Nelehký úkol! Ale stačí použít metody výuky ne podle schématu, ale podle přesného odhadu těch či oněch Pappenheimských ve školních lavicích. Komenského by to potěšilo, a jistě by rád zasedl mezi neposedné žactvo na prahu puberty a něčemu by se zde přiučil, protože Pan učitel Paur má věru co rozdávat, a není toho málo! Snad žádnému z kantorů se nestává, aby po zvonku na konci hodiny byl žáky spontánně pře­mlouván k přetažení hodiny přes celou přestávku.

Při méně záživných částech výuky, kdy přece jenom pozornost není tak upjata k výkladu, prochází roz­vážně mezi lavicemi, mluví jasně a spatra, tu nalevo, tu napravo věnuje symbolický pohlavek, když dotyčný nejen nedává pozor, ale hlavně ruší sousedy.

Bez komentáře, oba vědí, proč to bylo, tak co to roz­patlávat. Jasné a srozumitelné, zbytek třídy se už tomu ani nechichotá, jak je to na pořádku dne běžné.

Žáci vědí, že je po několika hodinách učení Pan učitel Paur odmění vyprávěním děje některého strhujícího díla české nebo světové literatury. A sice v nádherně a osobitě zjednodušené a přeformulované podobě, není to hlasité předčítání z dotyčné knihy (jemuž ve vyšších ročnících sám říká trochu posměšně služba negramotným), je to svébytný útvar, který je pro žáky nejen přijatelný, ale magicky přitažlivý. Jako by to v tyto vzácné chvíle teprve vznikalo v jeho hlavě a je­nom pro ně - takový mají z jeho vyprávění pocit, a ten hřeje!

Pan učitel Paur je velkorysý, vysoko stojí nad běžnými poklesky žactva, není žádný troškař, jeho známkování vždycky přesně odráží znalosti konkrétního žáka. Ne­zatahuje do klasifikace vyřizování si účtů za zlobení a tak, jak činí malichernější členky učitelského sboru, které si nedovedou zjednat respekt a udržet kázeň.

Občas se některá maminka přijde zeptat na prospěch své ratolesti, která začíná rozvazovat, Pan učitel Paur jí na chodbě řekne jen něco obecného, otevře dveře do třídy, a tam se o přestávce její synek právě pere s ji­ným, až jsou oba rudí a nevidí to, co vidí dospělí ve dve­řích.

Maminka zatrne, Pan učitel Paur zavře dveře a klidně řekne, že tohle je normální o přestávkách a v tomhle věku. Nic více, nic méně.

Na známku z jeho předmětů to nemá samozřejmě žád­ný dopad, a dokonce se uličníka zastane, když mu ně­které kolegyně navrhují snížit známku z chování. Pro­tože moc dobře ví, na co tenhle kluk má!

A je tu několik hodin odměny. Invaze z Marsu, krve­žízniví Marťané, hon na lidi, trojnohá kovová mon­stra. Všichni sedí málem bez dechu, Pan učitel Paur to vypráví klidně a věcně, jako by toho byl sám účasten, je to strhující, děsivé, a snad proto přitahující jindy tě­kavou pozornost. Příběh postupně zabere tři vyu­čo­va­cí hodiny.

Pan učitel Paur si přesně pamatuje, kde skončil a na­váže na děj, jako by pauza nebyla, nic nepřipomí­ná z toho, co již žáci slyšeli, moc dobře jim na očích vidí, jak to prožívají.

A když mu po skončení žáci nadšeně tleskají, usmě­je se jen a řekne:

„Tak tímhle potleskem společně poděkujeme autorovi knihy Válka světů, panu Herbertu Wellsovi!“ a zatles­ká mu s celou třídou.

A jindy zase Čapkovi, Jiráskovi, Raisovi, a ještě mno­ha a mnoha dalším, seznam by byl dlouhý, pro­tože Pan učitel Paur není troškař.

Není to chyba výuky Pana učitele Paura, že v jeho pří­padě píši pan s velkým začátečním písmenem, i přes řadu let je to moje osobní: „K poctě zbraň!“

Někoho možná napadne, proč jsem toto zařadil do klukopisu, když je to o dospělákovi. Odpověď je velmi prostá - Pan učitel Paur nikdy duchem nezestárnul, zůstal věčně mladým klukem, který si pamatoval ne­ko­nečně se vlekoucí hodiny nudné výu­ky z dětství.

Schola ludus - jak prosté. Jen to umět. Ale je to také o tom, zda to beru jako povolání ve smyslu poslání vůči novým generacím, nebo jako pouhý zdroj obživy za mechanické podpory osnov a přežvykování učeb­nic. Kdo chce zapalovat, musí sám hořet!