Malé textové skicy (1.)

Je dobré zamýšlet se čas od času nad obsahem pojmů a slov. Například „odpovědnost“ je vědomí dosahu následků lidského jednání. Neschopnost nebo nevůle nést zodpovědnost za činy a jejich následky znamená velké selhání. Je velmi časté v lidské množině. Vědomí a svědomí člověka se vyvíjelo velmi, velmi dlouho. Bylo to údobí, kdy se homo sapiens začal oddělovat a vzdalovat od říše zvířat. Nikoliv z fauny. Bylo to dlouhé období,  kdy se začal rodit cit, pocity duše, srdce, období formování humanistického charakteru, mimosmyslového vnímání, protože srdce a cit nejsou vnímány jako smysly. Člověk patří do fauny. Dnes je v této přírodní oblasti nejrozšířenějším druhem, tvoří nejpočetnější a takřka přemnožený druh, co do hmotnostní veličiny, protože ve fauně existují společenstva, např. v oblasti hmyzu, daleko početnější. Mozek a inteligence tohoto tvora, jeho činnost a aktivita, vznik řeči a druhé signální soustavy posilovaly jeho schopnosti a umožnily mu postupnou nadvládu nad ostatními tvory fauny. Ruku v ruce s tímto vývojem vznikala kultura, civilizace a vyhodnocování zkušeností a poznatků, což vedlo ke třídění těchto vědomostí a ke vzniku matematiky, nauk o přírodě, fyziky a dalších oblastí vědy. To všechno polidšťovalo a polidšťuje tyto tvory a vyčleňovalo a vyčleňuje je do zvláštní skupiny homo humanicus, bohužel ne všechny.

Proto se asi člověk nestal tvorem, který by byl lepší, neřku-li ideálním příslušníkem fauny.

Naopak napáchal a páchá jako jedinec, a ještě častěji ve skupinách, na přírodě, na svém okolí a také na svých bližních, na vlastním druhu tvorů, činy odsouzeníhodné. Takové jednání je často neslučitelné s obsahem pojmů, jak jim rozumí humanistický svět.

Co chybí ve slovníku a nejenom v něm.

Se slovem „rovnoprávnost“ se setkáváme denně v projevech občanů, spolků, v řečech politiků, ale nejen politiků. Vyslovují je mnozí, aniž vědí, co doopravdy znamená. I přechytralé děti. 

Ve slovnících je definováno jako dovolání jedinců či skupin mít stejná práva. Rovnost v logickém smyslu je vztah dvou veličin, subjektů znamenající, že jejich váha, velikost či příležitosti jsou stejné, totožné. Druhou polovinou slova rovnoprávnost  je právo. Je souhrnem norem, kterými se řídí nebo mají řídit lidé. Jejich dodržování má zaručovat stát nebo jeho orgány a to i donucením... Jako jednotlivci mají občané, nebo by měli mít, právní vědomí o právu a spravedlnosti. Podle toho se chovají a vystupují. Právní vědomí však nemusí a také nebývá totožné s platným právním řádem.

Z těchto dvou pojmů vznikl další a to „rovnoprávnost“. Je zdaleka nejfrekventovanějším slovem v řeči  mnohých. Ve jménu tohoto pojmu vystupuje kdekdo. Různé spolky, politické strany, skupiny, státy, mezinárodní organizace a různá hnutí. Nikdo z těchto jmenovaných, zvláště jedinců, se však již nezmiňuje o „odpovědnosti“, která z práva a to z každého práva vyplývá.

Právo a odpovědnost jsou dvě strany jedné mince. Právo mi dává množnost nějak jednat, něco mít, něco získat a jedinec podle toho jedná. Ale jeho jednání má vždy určité následky. Tím se dostávám v této slovní skice k pojmu a slovu odpovědnost. V jeho obsahu a pojmu je vědomí dosahu a následků za vlastní činy / a to  i činy všech subjektů, které se práva a rovnoprávnosti dovolávají/. Proto mi chybí ve slovníku, ale nejen v něm, slovo rovnoodpovědnost, které by mělo mít stejnou váhu, četnost a samozřejmost jako rovnoprávnost.

Pořádají se semináře o rovnoprávnosti lidí, dětí, etnik dokonce i zvířat, nedávno se konal dokonce festival filmů o právech a rovnoprávnosti, ale ještě jsem nečetl, neslyšel, ačkoliv se to někde třeba mohlo stát, zázraky se občas dějí, o odpovědnosti a „rovnoodpovědnosti“.

Jakmile přijmeme tento pojem a toto slovo do našeho právního vědomí, ale hlavně do našeho jednání jako občané, bude se nám všem žít lépe.