•• Taková zajímavá otázka: jak se člověk vůbec stane Sokolem. Sokolem se patrně nenarodí, aspoň v porodnici toto označení zpravidla nedostává – a najednou jím je, a třeba od dětství a zpravidla na celý život. Jak se to stalo u vás?

Mě dali do Sokola rodiče, respektive maminka, která sama Sokolka byla, a v roce 1938 na X. všesokolském sletu cvičila skladbu dorostenek s májkami. Takže ta mě tam dala, to mi bylo 5 let, pamatuji si, že to bylo v Sokole Vršovice, bylo tam spousta malých kluků a byl tam obrovský bratr náčelník, který nás tam cvičil. Ale mám na to docela fajn vzpomínky. Potom byl Sokol neříkám zrušen, nějak odumřel - no a maminky, které spolu kamarádily, protože to byly maminky mých spolužáků, tak tři takovéhle Sokolky - mezi nimi byla i moje máma - se dohodly, a řekly, že nemůžeme takhle vyrůstat jako dříví v lese, udělaly si jakýsi cvičitelský kurs na úrovni dnešní 3.cvičitelské třídy. No a ve škole takhle odpoledne jsme chodili de facto do Sokola, i když jsme se jmenovali exoticky Dynamo, Lokomotiva a jánevímco. Tak jsme tam chodili a cvičili jsme to sokolské cvičení, které se normálně v Sokole dělá.

•• A přitahovalo to i další děti?

Určitě. Tenkrát zase těch atrakcí moc nebylo, nebyla televize, nebyly počítače, nebylo nic - prostě tenkrát ta tělocvična byla plná. Je pravda, že jsem v tom vydržel, i když už jsem vyšel za školy, pak se to přejmenovalo, tak jsem chodil do několika jednot. No a to, co já jsem dostal, tak jsem zase chtěl předat někomu jinému.

Takže jsem se stal také cvičitelem, tak jsem cvičil, než jsem se oženil, a pak jsem měl takové přerušení, protože doma řekli: "No přece bys..." Chyba! Obrovská chyba. Teprve až s tím, že můj synek začal chodit cvičit, zase do TJ Lokomotiva Praha, ale chodil tam vlastně do Sokola na normální, obyčejné cvičení.

No a jednou mě poslali, abych ho tam dovedl a pak přivedl domů. To neměli dělat, protože já jsem tam seděl před šatnou, teď jsem si říkal: "Copak asi tam dělají? Půjdu se podívat." Tak jsem se zul, šel jsem dolů - tam byl jeden cvičitel a hrozně moc malých kluků tam měl, a dělal s nimi nějaké závody. A já jsem říkal: "Prosím vás, já tady takhle sedím, půjčte mi tužku, já vám aspoň budu psát ty výsledky."

No tak on rád souhlasil, pak jsem se s ním rozloučil, on mě doběhl, no a příští cvičení už jsem tam byl s teplákama, pochopitelně. No, a od té doby to dělám – a to bylo 1978.

Pak to zrušili, po sametové revoluci - ale to je samostatná kapitola, jak se sametová revoluce zachovala k těmto záležitostem, kdy se všechno zdražovalo, kdy nebylo na nájem a pronájem těch sálů tělocvičen. Tak jsem si říkal, že nebudu podporovat takovéto věci, tak jsem se porozhlédl a skončil jsem v Sokole Pražském, protože jsem tam měl hodně známých, kamarádů, prostě jsem tam zakotvil v roce 1992 a od té doby jsem tam pořád.

Dodneška cvičím děti, cvičím i s "chlapama", a je to opravdu záležitost na celý život. Mě k tomu přivedla rodina a je to svým způsobem životní styl - uvědomit si, že to cvičení je součástí života - a nikdy jsem si nepřipustil, že bych toho zanechal. Pokud člověk může, pochopitelně, když není nemocný nebo podobně.

A v té součásti života jde i o to, že tam jsou kamarádi, že tam jsou ty děti: na nich se jasně pozná, že je to baví nebo je to nebaví. A když je to baví, tak to je člověku ta největší odměna – ony to nehrají, ony to neumí.

Bohužel, musím přiznat, že moje děti zase - ten starší synek zpočátku chodil se mnou cvičit, udělal si také cvičitelský průkaz, jenže pak onemocněl a už se k tomu zpátky nevrátil. A můj mladší synek je také nemocný, ale ten dělá lecjaké sporty, všechno, ale takovéhle pravidelné cvičení ani mu nevyhovuje, protože má svoji profesi.

Ale – mám vnoučata a jsou Sokolové.

•• Sokolíci!

Vnouček je Sokolík a vnučka je také Sokolka.

•• Takže ta jablíčka nepadají daleko.

Ono dříve, když se vrátíme do minulosti, tam to také byla otázka, že to za prvé byl vlastenecký spolek, že tenkrát na vsi byli hasiči a byli tam normálně Sokolové, a bylo to svým způsobem využití volného času. Sokol není jenom cvičení, Sokolové jsou právě ta společenská stránka věci, a velice silná. Oni pořádají plesy, pořádají šibřinky, pořádají maškarády a jánevímco všechno ještě.

•• To na těch nejmenších místech bylo naprosté unikum.

Tak! Hráli tam divadlo, loutkové i s živými herci. Dneska například - to odbočuji – naše spojené sbory nacvičily Prodanou nevěstu, a to tak, že jedna kritička se tam bavila celou dobu, a pak o tom napsala nádherný článek. Je pravda, že to představení připravují právě k stopadesátiletému výročí, kde to chtějí předvést na několika představeních v nějakém kamenném divadle tady v Praze.

•• No to je krása!

Takže to „sokolství“ je opravdu takový životní styl. Já jsem se do toho loutkového divadýlka pustil také, nakonec tam také potřebovali mužské hlasy k namlouvání různých postaviček, tak jsem šel a namluvil jsem to.

•• Panečku, k čemu všemu se člověk dostane! Teď pro změnu něco maličko k historii obecně. Myslím, že nemusím představovat knížku Jaroslava Žáka "Dobrý borec Antonín". To je vzácná kniha a je tam krásná scénka z doby krátce po r.1920, v níž tělocvikář zkouší studenta Lebedu Antonína, sportovce a průšviháře, když se mu jedná o významné známky, a ptá se ho, jaké jsou vlastně ideje Tyršovy a ideje sportovců.
A kvintán Antonín velmi hezky říká, že Tyršova soustava má zásadu "Provést výkon s největší možnou námahou", sport naopak má princip "S nejmenší možnou námahou největší možný výkon".
Takže otázka - jak je tomu dneska?

Tyrš stavěl tyhle věci na základech tzv. kalokagáthie, což je řecké, harmonické pojetí krásy těla a ducha. Jak víme z různých soch řeckých, tak tam to vlastně byli kulturisté. Tyrš to pojal tímto způsobem - on sám, ač "neduživý chlapec", se tímto tělesným cvičením vypracoval, takže začal být odolnější, ne tedy bohužel duševně, ale tělesně zcela určitě, takže bych to přirovnal spíše ke kulturistice. Ta největší námaha byla to, aby zesílil organismus, největší odměnou bylo vidět na tom člověku, že cvičí.

Také staří Sokolové v tričkách, to je zkrátka přehlídka naprosto parádních chlapíků s knírkem, vážně se dívajících do fotografova objektivu. Oni také pěstovali zápas, šerm, pěstovali tělesná cvičení a já si myslím, že oni to opravdu pěstovali tak, aby měli co největší sílu.

Založení Sokola jako spolku bylo trošičku spojeno s tím, že to je jakási protiváha "turnerství", těch tady bylo dost, takže to vlastně byla jakási neříkám "záloha", to je špatný výraz, ale taková příprava na obranu budoucí vlasti.

•• Bylo v tom patrně i ono české "Na nás si nepřijdete!"

Tak! Ano, na nás si nepřijdete!

•• Já bych to chápal tak, že to byl možná potom jeden z důvodů, proč Sokol byl v různých dobách vždycky napadán.

Pochopitelně. Vadil.

•• Tohle mocní vycítí velmi rychle.

Přesně. Za prvé je to jeho demokracie, tam jsou velice demokratické zásady, volební diskuze atd. Ale potom také kázeň, fyzická síla - a co si budeme říkat, nakonec první vojáci českoslovenští, byť to byli legionáři, tak se převážně rekrutovali ze Sokolů. Těm nikdo nemusel říkat, co je vpravo v bok! Měli kázeň a dokázali vystihnout historickou příležitost pro vlast. Viděli tuto příležitost.

Já se nyní ve své funkci setkávám s lidmi ze zahraničí, byť tedy nejsou Sokolové. Ale například jsem se setkal s příslušníky DGI, gymnastické federace z Dánska. A ti jsou jen o něco málo starší než my, než Sokol, ale ta jejich organizace byla založena právě proti německé rozpínavosti. A oni měli vyloženě i lukostřelecký sport, jako velikou obranu právě proti těmto Němcům. My jsme to tehdy cítili jako jenom okrajově, ale oni vyloženě cíleně, aby je nespolkli Němci, aby si zachovali vlastní samostatnost.

•• Když se to vezme, on také třeba ten ocásek Jutska, což je podstatná část Dánska, tak tam opravdu stačilo zatlačit je do moře.

No, takže to bylo v jiných podmínkách, ale vznikali na podobném principu. Nakonec to je ono "Paže tuž - vlasti služ!" Byť ta vlast byla tehdy pofidérní Rakousko-Uhersko, my říkáme, že to byla česká kotlina - tedy první organizovaná tělovýchova v české kotlině, ale byla to výchova k vlastenectví. Tyrš ve svých prvních materiálech "Náš úkol, směr a cíl" píše, že přes Sokolství jdou 3 stupně:

1. prospět vlastní tělocvičné jednotě
2. přes vlastní tělocvičnou jednotu prospět celému Sokolstvu jako spolku
3. přes celé Sokolstvo prospět vlasti.

Což jsou vlastně tři stupně toho, proč se "tužit", proč se takhle sdružovat.

•• A co je na tom krásné, a pro dnešní dobu skoro šokující, že se tam vytratil prospěch sobě.

Pochopitelně. To jsou ta známá hesla "Ni zisk, ni slávu!" "Jedinec nic, celek vše!"

•• Navenek to zní jakoby pateticky, ale ten celek se musel odpracovat. A to je něco jiného, než to jenom někde halasně recitovat.

Ale už tenkrát byli bratři "zdobníci", objevovali se v krojích s praporem kdekoliv, a pak byli muži činu, kteří na sobě pracovali - to je vždycky a všude. Ale tomu se Tyrš nebránil, já vím, že s tím měl určité problémy, ale také s tím nic neudělal.

Ale celkově - nakonec to bylo vidět v roce 1938, kdy na Strahově při X.všesokolském sletu nastoupilo 30.000 mužů na plochu. A protože se tam nemohli vejít, tak museli stát na značkách ještě uprostřed, a byli odhodlaní přímo odtud jít na ty hranice a bránit je. Že to dopadlo jinak, to je jiná věc.

•• Tady "světová politika" předvedla, co taky umí.

A jak už bylo podotknuto - opravdu všechny totality, tzn. před 1.světovou válkou, i když se ještě nic nedělo, tak se rozpustil Sokol, potom 2.světová válka byla jasná, tam první co bylo, že šli do koncentráků Sokolové...

•• ...Protektorát si rozvracet nedáme..."

Přesně tak to bylo po roce 1948, respektive po XI.všesokolském sletu, kdy Sokolové dali naprosto jasně najevo v průvodu a vůbec, co si myslí o tehdejší vládě. Tak to spousta Sokolů odnesla tím, že se dostali do lágrů a tak podobně. A pokud zrovna nestačili utéci, tak skončili někde, jako za Německa. Ještě relativně za 1.světové války šli Sokolové někam na frontu, tak utíkali, zakládali legie.

•• Za Protektorátu byly nějaké další represe?

Obrovské. Sokolové byli likvidováni, a pokud nebyli, tak zakládali odboj. Takže v Ouběnicích, to se dlouho nevědělo a bylo to zamlčováno, že vlastně tam byli Sokolové, kteří spolupracovali s tou skupinou, která potom tady provedla atentát na Heydricha a také to odskákala spousta lidí.

V Tyršově domě máme na malinkém nádvoříčku seznam obětí, jen takových známějších. A v každé Sokolovně je takový seznam lidí, kteří to zaplatili životem. Represe za Protektorátu byla největší co se týká ztrát na životech, nicméně po osmačtyřicátém byla spousta zavřených a také to řada lidí odskákala.

Na nádvoří před Michnovým palácem máme naproti Tyršově soše památník obětem všech tří odbojů - je tam sokol se zlomeným křídlem. Vzniklo to kolem roku 2000 a místo je volně přístupné zvenčí.

•• Je dobře, když si toto společnost také trochu uvědomuje, že to nebyla záležitost jenom nějaké organizace – uvnitř "hopsálků" se stalo tohle (omlouvám se za ten výraz, ale vychází z dobové říkánky). Že tohle bylo národní, to co se nám vytrácí z povědomí. Taková ta rozhádanost, ono je to módní, ono to přejde, věřím, že všechno bude mít svůj vývoj, ale teď je období, kdy k té soudržnosti je poměrně daleko.

Ono totiž to, že byla sametová revoluce, tak se udělala spousta chyb a přehmatů. Myslelo se, že nemusí být žádná pravidla nebo že věci, které byly zaběhlé, že jsou naprosto špatné, byť špatné nebyly. Já neříkám "sjednocenou tělovýchovu", to v žádném případě, ale normální lidské vztahy atd.

Teď se to všechno poměřuje penězi, teď je to špatně, lidi se honí, jsou z nich workoholici, ale ono je to většinou nutnost. Dříve zase nebyla nezaměstnanost, takže lidi měli čas dělat takhle něco mimo. Dneska, když už někdo něco dělá, tak je to za určitých obětí, osobních, nebo rodina tím trošičku trpí.

A pak se vypustily takové docela zajímavé axiomy, jako třeba "Kdo chce sportovat, tak si to musí zaplatit", což je sice hezké, ale tady chybí jedna zásadní věc, taková obecná, státní politika, která by řekla "Lidi, jestli se nebudete hejbat, tak se rozpadnete, dříve nebo později. Vás ta nečinnost dožene. Prostě - jděte pěstovat svoji tělesnou, ale nakonec i duševní stránku, ve směru kultivačním!"

Já neříkám, že každý musí být kulturista, ale když se nebudou ty lidi hejbat, nebudou se o sebe starat přiměřeným způsobem chci říci, tak to bude znamenat větší nemocnost, větší úmrtnost atd. všechny ty věci s tím související.

Já si myslím, že ty spolky, a třeba i ty dřívější měly něco do sebe. Tam byly určité kolektivy lidí, kteří se znali - to je také velice pozitivní záležitost, protože ten kolektiv, když je dobře nastavený, tak funguje, prostě už i při řešení určitých životních problémů, už to, že si o nich popovídá - to je jasná věc.

U Sokolů jsou tyto vztahy dodnes zakořeněné velice dobře. A pomoci kamarádovi, popřemýšlet o nejlepším způsobu a pak jej realizovat, to je velice motivující - tím více, že to není formální povinnost ale že je to kamarád.

•• To je ono, pomáhat konkrétním lidem, ne celému "Lidstvu", nějaké globální a neurčité mase.

Přesně. Pomáhají konkrétním lidem, ale tudy pomáhají celému lidstvu.

•• Pomáhat celému "Lidstvu" a neudělat nic pro konkrétního člověka...

...to nejde! Když se chce prospět celému lidstvu, tak to bývají většinou jenom proklamace, které neřeší nic konkrétního nebo realistického, kdežto tyhle konkrétní činy, to je ono, je za nimi práce, snažení se prospět někomu - a jdou zdola.

•• Když byl Sokol ještě nový, mladý a zelený - tak nebyl nějak stavovsky vymezenou institucí, jakými třeba byly později např. DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) nebo Orel. Jak se tomu dokázal v běhu času ubránit?

Sokol říkal, že nechce být spojován s žádnou politickou stranou. Nemohl být nespojován s politikou jako takovou. Trochu více lidí v Sokolu inklinovalo k národním socialistům, ale v tělocvičně to bylo úplně jedno. Tam byl dělník, tam byl živnostník, tam byl velkouzenář - pokud ti lidé tam chtěli být, tak tam byli a nikomu se nezabraňovalo v přístupu. Tohle funguje do dneška, jenom se snažíme nemít tam nějaké extremisty a podobné. Jinak – Sokol je otevřen všem.

•• V době, kdy kvintán Lebeda v Žákově knížce studoval (rok 1922), byli Sokolové a sportovci ještě rozděleni do odlišných táborů. To se ale časem začalo měnit. Jak?

Když začínal Tyrš, tak se to po sportovní stránce nedělilo na nějakou všeobecnou průpravu a jiné činnosti, tak se to začalo dělit ve 20.letech minulého století, kdy se začaly v Sokole dělat i sporty jako činnost doplňková.

Takže – stejný základ, a z toho se pak odvíjely další věci, někdo se třeba více věnoval gymnastice, někdo atletice, jiný míčovým hrám a podobně. Měli tenkrát velké spory, jestli sporty do Sokola vůbec pustit - nakonec bylo rozhodnutí, že ano.

V současné době je to tak, že v Sokole, co se týče činnosti našich cca 180 000 členů, máme 3 odbory (řadím je podle počtu členů):

- cca 2/3 členů má tzv. odbor všestrannosti, kde pěstujeme základní gymnastiku, základní průpravu k míčovým hrám, k atletice, k plavání a pod.

- odbor sportu: to jsou sportovci, kteří mají na výkonnostní a vrcholovou úroveň. Málo se ví, že např. na posledních olympijských hrách bylo 5 sokolských sportovců. Ono se totiž v médiích moc nepěstuje říkat, že někdo je Sokol. To se snad teď prorazilo v televizi Prima, tam byli v soutěži 2 borci, kteří dělali silovou akrobacii, a ti byli ze Sokola Brno 1 a velice se s tím chlubili, což se málokdy vidí.

Ve sdělovacích prostředcích obecně, nevím, proč to tak je, je jakési embargo na to, aby tyto informace nepřišly - např. ten a ten závodník či závodnice je z Brna, ale že je ze Sokola Brno, to už se neví. Ale děláme teď všechno pro to, aby se to změnilo. V tomto odboru je zastoupeno přes 80 druhů sportů - mezi takovými exotičtějšími sporty je například sumo, mariáš, šipky - nebo také footback (to je takový malinký "hakisak", jak tomu říkají, s tím se žongluje na noze a "mlaďoši" to velice rádi dělají), na což máme tady mistry světa ze Sokola Malá Strana .

- odbor vzdělavatelský, ten název není moc vypovídající, ale mají pod sebou kulturu, tedy folklorní soubory, divadelní soubory a to jak s herci tak loutková divadélka, a tu společenskou stránku, pokud je potřeba - tak třeba plesy, kladení věnců a pod. Ono to vzdělávání teď už dostalo trochu jiný význam než to mělo kdysi, kdy se tím skutečně vzdělanost šířila. Dnes v době internetu, televize a různých médií už toto odpadá, nicméně oni udržují to kulturní dění zdola.

••  Ale to přece k Sokolu patří – bez toho už by byl jiný.

Určitě. To je to, co dělá Sokol Sokolem, ale zase to z druhé strany dělá trochu problémy, protože řada institucí nás nedokáže zařadit. Protože máme v sobě i kulturu, což spadá pod Ministerstvo kultury, i zároveň tělocvik, který má na starosti Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). A teď kam nás zařadit - my jsme takoví meziodboroví...

•• …antičtí Řekové tenhle problém neměli...

…zřejmě ne, asi tam tam neměli ta ministerstva a měli jinou organizaci.

•• Ministerstvo kalogakáthie?

Cheche. To by bylo zajímavé!

•• Jak je to s finančním zajištěním? Jak je Sokol dnes soběstačný, jak mu pomáhají ta ministerstva? Nebo nepomáhají?

Trefil jste hřebíček na hlavičku. To je otázka pro každého - peníze jsou dnes vždycky až na tom prvním místě.

Takže: zdroje financování.

Začneme od našeho – my máme tzv. členské spolkové příspěvky, které jsou v určité výši pro dospělé od 18 do 65 let, potom máme pro děti do 18 let a seniory přes 65 let. Dále máme členské oddílové příspěvky, které si určuje přímo tělocvičná jednota, a z toho se platí ty náležitosti provozní, energie, údržba atd. Ovšem s tím bychom asi těžko vyšli. O darech ani nemluvím, protože ty jsou velice sporadické, i když čas od času se někdo najde, kdo nám nějakou korunou přispěje, ale nedá se s tím počítat jako se stabilním zdrojem příjmu.

Zato stabilní zdroj příjmu je z MŠMT, kde dostáváme určitou sumu, a tam je to podle různých projektů (takže třeba na tu všestrannost dostáváme určitou sumu, rozdělenou do konkrétních projektů - na práci s mládeží a seniory, na vzdělávání apod.).

Dále jsou to různé granty, když o ně požádáme na nějakou konkrétní věc, ale to jsou nepravidelné položky, např, na slety jsme vždycky o něco požádali a pod.

Z Ministerstva kultury jsou to finance na kulturní záležitosti, to přichází přímo vzdělavatelskému odboru.

A třetím zdrojem je Ministerstvo financí, kde jedná o určitou kompenzaci toho, oč jsme dostali méně z akciové společnosti Sazka s tím, že se provedl odpočet DPH. Tam je sice určité časové prodlení cca 2 roky, takže nám stát ještě cosi dluží. Loni už byla určitá částka nasmlouvaná, splátky přicházely, z toho jsme platili činnost a mzdy zaměstnanců a činovníků, ale na podzim 2010 náhle 10 % z toho dolů. Takže jsme museli propustit spoustu zaměstnanců, to bylo nepříjemné.

A potom ještě jeden zdroj - donedávna, letos už asi těžko - vyplýval z toho, že jsme byli 2. největším akcionářem společnosti Sazka. Tedy druzí po Českém svazu tělesné výchovy, zatímco oni mají asi 67 % akcií - a tady je jasné, jak třeba probíhá valná hromada, kde je zapotřebí buď nadpoloviční nebo 2/3 většina. My jsme měli a máme dosud 13,54 % akcií, což v dobách dobrých představovalo významnou částku v hospodaření Sokola, ty peníze se využívaly ve prospěch celého hnutí.

Na letošní rok je schválený rozpočet, je velice minimalizovaný tak, abychom mohli dělat svoji činnost, ale nemáme na všechno, musíme se hodně snažit, abychom ještě ušetřili. Ale jsme i v ostatních odborech zajedno, že to nesmí být na úkor činnosti. Naštěstí to řada lidí chápe.

Se Sazkou se to mění každým dnem, každou hodinou - tady je těžké něco předvídat, když jsme tam jako akcionáři spíše jen přísedící.

A i po novelizaci loterijního zákona, třeba je tam pamatováno na podporu sportu - tak se dostává na ty sporty, které jsou na výsluní (co už ani nejsou sporty, ale spíš divadlo), hokej, fotbal, výkonnostní či olympijské sporty - tedy z hlediska zdraví populace pasivní sporty - ale takové to aktivní sportování dětí a dospělých, když někdo s odpuštěním jenom upažuje nebo cvičí na nářadí, tak tam ten zájem státu je poměrně malý. A je to škoda, protože tady je základ k možnosti sportovat.

•• V příštím roce – bude XV.všesokolský slet, přichází jubileum založení - velký rok pro Českou obec sokolskou. A ještě podotázka - je také jiný slet než "všesokolský"?

Ještě tedy k organizaci. Základem jsou tělocvičné jednoty (takto je máme i registrované jako ochrannou známku, nemáme Sokol, to nám nebylo povoleno!). Ty jsou sdruženy do žup, které vycházely z historického územního členění a po vzniku 14 krajů překračovaly krajské hranice, to je dnes již upraveno. Bylo řečeno, že peníze do sportu půjdou z krajů, takže jiné územní uspořádání bylo nemyslitelné. Pak je ústředí České obce sokolské. Nicméně každá jednota i každá župa má svoji právní subjektivitu, odvozenou ovšem od jednotných stanov ČOS.

Všesokolský slet platí pouze pro to vyvrcholení, které bývá začátkem července v Praze, to je ta třešnička na dortu, kdy se nás sejde poměrně hodně.

Takže jsou místní slety nebo akademie, kde se předvádějí sletové hromadné skladby (nyní je jich připraveno 12, z toho jedna je folklorní skladba). Jsou hotové popisy, hudba, metodická videa - a začíná se nacvičovat - takže v únoru/březnu 2012 už by mohly být první menší slety: postupně jednotové, župní, krajské, oblastní. Tady nejsou nějaká omezení, je to na místních, dokonce si chodíme pomáhat - je to taková ukázka připravenosti. A je radost mít možnost přijít tam jako do domovské jednoty, zacvičit nebo pomoci s nácvikem. Vrcholí to Všesokolským sletem, který už má ustálené určité rituály, ale tento XV.slet se pořádá v rámci oslav 150.výročí založení první sokolské jednoty, tedy vůbec první tělovýchovné organizace na území nynější ČR respektive jak říkáme - v "české kotlině". A já věřím, že se včas vyřeší i finanční nejasnosti, o nichž jsme si říkali.

Součástí Všesokolského sletu bývá i průvod účastníků v neděli dopoledne, a sletu se zúčastňují - a to skutečně i cvičením! - též zahraniční návštěvníci.

•• Oni k tomu mají vztah jako Sokolové, to je jasné. A je v tom ještě nějaký další prvek vazeb, třeba k bývalé vlasti, spíše nostalgie nebo ještě pocit sounáležitosti?

V každém případě je tam pocit sounáležitosti s vlastí. Ono je ale několik typů sokolských organizací v zahraničí. Jedny mají charakter vlasteneckých spolků, a to uzavřených, kde se dodnes mluví česky - jenže, bohužel, ty děti, které se narodily už v jiné zemi, tak k tomu zas až tak moc netíhnou. Jiné organizace jsou naopak otevřené, zde mohu jmenovat "Americkou obec sokolskou", která se otevřela - komukoliv. Takže tam jsou vedle sebe třeba černošky, Irové, Italové a spousta dalších, jsou tam i mladí lidé. A ti říkali, že když tam chodili cvičit, tak zpočátku nechápali, o co tam vlastně jde. A když postupně začali chápat smysl Sokolství, tak říkají, že už to mají tady - v srdci! A to je obrovská věc!

A dále jsou Sokolové v Kanadě, ve Švýcarsku, v Austrálii, ve Švédsku, v Rakousku, v Srbsku, ve Slovinsku, v Polsku, ve Francii – byl dokonce i na Kapverdských ostrovech (tam to založil místní lékárník, říkali si Falcon - a pod stejným názvem jsou i na Kanárských ostrovech).

•• Takže to mimo jiné kopíruje emigrační vlny?

Určitě. První Sokolové odcházeli za prací ještě v době Rakouska-Uherska, pozdější vlny následovaly. Je také "Světový svaz sokolstva", kde jsou tyhle sokolské organizace sdruženy.

•• Fajn. Takže – skončí oslavy jubilea, skončí slet. Pomiňme nyní finanční problémy a zeptám se, jaká je představa dalšího rozvoje Sokola v ČR v horizontu třeba 10 roků? Jaké jsou priority?

Tím sletem se snažíme Sokol zviditelnit a dostat do povědomí lidí takový, jaký je. Když třeba jdeme v průvodu, tak se na nás dívají a říkají: "Jéžišmarjá, on ten Sokol ještě existuje?" Nikde se toho moc neobjevuje. Najali jsme si agenturu, která by nám pomohla se zviditelnit a pomoci zase přitáhnout lidi do Sokola. Protože Sokol není jenom sdružením nostalgicky vzpomínajících pamětníků, jak si možná část veřejnosti představuje – 52 % našich členů je ve věku do 26 let!

A od oslav si také dost slibujeme, bude vydána pamětní mince, příležitostná známka atd. - a v rámci výročí se dostaneme i do televize, do rozhlasu (kde už se díky velké vstřícnosti Českého rozhlasu objevují tematické pořady, např. pomocí cyklu Toulky českou minulostí – 3 díly: o Fűgnerovi, o Tyršovi a o založení Sokola)

Ideální by bylo, kdyby si rodiče uvědomili, že je hezké dávat děti do nějaké přípravky, třeba hokejové, když ještě neumějí ani pořádně bruslit, ale kdyby je dali raději do nějakého "obyčejného" cvičení, aby tam ta děcka dostala základní pohybové návyky. A ideální je, kdyby tam děti začaly chodit s rodiči, pak do předškolních dětí - to jsou ty naše oddíly podle věkových kategorií. Důležité je, aby si všichni, včetně dětí, uvědomili, že není hloupé dávat někam děti cvičit k získání základních pohybových návyků. A také aby získali vztah k tělesnému cvičení v kolektivech.

•• Jistě není zanedbatelná také pravidelnost takového cvičení, ne jenom když se chce.

Určitě! Je to 2x týdně a přes to nejede vlak! To je opravdu ten návyk, na celý život, vykročení do životního stylu.

A přes cvičení by děti i dospělí měli dostat do povědomí, že je to spolek slušných lidí. My velice dbáme na to, abychom byli základem občanské společnosti. Co nás k tomu opravňuje? Během nejrůznějších sletů člověk mluví se spoustou lidí, třeba i s řidiči autobusů, kteří nás vozí na Strahov atd. A oni třeba říkají:

"Vy jste úplně jiná sorta lidí než ty fotbaloví fanoušci! Ty řvou, všechno ničí a je o strach je vozit. A vy si tady zpíváte, jste hrozně rádi spolu, nic nezničíte, chováte se ohleduplně při nastupování, při vystupování - to je o něčem úplně jiném!"

Takže to je ten cíl.

•• Od takových maličkostí ta občanská společnost začíná.

Právě. Proto bychom se chtěli dostat do toho širšího povědomí různými akcemi, máme dobře našlápnuto a uvidíme, jak to půjde dál. Něco převratného asi těžko vymyslíme.

•• Převratné věci jsou riskantní tím, že se to může celé překotit jinam!

To je vždycky velice problematické, aby si uvědomovali, že od toho pravidelného cvičení - ono dřív, když byl někdo na něco nadaný, tak tam přišli trenéři od sportovních oddílů: "Hele, ty seš šikovnej s balonem, nechceš jít k nám?" Dneska mají svoje vlastní, bohužel to tak funguje i u nás v jednotě, že si udělají takovou vlastní přípravku, nábor, a kdo má třeba dispozice, že příliš nepotáhne do výšky nebo není zrovna nejšikovnější, tak se nám ztrácí. Místo aby přišel do všestrannosti, tam se otrkal a odtud mohl postupovat dál, tak nám mizí. Kam, nevím. Bohužel.

Jenomže ona těch lákadel je spousta. Televize, počítačové hry, spousty různých kroužků ve školách (třeba i pod hlavičkou Asociace školních sportovních klubů).

Já si myslím, že kdyby to nechali na Sokolu a podobných organizacích, že by udělali daleko víc, protože by to nebylo roztříštěné! Ale zase: to nelze někomu nařídit! To je to samé, jako když máme "Českou asociaci sportu pro všechny" - ale to je jiná kapitola, proč vznikla (to když v roce 1989 někteří Sokolové řekli, že kdo upažoval za komunistů, upažoval špatně. A řadu lidí naštvali!)

Spousta lidí to překousla a šla k Sokolu, někteří to nepřekousli. Ale ti, kteří nezapškli ve své ublíženosti, tak to táhli dál.

Po 2. světové válce měl Sokol 2 miliony členů! Dnes je to 180 tisíc. Kam se to ztratilo? Bylo by dobře, aby se toto téma dostalo zase do povědomí. Aby si lidé uvědomili, že chodit do Sokola JE NAPROSTO SPRÁVNÁ VĚC. Aby 150.výročí nebylo paradoxně tím posledním.

•• Já si myslím a věřím, že Sokol nezanikne. Pokud tam budou lidi, kteří to mají za vlastní, celý ten životní styl, tak jistě čas od času budou mít složitější udržet tuto myšlenku a záležitosti od ní se odvíjející, ale že hnutí nezanikne.

Věříme tomu také!

•• Ono už to, že se to předává, bezprostředně z generace na generaci, souběžně, žádné "otec to předá synkovi a přestane". Ne, jsou tam dál, spolu, oba!

Také si vychováváme své nástupce, jim to předáme. Já také za 2 roky, respektive rok po sletu, také s touto funkcí skončím, protože už mně bude dost na to, abych to svěřil mladším. Důležité je sloužit té věci, nejde se v tom jenom realizovat "teď mám nějakou funkci a teď jsem se v tom našel a já tím teď žiji".

•• Můžu se realizovat, ale tím, co vidím za sebou.

Přesně tak. I když jsou takoví lidé, kteří říkají: "Když nebudu mít tu nejvyšší funkci, tak nebudu dělat nic!" a těm říkám: "Vždyť je to jedno, já můžu dělat toho nejposlednějšího cvičitele." Je nutné tomu hnutí sloužit, A lidé to poznají - a děti to poznají také!" A o tom to je!

•• Takže držím palce, aby idea nejenom vyšla ale rozrůstala se dál a dál.

 Ona je ještě taková věc: Proč pěstovat vlastenectví v současné době, kdy je Evropská unie, kdy je celosvětová globalizace a podobně? Já na to mám jeden příklad, který jsem se dozvěděl od jednoho švýcarského Sokola, který se tam dostal a teprve někdy v roce 1992 mu udělili švýcarské občanství. Žije tam dodnes, je to aktivní Sokol a ten říkal takový příběh.

Když někdo ve Švýcarsku požádá o občanství, tak - je důležité umět jazyk, znát jejich historii, jejich reálie atd. A součástí tohoto řízení je okamžik, kdy přijde k dotyčnému domů komise, která dá dobrozdání, jestli občanství ano nebo ne. Byla tam také jedna česká rodina, uměli perfektně německy, dokonce někteří už chrčeli jako Švýcaři, reálie a všechno dokonale uměli. Oni tam k nim přišli, rozhlédli se - a občanství jim neudělili. A proč? Prohlásili: "Když jsme k vám přišli, u vás nebyla jediná česká knížka. Jak můžete být dobrými Švýcary, když nejste ani dobrými Čechy?"

•• To je obdivuhodně řečeno, a je to také odpověď všem takovým těm internacionálům a hurásvětoobčanům, kteří se málem stydí za to, odkud pochází: "Češi, co to je?".

Tak, každý musí být hrdý na to, z čeho vyšel. A pokud není, tak nebude hrdý ani jinde. To je na zamyšlení, také když máme třeba školení mladých cvičitelů, tak jim to tam říkám.

•• Tak to jsem rád. Jsme tedy jedné krve - řečeno s postavou z Kiplingovy knížky.
Děkuji vám moc za rozhovor pro Pozitivní noviny, za to, že jste si na něj našel čas ve svém opravdu nadupaném časovém rozvrhu.
Myslím, že to poděkování mohu vyslovit jménem čtenářů Pozitivních novin, kteří mají větší porozumění pro různé aspekty současné společnosti a snaží se vytvářet určitou protiváhu masírování veřejnosti negativními zprávami, často v bulvárním provedení.
Snad bych ještě poznamenal, že ono je snadné jen brojit PROTI něčemu (jev běžný u politiků a přenesený pak např. do volební nabídky stran), ale je mnohem pracnější usilovat o změnu k lepšímu, být tedy PRO něco kvalitativně lepšího a ne o tom jenom řečnit.
A to je u Sokola zjevné a sympatické, že usiluje o pozitiva, obdivuhodné je i to osobní nasazení členů v průběžné, časově náročné činnosti, nejen v těch vrcholových momentech.
Ten dort se nejprve musí upéci, ozdobit – ta třešnička se dává až nakonec. Dokonce i když je to dort jubilejní..