nám ušetřit čas a taky by nám mohl vozit fotobatoh, je stále tepleji a Lúďův batoh těžkne a těžkne. Cena se tu domlouvá předem, platí se až na konec. Usmlouvali jsme cenu na 110 USD za 4 dny + dnešní večer jako bonus. Trochu dražší, než výlet v Pakse, ale jsme přece na atraktivním místě a za to se platí. A hned jsme se domluvili, že když si koupíme třídenní jízdenku do Angkoru od zítra, pustí nás už dnes od pěti na západ slunce. To se nám romantikům líbilo. Chtěli jsme vidět a fotografovat zlatý Angkor Wat.

Současná Kambodža

První naše zastávka byla u chrámu Wat Thmei a to především proto, že tu stojí malá pamětní stupa obsahující lebky a kosti obětí „Rudých Kmérů“. Přijali jsme tu zastávku jako povinný pietní akt současné Kambodži. Rudí Kmérové po sobě zanechali zdevastovanou zemi. Vše bylo v troskách: školství, náboženské instituce, banky, obchod, komunikace, zemědělství. Jejich cílem bylo vybudovat nový stát v Maoistickém duchu, jehož ekonomická síla bude ležet v zemědělství.
Všechno obyvatelstvo bylo doslova vyhnáno na pole, ale i přesto mnozí zemřeli hladem. Tři čtvrtiny těch, kdo přežili, byly vdovy. Je nepochybné, že vůdci revoluce dobře věděli o katastrofálních důsledcích. Revoluce totálně selhala a jejím neblahým dědictvím se Kambodža vyrovnává dodnes.
Během občanské války byla vyvražděna polovina inteligence (2 miliony). Země se potýká s nedostatkem vzdělaných lidí. Je tu jen 30% gramotných, školní docházka je nepovinná a většina rodičů považuje vzdělání za něco zbytečného. Raději děti posílají žebrat a s tím jsme se jen těžko smiřovali.
Kniha radila, pokud jim chcete něco dát, kupte jim jídlo. Peníze seberou rodiče a dítě se jen utvrdí, že žebrání je docela obstojný zdroj obživy. Setkali jsme se v restauraci i s tím, že děti probíhaly mezi stolky a najednou jedna holčička ukázala na chipsy, které jsme měli na stole a že je chce. Dali jsme jí je. Jiná si vzala u sousedů ze stolu banán. Nikdo z nás jí v tom nebránil. Celkově byly děti v žebrání velmi úspěšné, ale nám z toho bylo všelijak.V Laosu jsme s ničím takovým nesetkali.

 

Angkor

Lístek na tři dny stál 40 USD, sami nás u pokladny bleskově vyfotografovali kamerkou a za několik vteřin jsme dostali lístek i s naší fotografií. Dychtivě jsme se zajímali, kde že je náš zlatý Angor Wat. Řidič průvodce nás poslal na jediný kopec v okolí. Překvapilo nás, že nešel s námi, když sliboval, že bude náš průvodce. Vysvětlil nám, že by na to musel mít licenci a že nám může radit jen v autě. Taková malá nepřesnost v nabídce.
Ale chápali jsme to, všude na světě je to stejné. Na úpatí kopce jsme se k našemu nemilému překvapení zařadili do nekonečného zástupu lidí na vrchol a krok sun krok jsme se posouvali výš. Nahoře v troskách chrámu seděla alespoň stovka lidi, byl obsazen každý kámen, každý kousek rozvalin.
Ne tak takhle tedy ne. „Slepý jsem, nevidím!“ Někde v dálce v oparu nesměle vykukovaly špičky Angor Watu. Velké očekávání vystřídalo velké zklamání.
Chtěli jsme vidět Angor Vat odněkud, kde není moc lidí a místo toho jsme se topili v proudu senzace chtivých turistů. Pomalu nás v hubě žmoulala fabrika na turismus a všichni lelci se polekali. Ani jsme nepočkali, až ohnivá koule zapadne a zařadili jsme se do nekonečného zástupu směrem dolů. Západ slunce v Luang Prabang bylo divadelní představení s výpravnou scénou, tady jsme se ocitli v cirkuse.
Nechyběli ani sloni pro bohaté lenochy. Dole jsme si to s naším řidičem vyříkali. Tahle situace se nesmí opakovat. Zítra ráno vstáváme v 5:00 a v 5:30 vyrážíme. Doufáme, ze dálkově řízení turisté budou ještě spát. 

              

Domnělá civilizace nám zatím nepřinesla nic dobrého. Je tu hluk a smrad. Zmizely motoristky se slunečníčkem na hlavou, tady se jezdí v rouškách a nedá se tu dýchat. Za dveřmi moderního letiště čeká špatně převlečená Asie. A domnělý internet taky nefunguje. Dnešní den nás nenadchl, Lao klid je ten tam. A chybějí mi čmoudíky. Večer nám hoteliér pod stolem zapálil voňavé tyčinky proti komárům. Čoudí to. Alespoň něco.


12.1.2008

Angkor Wat – magické místo


Vstávali jsme za tmy a před Angor Watem jsme byli před svítáním. Nechtěli nás pustit, ani když jsme ukazovali platné vstupenky, ani padělané novinářské průkazy z Bangkoku. Zabraly až dvě dolarové bankovky. Obloha pomalu bledla, ale slunce ještě zapadalo na druhé polokouli.
Měli jsme tak hoďku času a byli jsme tam úplně sami. Teď teprve jsem cítila magiku tohoto místa a jak se světlalo, z obrysů pomalu vystupovaly detaily kamenných reliéfů. Je znát, že jsme v tropech. Vzduch je tu hustý, vlhký, voní pralesem, zpívají ptáci a někde vzadu vřeští opice. Krásná hodinka, kterou se nám do obrázku asi dostat nepodařilo.

 

Angkor, Angkor Wat - o čem to vlastně mluvím? Angkor bylo hlavní město kmerské říše cca mezi 802 a 1431. V době, kdy Londýn měl ubohých 50 000 obyvatel, tak Angkor jich měl milion. Bylo to bohaté město a postavilo se tu z pískovce mnoho krásných staveb a reliéfů. O jeho zániku se spekuluje, ale jedním z neromantických důvodů mohla být i jeho početná populace.
Všechno kolem vyjedli a při tehdejší produktivitě a dopravních možnostech bylo město k neuživení. A do toho války, hinduismus, atd. Angkor se vytratil i z mysli místních obyvatel.
Zbytky staveb byly objeveny Francouzi v 1860 a od té doby se neustále pracuje na jeho záchraně. Angkor Wat byl nejdůležitější chrám města a je i teď považován za největší náboženskou stavbu vůbec. Stal se symbolem Kambodže a je zobrazen na státní vlajce. Ostatní dochované ruiny (dovedete si představit, co s pískovcem udělá agresivní vlhko a kořeny v průběhu dalších 500 let?) jsou od Angkor Watu vzdálené několik a více kilometrů (na území cca 20 km2) doprava od jednoho k druhému spotřebuje poměrně dost času, proto nelitujeme, že jsme zvolili auto, i když o průvodcování nemůže být řeč. Náš slibovaný průvodce nás vždy jen dovezl ke chrámu.
Pravda i je, že se nám snažil něco vyprávět, ale informace od něj byly kusé a špatně srozumitelné. Naštěstí máme všechno máme napsané v knize, ale taky mám někoho, komu mohu klást otázky.

My a Oni

Všechno, co máme v knize, je psáno zástupci západní civilizace. Píše se tam, že Angor objevil resp. jeho objevení popsal Francouz Mouhot a od té doby Francouzi do obnovy památek investovali mnoho peněz. Z úst Mr. Phona to znělo jinak. Oni objevili Angkor resp. oni (rozuměj Kambodžané) o něm už dávno věděli, oni sehnali peníze na jeho obnovu a oni jej opravují, celý zbytek světa jim v tom smí pomáhat.
Jak jej opravují, bylo vidět na první pohled. Kolem každé ruiny postavili stánky a restaurace a na vzácných pískovcových reliéfech nevyčíslitelné hodnoty si rozložili upomínkové předměty a vyšívané šály pro turisty. Ptala jsem se, jestli pociťují hrdost na svou dávnou minulost. Odpověď byla nejednoznačná.
Ano, hrdost cítí! Ale aby se mohli podívat dovnitř do komplexů, potřebují vstupenku jako My. Na tu samozřejmě nemají peníze. Mr. Phon s námi nemůže do chrámů nejen proto, že nemá licenci, ale on hlavně taky nemá vstupenku. Lidem z blízkého okolí slouží Angkor jako způsob obživy, ti ze vzdálenějších míst o jeho existenci a své slavné minulosti často ani netuší nebo je jim to jedno.

Bayon

Zlatého světla a rychlé dopravy jsme využili ráno ještě jednou k návštěvě snad nejzajímavější stavby Bayon. Je znám svými 54 věžemi ozdobenými 216 obrovskými obličeji. Na každé věži se (poťouchle) usmívaly čtyři do všech světových stran, ty východní mhouřily oči do slunce. Téměř nikdo tam nebyl. Naše vstávání nebylo marné. Když jsme se vraceli na snídani, proti nám jela kolona pomalu se posouvajících vozidel, která dopravovala dálkově řízené turisty na předem určená místa, mezi tím se pletly Tuk Tuky a důstojně kráčeli sloni s těmi nejpraštěnějšími.
Z magického Angkoru se stal Disneyland. Podle Mr. Phona právě skončily snídaně v hotelích. Kambodža se stala pro turisty bezpečnou cca před deseti lety (1998) a od té doby příliv turistů a výstavba hotelů stoupá téměř geometrickou řadou. Loni jich bylo 2 miliony, letos očekávají o 0,5 mil více. Naše kamarádka a malířka Zdena zažila Angkor v jeho rozvíjejícím se panenství.
Když se dozvěděla, kam jedeme, říkala: "Teda Nováci, až to uvidíte, vy se z toho úplně zblázníte". Dnes jsem si na ni dvakrát vzpomněla. Jednou v ranním klidu Bayonu a podruhé, když jsem viděla to valící se nadělení. Kdyby to viděla, určitě by se „z toho zbláznila“. Dozvíte se možná podrobnosti, jak se žilo před 800 lety, ale nedovíte se vůbec nic o současné zemi, kterou jste navštívili, jak tu lidé bydlí, myslí a žijí. Taky se nedozvíte nic o tom, proč byste tu měli zůstávat víc než pár dní na prohlídku Angkoru. Všichni mizí do Thajska,Vietnamu, Číny ap.
Pokud někoho z vás láká Angkor Wat a rozhodnete se, že ho chcete vidět, nenechte si vnutit organizovanou návštěvu. Uviděli byste cirkus. Sice v krásném prostředí, ale špatně zahraný. "Madam, kupte si pohledy, knihu, náramky, šálku, vodu. Kupte si něco, proč nic nechcete?'"

 
 

Chvilka s nevěstou

Po snídani jsme chytře využili prázdno, kdy se všichni turisti vrací do svých hotelů na oběd, abychom si prohlédli Angor Wat v celé jeho nádheře. Zrovna byla sobota a to je svatební den. Kambodžané sice nemají peníze, ale mnohem důležitější než peníze pro ně je, aby před ostatními neztratili tvář. Proto vypravují nákladné svatební hostiny trvající tři dny a nevěsty si pořizují nádherné a velmi drahé toalety.
Stojí jim to za to, i když se několik dalších let bude muset celá rodina uskrovnit. Nejprestižnější místo pro svatební fotografie je samozřejmě před Angor Watem. A tam jsme v pravý čas na správném místě stáli, fotoaparáty v pohotovosti. A že se bylo na co dívat. Na krásné nevěsty a urostlé ženichy, ale i na Japonce a jejich posedlost být někde vyfotografován.
Představte si, že se jedna potrhlá japonská skupina neudržela a vecpala se vedle láskou zářící dvojice, jen aby s nimi byla na obrázku, který budou ukazovat doma. A když venku zuřilo vedro, procházeli jsme se Angkor Watem v chladivém stínu a téměř sami. Pak jsme si šli odpočinout do hotelu. Západ slunce jsme strávili opět před Angor Watem a tentokrát jsme si pozlacené špičky chrámu užili do sytosti.

 
 

Večer jsme udělali několik důležitých rozhodnutí. Jedno z nich je, že odjedeme o dva dny dřív a Lao klid se pokusíme hledat u moře. Jsme unaveni a potřebujeme si odpočinout. Pak už nás čeká jen práce. Trochu jsme zapomněli, jaké to je a pocit, že nám chybí, se nedostavuje a nedostavuje. Zítra zase vstáváme brzy. Jdeme se podívat, jak džungle obrůstala chrámy.

Ještě bych chtěla vysvětlit, že Angkor není Kambodža a lidé žijící v Siem Reapu se nechovají jako Kambodžané.
Podle Francouzů Vietnamci pěstují rýži a Kambodžané to pozorují. To tady dávno neplatí. Kambodža má za sebou občanskou válku bratra proti bratrovi. Některá území stále nejsou odminovaná. Je to místo protikladů, na jedné straně velmi bohatí, na straně druhé velmi chudí.
Angkor jim nejdřív vykradli, pak rozprodali a za utržené peníze v Siem Reapu nakoupili pozemky a nastavěli hotely a dál bohatnou (řeč je o Thajcích). Město Siem Reap stále není pro pětihvězdičkové turisty, ačkoli jsou tu pro ně nastavěné pětihvězdičkové hotely a kongresové sály. Pětihvězdičkoví turisté nemají rádi pohled na bídu a špínu ve svých střevíčkách. Ani jednomu se v Siem Reapu nemůžou vyhnout. Angkor je na seznamu TOP míst světa, je snadné sem přiletět, v zástupu organizovaně proběhnout chrámy, nechat se vyfotografovat do alba a pryč. Je snadnější se dostat sem, než se dostat odsud, všechny zpáteční lety jsou na dlouhou dobu vyprodané. Všichni, mimo archeologů a historiků, odtud spěchají.


13.1.2008

Ta Prohm

Návštěva tohoto místa patří ke snu každého fotografa. Zůstaly tu zachované trosky chrámů obrostlé džunglí a hlavně obrovskými kořeny stromů, kterým říkají „spong“ (Tetrameles Nudiflora). Teplo, vlhko, pruhy slunečních paprsků, ptáci, opice a mezi tím se tiše pohybovali nadšení fotografové jako ve snu. Všichni jsme „pracovali“ rychle a efektivně. Všichni jsme věděli, že náš čas se rychle krátí.
A opravdu. Za 20 minut tady byly první hordy. Snem každého Japonce je být vyfotografován před nějakým atraktivním místem, aby měl doma důkaz, že tam opravdu byl. A každý trochu osvícený průvodce ví, co je to naplňovat očekávání zákazníka. Obrostlé ruiny byly plné atraktivních mís a mezi rozvalinami se smělo chodit jen po úzkých pěšinkách.
Tiché ráno se najednou proměnilo v noční můru všech fotografů. U každé ruiny se po jednom střídaly členové hromadných výprav, průvodce je fotografoval a ostatním dychtivcům nezbylo nic jiného, než hezky stát ve frontě, aby si také mohli užít „svůj“ okamžik. Hlavně rychle, v zástupu již stáli další nervózové. Ticho vystřídalo hlasité pokřikování. Prchli jsme jako vyplašená zvěř.

 
 

Angkor Thom a Sloní terasa

Z fotografování nebylo nic, ale nenechali jsme si upřít luxus pokochat se krásou starých památek. Hordy se po chrámech rozmisťují podle předem určeného pevného řádu, tak jsme si šli užít 350 m dlouhou sloní terasu, ze které dřív panovníci sledovali veřejné obřady a slavnosti a představovali jsme si pompéznost a grandióznost bohaté Khmerské říše v době jejího vrcholu. A věřte nebo ne, byli jsme tam téměř sami.

 

V poledne se vracíme domů a náš řidič/neprůvodce nám nabízí, jestli nechceme strávit večer Khmerské kultury s pravou khmerskou kuchyní a s tradičním tancem „Apsar“. Kýváme hlavou, že se podíváme, jak to tam vypadá. Sál je pro několik autobusů, vyvýšené jeviště a dva dlouhé bufetové stoly. Fabrika na turisty. Ale jsme zvědavi na kuchyni i na tanec. Váháme, když se dozvíme cenu 12 USD na osobu, ale pak jsme si to přepočetli na koruny. Souhlasíme. Platíme zálohu a místo pravého lístku dostáváme jen jakýsi papírek se jménem. Pořád jsme nedůvěřiví. Není to podraz?

 

Jak jsme Mr. Phona vyplatili a jak nás vypekl

Dlouze se s Lúďou radíme, jak našeho řidiče odměníme. Naši smlouvu jsme zkrátili o dva dny. O jeho slibovaném průvodcování nemohlo být řeči, vždycky nás jen přivezl před chrám, tam počkal, pak nás popovezl k dalšímu chrámu a zase čekal. Byl trpělivý a během naší nepřítomnosti klábosil s ostatními řidiči. A byl ochotný.
Navrhujeme mu za 2 dny a kousek 60 USD (polovinu nasmlouvané ceny na dny čtyři). Nesouhlasí. Chce 80 USD. Že prý s námi vstával brzy na východ slunce a pak zase znovu jel na západ slunce (zapomněl zmínit, že přes největší horko měl volno a dřímal jako my). Takže zase nesouhlasíme my.
To jsem tedy opravdu netušila, že západ slunce je za příplatek. „Zachová tvář“, nerozčílí se, ale oznámí nám, že vypovídá naši smlouvu. My taky „zachováme tvář“, řekneme mu, že se chová nefér, že nás zklamal a ať si jde. Mezi hordy se nám stejně nechce. Co je ale horší, máme někde zaplacený večer a nevíme, kde to je.
Máme jen „papírek“, není na něm ani jméno a my to jen tušíme. Po poledním odpočinku se vydáváme do města hledat naši večeři. Neplánovaně si prohlížíme město ve všech jeho protikladech. Bída a bohatství, zlato a špína jsou vedle sebe v každé ulici. Chodník neslouží k promenádě, ale jako cesta od taxíku do hotelu. Pokud za ním hotel nestojí, jen těžko po něm projdete, slouží jako skladiště odpadků.
Zajímalo by nás, co tomu mumraji říkají obyčejní Kambodžané. Ti snad ani tomu, co se kolem děje, nemůžou rozumět. Platí tu neúprosné zákony obchodní džungle, vyhrává, kdo je rychlejší a drzejší. Obyčejným lidem zbývá jen málo možností a ta nejjednodušší je natáhnout ruku a žebrat. Restauraci jsme po několika kilometrech našli a papírek fungoval. Vedou nás ke stolu pro dva a říkají Lúďovi „Mister Novak“.

 

Tentokrát to bude jen o jídle

Přicházíme brzy, ale vlastně včas. Hordy se ještě pudrují v hotelu před zrcadlem, a tak se svobodně potulujeme podél dlouhých stolů s bohatým bufetem a ochutnáváme a ochutnáváme. Kambodžská kuchyně je plná kokosového mléka, čerstvé zeleniny a ovoce. K Lúďově radosti je tu taky hodně masa na různé způsoby. Vykopávkami se člověk nenají. Několikrát jsme si prožili fotografický orgasmus, ale kručení v břiše nás nepřešlo.
Pro samé zkoumání Angkorské kultury jsme neměli čas na pořádné zkoumání kambodžské kuchyně a vy už taky víte, jak je pro Lúďovu pohodu důležité jídlo. Když má hlad, mohl by i „zabít“. V nabídce bylo 5 druhů polévek, 8 hlavních chodů a 6 chodů zákusků. Snědli jsme i to, co už jsme nemohli.
Musíme konstatovat, že khmerská kuchyně je výborná a bohužel v žaludku málo skladná. Aby nám dobře trávilo, zatančily nám krásné dívky – v kostýmech Apsar, a Lúďovi se podařilo zvítězit a proniknout až do Japonska...

Luděk Kawasaki Novak

Děkovačka po skončení představení měla pro nás velmi nezvyklý konec. Poklony krásných dívek byly rychle přerušeny japonskými turisty, kteří vtrhli na pódium, vecpali se mezi dívky a nechali se s krásnými účinkujícími fotografovat. Chvilku jsme na to zírali a pak to Lúďovi nedalo. „Lúďo, to zvládneš!“
Poté, co se vmísil mezi Apsary a udělal mi mezinárodní fotografickou pózu, zablýskalo se v mnohých japonských digitálech. Evidentně se bavili a nadšeně výskali. Do týdne jistě bude v Tokyo Times :-)

PS od Lúdi:
Prosím v Česku nezveřejňovat v žádných, zejména však v "Pozitivních novinách".
Z Kambodže zdraví Luděk Kawasaki Novák

         

Další zprávy budou od moře. Těšte se!

Nové zápisky z deníku budou uveřejňovány vždy po týdnu.   Další díly seriálu najdete ZDE

OHLASY NA ČLÁNEK

Milí klokánci,

Těšil jsem se na vaše vyprávění a přestože jsem ho před několika týdny z povzdálí po částech sledoval téměř on-line, pročetl jsem v sobotní odpoledne všech pět dílů vaší „ordinace v růžové zahradě“. Bylo mi fajn a je to velmi příjemná uvolňující četba po hektickém týdnu v práci…i ty pátky jsou dobře vymyšlené.
Těším se na další týdny (a na další lokality a kultury…), super!!!

Michal Man, 24.02.2008
Michal.Man(a)oce.com

Milá Lenko a Luďku,
vaše povídání z cest je tak svěží, že přímo cítím, jako bych cestovala s vámi. Určitě děláte svým vyprávěním radost mnoha dalšíl lidem, nejen svým přátelům.
Až budete pořádat nějakou přednášku nebo výstavu fotografií, určitě dejte vědět ! Díky za pohodu, kterou šíříte.

Renka Jedličková, 22.02.2008
jedlickova(a)jktrading.cz

Foto © Lenka a Luděk Novákovi

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 02. 2008.