Svlečená do naha  (5)

BOLESTIVÝ  VERDIKT

Nástup do nemocnice proběhl kupodivu rychle, pěkně dle protokolu. Vypsání údajů z občanského průkazu, milé chování sester a následný odchod do šatny za účelem odevzdání osobního šatstva.

Jen snad ten moment, když jsem vystupovala z auta, mne zasáhl víc, než jsem čekala.

Na pokoj už si mne odvedla sestra z gynekologie. Ukázala mi postel u okna a dodala: „Nezapomeňte, od půlnoci nejíst, nepít a nekouřit, vezmou vás hned ráno na sál... a kdybyste něco chtěla, stačí říct, "dodala a zavřela dveře.

Byla jsem sama na "dvojáku".

Chvilka napětí před příjmem na oddělení přešla a já přistoupila k oknu. Někdo rozhodne o mém osudu a já nemám nejmenší možnost ovlivnit svůj budoucí život. Všechny plány jsou nepodstatné a zbytečné.

Co jen bude? A co když mám rakovinu?

Poprvé mne dostihla myšlenka na nemoc, na kterou prý není lék. Dívala jsem se z okna na protější zahrádky.
Z jednoho komínu u malé zahradní chatky stoupal dým, na jiné běhaly děti. Normální život zdravých lidí. Vrátila jsem se ke stolku, vzala cigarety a šla si zakouřit ven mezi lidi, kteří jsou možná na tom stejně jako já. Soudružnost nemocných.

***

Ráno mne probudila sestřička. Vzala mi krev, odevzdala jsem moč a jen odkývala oznámení o tom, co mne dneska čeká. Prý kolem desáté mne odveze zřízenec. Bylo mi to jedno. Nebála jsem se narkózy, prožila jsem jich několik a, abych pravdu řekla, líbily se mi. Žádná nevolnost a stavy smutku které mívají někteří pacienti. Ulehla jsem znovu na postel a čekala. Pokojem prolétla nezbytná vizita a ručička se zvolna pohybovala k hodině H.

„Paní Kollertová, dám vám injekci," ozvalo se najednou u mé postele. Asi jsem zdřímla, ani jsem ji neslyšela přijít.

Po další půlhodině se konečně dovnitř vřítil zřízenec.

„Tak jdeme na to, paninko!" zahulákal na mne, jako bych byla hluchá. Vyjeli jsme směrem k operačním sálům. Přede mnou stály další dvě postele. Jedna prázdná, druhá s pacientkou. Šlo to jak na drátku, odhadla bych tak deset minut na jeden výkon.

„Pojďte si dovnitř... dobrý den... vyskočte si nahoru," povely i pozdrav mi splývaly dohromady, jen vím, že mne přikryli bílým prostěradlem. Pak nastala tma.

Probrala jsem se brzo a věděla jedno, teď mi nastává očekávání věcí příštích. Můj ortel měl zaznít zhruba do týdne, takže pobyt v nemocnici se stal spíš dovolenou. Dny k uzoufání stejné a nudné. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Jediným zpestřením byly návštěvy a kuřácká chvilka. Dá se říct, že dobu, než si mne pozval doktor na vyšetřovnu, jsem strávila pospáváním a pobytem venku před nemocnicí u nezbytného popelníku s hrnkem horké čokolády v rukou.

Nikdy nezapomenu na den, kdy si mne doktor zavolal do vyšetřovny. Pokynul mi, abych se posadila, a já v zeleném župánku a chlupatých pantoflíčkách nervózně usedla.
Věděla jsem to předem.
Tušila jsem jeho odpověď na otázku, zda je nález pozitivní.

„Paní Kollertová, přišly mi výsledky. Váš nález je, bohužel, pozitivní."

„Co to znamená, pane doktore?"

„Diagnostikovali jsme vám rakovinu, ale v jakém je stádiu a další informace vám podají až v Chomutově na onkologii. Pustím vás teď domů, ale 25. září se budete hlásit na tamním oddělení."

„Co se mnou budou dělat?"

„To se rozhodne až podle CT, které vám udělají, ale myslím si, že proděláte zřejmě nějakých dvacet ozařování, možná chemoterapie. Chcete se ještě na něco zeptat?"

Nechtěla jsem.

Když mi řekl, že musím na ozářky a chemoterapii, hrála jsem si při tom s páskem od županu a dívala se do země.
Pocity?
Žádné, nemyslela jsem na nic. Poslouchala jsem jen jeho slova a ujišťování, že nic není ztracené.
Podal mi ruku a dal mi týden na vstřebání... čeho?

Toho, že mi řekl ortel smrti?
Ne, nikdy jsem si dostatečně neuvědomovala, co to znamená.Věděla jsem jedno - vypadají mi vlasy, budu zavřená v nemocnici a mám nádor.

Pozitivní nádor.
Tak mám, no a co?

Mám si vzít prášky nebo napsat závět?!
Proč mi to vlastně říká? Já to vědět nechci!
Proč se říká pravda? Abychom se připravili na bezesné noci nebo se rozloučili s rodinou?
Proč mi nelhal?
Co já teď s tím?
Odcházela jsem z nemocnice a nikdo mi už nic neřekl.

Nikdo na mne nezavolal: „Hele, holka, chceš si promluvit?"
Pamatuju si, jak jsem jela tramvají domů, dívala se ven z okna a říkala si: „Mám rakovinu a umřu! A nic to se mnou, ani ve mně nedělalo. Jakoby to šlo mimo mne, jako by se to týkalo někoho jiného.
Doma jsem to týden držela v sobě, nikdo nic nevěděl, nikdo nic nepoznal.
Rakovina není napsaná na čele, je ve vás jako velká hnusná pijavice.
Den před nástupem na ozařování jsem teprve svolala rodinku, udělala si kafe a začala mluvit.
Manžel brečel, děti se dívaly vyjeveně.
„Mami, a kdy tě pustí?"

Tahle otázka nebyla nikdy zodpovězena. Jak jsem jim měla říct, že se už možná nikdy nevrátím?

                                                                              ***
Pokračování... DÍL 6.

O naší autorce se více dovíte:  Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...