Olga Janíčková: Pašák Viktor Mansfeld
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
![]() Jdu takhle lesní cestou k rybníku zvanému Na losích. Jak se blížím k chalupě přítele Viktora, vidím u vrátek známé červené autíčko - že už by Viktor schválil předčasné jaro? A taky že ano. V zahradě se dýmí ze zimního neřádu, probíhá jarní úklid. Viktor před čtrnácti dny oslavil devadesáté narozeniny. Koukám na něj a povídám: "Člověče, Viktore, nespletl ses, opravdu devadesáté?" V ![]() Podívejte se, lidi, na tu fotku, hádali byste mu devadesát? Znám ho už třicet let a on vypadá pořád stejně! Napadlo mě: "Ty jsi ale pašák! Já tě navrhnu do Pozitivních novin jako Pašáka, takovej mladej devadesátník má na ten titul právo!" Viktor se svou milou ženou Dagmarou, zvanou Dada vychovali zdárně syna a dceru, a z nich povstala velká rodina - pět vnoučat a pět pravnoučat. Nejmladší pravnouče, ještě miminko, se jmenuje Viktor, nejstarší pravnoučata mají kolem dvacítky a tak se náš devadesátník zcela určitě dožije prapravnoučat. Takovej mladej! Ptám se: "A kde jste všichni tu devadesátku slavili?" "Přece na Dobříši, v zámku, kde jinde může Viktor Mansfeld slavit svou devadesátku? Jeroným Colloredo-Mansfeld mi pěkně popřál a pochválil mě, že dělám čest tomu jménu". Smějeme se a já namítám: "Stejně je mi podezřelé, že by tu žádné příbuzenství nebylo, to jsi jen špatně hledal v rodokmenech. Kde by se u tvých předků to jméno jen tak vzalo?" Viktor se maličko zamyslí a zavzpomíná: "Kdysi před lety jsme s Dadou při pobytu v neměckém Halle navštívili hrad Mansfeld. Místní správce se na mne díval jakoby chtěl říci - Neviděli jsme se už někde? - a když jsem se mu představil, málem nám líbal ruce a ochotně nás prováděl i tam, kam se turisti jen tak nedostanou. A tak se stalo, že jsme stanuli před plastikou dávného hradního pána, Albrechta VII. Mansfelda. Dada vykřikla - Viktore, to jsi ty, podívej, ta podoba! To už správce slzel dojetím a když jsme odcházeli, zval nás, ať přijedem pobejt, že nám ustele v posteli s nebesy." ![]() ![]() To mě zaujalo: "Jak ten rytíř Albrecht vypadal?" A Viktor bezstarostně odpověděl: "No, po těch čtyřista letech docela dobře. Mám ho vyfoceného, můžu ti ho ukázat." Ale to neměl slibovat, mě popadla vášeň přímo detektivní a hned druhý den jsem poprosila jeho dceru Radku, zda by mi rytíře mohla naskenovat a poslat, a potom Viktorův životopis a taky fotku jejího bratra Tomáše z anfasu kvůli podobě a další a další. Radka má smysl pro humor, je autorkou dvou rodinných kronik a tak mi ochotně vše poskytla. Jak se dožít devadesáti v duševní i tělesné svěžesti, to by každý rád věděl. Já taky. Myslím si, že dobře působí mnohostranná aktivita. Viktorova žena Dada bohužel zemřela pře ![]() Celé léto prožívali s Viktorem ve své chaloupce se zahradou a lidi kolem říkali - Mansfeldovi, ti se mají, těm na zahradě žádný plevel neroste! Ale já vím, jak se oba na té zahradě napracovali a stále přemýšleli, jak ji dál zkrášlit. Ta zahrada je stále jedním slovem elegantní a přitom útulná, daří se tu i ptactvu a do potoka, který zahradou protéká, se dokonce vrátili raci. Už jim oběma bylo osmdesát a oni každý rok jezdili na dovolenou do světa na poznávací zájezdy a vždy byli dopředu našprtaní, co tam v tom světě mohou očekávat a co by neměli minout. A kvůli Dadiným ledvinám každý rok lázně Mariánky, kde už měli dopředu rezervován svůj pokoj. V zimě, kterou trávili v pražském bytě, neminuli žádný dobrý koncert, který byl zároveň i společenskou událostí a příležitostí pohovořit s přáteli, kteří měli stejné hudební gusto jako oni dva. A samozřejmě jejich rodina, děti, vnuci a pravnuci, ti všichni milovali babičku Dadu a dědečka Viktora a oni zas všechny své děti, a to je na duši balzám. A vyrovnaná duše, ta podrží i tělo, dokonce i choré, dlouho, dlouho. Viktor byl několik let i mým spolupracovníkem, dokonce jsme si vyměnili šéfování - zprvu on kočíroval mne, později já jeho, ale popravdě řečeno, v obou případech jsme si hlavně pomáhali a vzájemně se doplňovali každý svou odborností. Byla to hezká doba. A tak i leccos vím z života běhu obou manželů. Jak se oba seznámili a jak celý společný život prožili? To napoví i jejich rodinná kronika. Ta jejich historie začala druhou světovou válkou. Viktor měl právě zahájit čtvrtý a poslední rok vysokoškolského studia, když němečtí okupanti vysoké školy zavřeli. To trvalo od roku 1939 do roku 1945. Viktor se vrátil do rodného Tábora a pracoval v tamním pivovaru, toužil ale vrátit se nějakým způsobem ke své chemii. Naskytla se mu příležitost v pražské hloubětínské firmě Kalcium. ![]() Těch vzácných lidí tam bylo více a díky nim Viktorova studia neskončila zavřením vysokých škol, ale pokračovala dál. Do Kalcia také nastoupil jako laborant tehdy patnáctiletý Rudolf Zahradník, pozdější prof. Dr. Rudolf Zahradník DrSc. a ještě pozdější prezident Akademie věd. Přátelství s tímto mužem trvá dodnes. Do laboratoří v roce 1942 nastoupila také mladá dívka, kterou měl s prací seznamovat Viktor. Znali se, byla to Dagmar Krkošková. Celé tři roky spolu studovali ve stejném ročníku. Jenom prázdninové zájmy je nespojovaly, Dagmar hodně sportovala, odbíjená, košíková a voda byly jejími koníčky a Viktor byl spíš zálesákem. Dagmar trávila léto v kánoi na Rhoně a jiných řekách a Viktor ve srubu „U dvou kobyl“ na Lužnici. Dada byla členkou sportovně kulturní organizace „Dunajská“, kterou založil středoškolský profesor Vála ze Soběslavi. V Dunajské se nejen sportovalo, ale také se společně chodilo na výstavy, do divadel a jinak kulturně vyžívalo. V době, kdy Dada přišla do Dunajské, měla řada jejích členů vystudovanou vysokou školu a pracovala. Tito lidé dotovali finančně slabší kolegy na prázdninových cestách po řekách, jak ve vlasti, tak v zahraničí. Dada do Dunajské vstoupila ve svých patnácti letech a projela s nimi po řekách celou Evropu. V roce 1934 byli ve Francii a ve Španělsku, v roce 1935 projeli Itálii, další rok Rakousko, Jugoslávii, Bulharsko a Rumunsko. Dunajská se jmenovala podle řeky Dunaj, po které se malá skupinka zakladatelů tohoto spolku poprvé vydala. Poslední dva předválečné ro ![]() Protože Dagmar dva roky po sobě absolvovala a zkoušky vždy složila, jela do Francie dvoje prázdniny po sobě. Válka ukončila tyto nádherné cesty po světě. Zprvu přátelský vztah Dagmary a Viktora se začal měnit v něco mnohem hlubšího, ve velkou lásku. V květnu 1944 odjeli spolu na služební desetidenní cestu do Drážďan a do Lipska. Cesta se týkala enzymů, jejichž výrobu v Kalciu vyvinuli na bázi bakteriální; Němci enzymy dělali na bázi živočišné. Nutno uvést, že výroba enzymů z bakterií byla patentována docentem Vlčkem a spolupracovníky, mezi kterými bylo uvedeno i jméno Mansfeld. Drážďany již byly bombardovány a o měsíc později byly prakticky srovnány se zemí. Tato cesta se ukázala být jejich cestou svatební. Dne 11. října 1944 se Dagmar s Viktorem uvolnili ze zaměstnání a odešli na Staroměstskou radnici říci své „ANO“, poobědvali se svědky a opět se vrátili do práce, již jako manželé Mansfeldovi. 10. února se jim narodila dcera Radvana. Byla to dramatická doba, končila válka a američtí letci chybně svrhli nějaké bomby na Václavské náměstí, Karlov a Karlovo náměstí. Stalo se to 13. 2. a zásah dostala i zemská porodnice, kde ležela Dada s novorozenou dcerou. Neměla k dispozici nic jiného než župan, do kterého zabalila mimino a sama v noční košili s dítětem v náručí letěla do krytu. Zde je našel Viktor, který ze střechy nad laboratořemi Kalcia viděl, co se děje. S velkými těžkostmi se dostal až k porodnici, ze které se kouřilo a čněly holé zdi. Hlídky ho tam nepustily, ale dostal informaci, že matky odvedli do krytů pod Apolinářem. Tam obě opravdu našel. Přes Dadu přehodil svůj zimník a šel hledat někoho, kdo by je odvezl na Letnou, kde v té době bydleli. Měl štěstí. Díky bombardování zůstal kousek od porodnice zablokovaný muž s malým náklaďáčkem, byl z venkova a nedokázal vyjet z rozbité oblasti. Ochotně svolil, že je odveze, ale Viktor ho musí odtud vyvést, protože on sám to nedokáže. Tak všechno dobře dopadlo a babička malé Radky užasla, když se objevili doma, protože o té hrůze vůbec nic nevěděla. V květnu 1945 skončila válka. Hned po vyhlášení jejího konce se otevřely vysoké školy. Začali se scházet profesoři i studenti. Viktorovi se podařilo za sedm měsíců složit zkoušky, které mu chyběly k ukončení vysoké školy a k získání diplomu. Byl velmi dobře připraven, protože v Kalciu se věnoval studiu celý ten čas pod vedením opravdových kapacit. Kalcium nebylo života schopné a rozdělilo se. Jeden z jeho předních pracovníků, Gustav Üblaker, si zařídil podnik a převzal výrobu namáčecích prášků. Bakteriální oddělení na tvorbu enzymů potřebných k výrobě pracích prášků „Per Per“ bylo v posledním domě Nerudovy ulice a prvním domě Úvozu. Vedoucím tohoto oddělení se stal Viktor. V laboratořích pracoval také Ruda Zahradník a společně s Viktorem publikovali první práce o enzymech. 10. 12. 1946 se u Mansfeldů objevil čáp a přinesl chlapečka Tomáše. Ta dvě těhotenství a starost o malá mimina zabránila Dadě v okamžitém složení zkoušek na vysoké škole i přes to, že první státnici udělala už před válkou. Studia dokončila až po narození Tomáše, kdy získala diplom a titul inženýr. V roce 1947, dvě léta po válce, nabídl generální ředitel Synthesie Viktorovi místo ředitele chemické továrny v Liberci. Synthesia byl velký chemický podnik, sdružující řadu chemických továren po celé republice, s centrálním vedením v Praze. Viktor to přijal, nerad, a později se potvrdilo, že to nebyla dobrá volba. V únoru 1948 došlo k absolutnímu znárodnění všech, i drobných soukromých podnikatelů. Viktor ve vedení fabriky stále byl, ale spolu s ním začala rozhodovat partaj a obvykle měli rozdílné názory. To se nakonec vyhrotilo tak, že byl obžalován podle tak zvaného malého dekretu za protistátní činnost. On totiž Viktor, v zájmu plynulého provozu továrny kupoval dřevěné sudy od chlapíka, který je stloukal z prkýnek, která sehnal na různých skládkách. Do těchto sudů se dávalo tekuté mýdlo a zatím žádný jejich výrobce neexistoval. Viktor byl nařčen, že podporuje kapitalistický režim a je nebezpečným živlem pro vznikající mladou socialistickou republiku. Takovýchto nesmyslných bodů bylo v obžalobě deset a na jejich základě byl odsouzen ke třem měsícům práce v kamenolomu nebo k peněžité pokutě, která nebyla nikterak nízká. Na radu přátel přijal peněžitý trest, něco si půjčil, něco dodal sám. V Synthesii skončil. Navzdory mnoha obtížím získal nakonec místo v Organofarmě, kde se vyráběly enzymy z preparátů ze zvířecích tkání. Díky svým dřívějším zkušenostem, a i přes odpor stranické organizace, byl Viktor nakonec jmenován hlavním technologem, třetím vedoucím fabriky, a na místo vedoucího technické kontroly dokonce nastoupila Dagmar Mansfeldová. V Organofarmě se synthetizoval i pepsin, ale primitivně a se špatnými výsledky. Viktorovi se podařilo výrobu úspěšně vyřešit a na své jméno patentovat. Aby se mohl plně věnovat milovaným enzymům, přešel v roce 1953 do biochemického oddělení Výzkumného ústavu farmacie a biochemie na Vinohradech. Rovněž Dagmar přešla na Vinohrady, do analytických laboratoří. Ve VÚFB přibyl Viktorovi k dřívějšímu patentu ještě objev, který potvrdil Úřad objevů a vynálezů pro něho a jeho dva kolegy. Zjistili totiž jako první a jediní na světě významnou skutečnost, že inhibitory některých enzymů mají protizánětlivé účinky. V šedesátých letech pobýval Viktor studijně dvakrát v Německu, v Halle a v Bonnu, kam ho pozvala a stipendiem zaopatřila Lékařská fakulta tamní univerzity. Na základě svých četných odborných publikací se zúčastnil světového biochemického kongresu ve Vídni. Zdravotní stav Dagmary se zhoršil, podrobila se dokonce náročné operaci a v roce 1973 odešla do důchodu. Viktor rok nato obdržel svůj stěžejní, tentokrát světový patent za Antilyzin, preparát zasahující do srážení krve, realizovaný ve výrobě i v klinické aplikaci. A brzy na to, v zimě 1974-5 působil opět na Farmakologickém institutu Lékařské fakulty Univerzity v Bonnu. Tam už Dadu úřady za Viktorem nepustily. ![]() Laboratoř prověřovala kvalitu mléka, půdy, krmiva pro dobytek a později i krve a moče hospodářských zvířat v rámci jejich metabolických testů. Tady jsem už s Viktorem spolupracovala. Jeho doménou byla analytika a bichemie, mojí doménou optimalizace výživy zvířat a jejich zdravotního stavu s využitím všech analytických informací. Spolupracovali jsme rovněž s příslušnými veterinárními pracovišti včetně Vysoké školy veterinární. Našimi klienty byli zemědělci ze širokého okolí.Také družstvo vyslalo Viktora na studijní cestu do Německa. Měsíc byl ve výzkumném ústavu v Kielu, kde se zajímal o chov krav, jejich dojivost a krmivo. Druhý měsíc byl v Mariensee blízko Hanoveru. Zde sledovali vzájemnou komunikativnost zvířat a jejich chování, což je důležité znát a respektovat zejména tehdy, jsou-li zvířata chována ve volném výběhu či ve volné stáji. V roce 1990 se Viktor musel podrobit operaci hlasivek, histologický nález potvrdil rakovinu.To byla špatná zpráva, naštěstí s dobrým koncem. Po osmnácti letech, jak jsem už konstatovala, je Viktor zdráv jako rybička. Nemůže sice moc křičet, ale na to on si stejně nikdy nepotrpěl. V roce 1994 oslavili Dagmar a Viktor se všemi dětmi zlatou svatbu, o deset let později šedesáté výročí své svatby. Kytice, kterou jí k tomuto výročí Viktor donesl do nemocnice, ji doprovodila i na její cestě poslední. Zemřela 14.října 2004 kolem druhé hodiny ranní ve věku osmdesáti osmi let. Všichni na ni rádi vzpomínáme. Jsem přesvědčená, že Pašáka si zaslouží oba, Viktor i Dagmar. Nejen za to, že dosáhli tak vysokého věku, ale i za to, jak ho dosáhli: i v těžkých dobách v osobní a rodinné harmonii, která jako aura působila na všechny lidi kolem nich. A díky Viktorovi působí dodnes. A jak je to s tím rodokmenem? Podívejte se na trojfotografii syna Tomáše, Albrechta VII. a Viktora. Ta podoba! Jak zvolala kdysi Dagmar. Třeba je to jen náhoda, důležité to není. ![]() |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 03. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Ivan Kraus |
![]() |
Helena Štáchová |
![]() |
Jan Vodňanský |
![]() |
Vladimír Just |
![]() |
PhDr. Jiří Grygar |
![]() |
Jaroslav Vízner |
![]() |
RNDr. Vladimír Vondráček |
![]() |
Ivo Šmoldas |