KOLDŮM JE ZVLÁŠTNÍ DŮM

Náš budoucí byt byl upraven i legalizován a mne čekalo další, snad již poslední stěhování.
K naší rodince mezitím přibyl další člen, malý černý kocourek. Dala jsem mu jméno Míša a on se stal nerozlučným i skotačivým kamarádem pro mou zrzavou kamarádku kočičku Mici. Co jsem se nasmála při jejich soubojích a lumpárnách.
Den D nastal.
Opět balení skleniček a nádobí, vyklízení skříněk, příprava na nový domov.
Pokoj, kde stála moje postel, byl náhle tak divně prázdný.
Už mne nebude vítat každé ráno sluníčko do očí, náš nový byt byl v suterénu a výhled měl na protější okna domu. Přišly děti a opatrně mne sundaly z postele. Uložily mne na polorozpadlý nemocniční vozík. Postel byla rozebrána a odnesena do druhého bytu.
Kočky nacpány do přepravky.
Byla jsem na řadě já.
Můj Koldům je zvláštní dům.
Dvě křídla, nové a staré, dlouhé chodby – světlá a tmavá. Jedenáct pater, dva suterény. Uprostřed tohoto komplexu restaurace a hotel. Moje rodiště, moje srdeční záležitost. Hlavou mi proběhly všechny ty zážitky z dětství, kdy jsem si hrály na „Slepou bábu“, „Honzo, vstávej“ a na školu. Copatá holčička, běhající s kamarádkami po chodbách.
Mikulášské besídky, čerti, běhající s řetězem po chodbách.
Plesy a moje maminka, která vypadala se všemi šperky na sobě jak princezna.
Lásky, zamilování a rozhodnutí.
Náhlý odchod od rodičů a první Vánoce bez nich.
Narození dětí a smrt tatínka.
Smutek i pláč, láska i štěstí.
Milovala jsem to tu.
A teď jsem nastupovala svou možná poslední pouť po chodbách toho milovaného domu.
Vyjeli jsme na chodbu.
Jak se všechno mění…
Ta stará babička, bydlící naproti, už není mezi námi a o patro výš pláče nově narozené mimino. Výtahy nesou známky řádících vandalů a zvláštně vržou.
Sjíždíme do suterénu.
Dějiště první pusy, tajných schůzek a láskyplných vyznání. První facka od táty, který nás tu načapal. Zlomená ruka kamarádky po sjíždění zábradlí a nalezený bezdomovec v rohu chodby.
Vzpomínky se mi promítají před očima.
Nejhezčí léta mého dětství.
A teď tu projíždím, zabalená do prostěradla a očima bloudím po oprýskaných zdech.
Blížíme se k mému novému bytu.
Jak dlouho tam budu bydlet?
Kolik dnů či snad roků mám před sebou?
Mirča otevírá lítačky a kličkuje ke dveřím.
Dívám se na jmenovku, na které nově svítí dvě jména, moje a maminčino.
Až na chodbu je slyšet zoufalé mňoukání mé kočičky. Dveře se otevírají a vjíždíme dovnitř. Kočka mi skočila na prsa a zaťala drápky. Nechce se pustit. I s ní na mé hrudi mne berou do náruče a pokládají na právě převléknutou postel. Všechno voní čistotou a novotou.
Modrá barva pokoje, bílé vzdouvající se záclony.
Obrázek od neznámého ruského malíře s krajinkou na zdi.
Sbírka těžítek a slonů ve vitrínce.
Hluk se pomalu utišuje a všichni odcházejí.
Ležím a dívám se do oken naproti.
„Ivko, dáme si kafíčko?“
Ani jsem neslyšela otevírání dveří. Maminka stojí vedle mé postele a dívá se na mne. Usmívá se.
Dívám se na vrásky kolem jejích očí. Šedivé vlasy jí odstávají a ona je uhlazuje roztřesenou rukou. Jde k oknu.
„Škoda, že tu není balkón, viď?“
„Stejně bych na něj nemohla, mami,“ odpovídám a sleduji každý její pohyb. Jak je mi blízká, jak drahá. Cítím příval obrovské nepopsatelné lásky. A najednou mi začínají téct slzy.
Úlevné a osvobozující.
Maminka se otáčí od okna a přistupuje k posteli.
Skloní se a pohladí mne po ruce.
„Jen se vybreč, udělám ti horkou čokoládu, jen tak.. na chuť.“
Pohladí mne ještě jednou, vezme do rukou svůj šálek a potichu odchází.
Slzy si brázdí cestičku po tvářích a já se začínám usmívat.
Před oknem prolétl pták a nad námi zaharašilo nádobí. Naproti někdo otevřel okno a sluníčko mi hodilo prasátka do očí. Vítr si pohrává s prádlem na protějších balkónech a ozývají se hlasy hrajících si dětí. Odněkud se ozývá hudba. Pohladím heboučkou srst vrnící kočky a zapínám počítač. Sahám po cigaretě a již uklidněná upíjím kafe.
Klid a mír se rozhostí v celé mé duši.
Nemám proč plakat.
Jsem tu v bezpečí, jsem přece doma.
Smířená se svým stavem, s doživotním ležením na posteli v jednom pokoji.
Ale překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat!
                                                                          …

POKRAČOVÁNÍ....  DÍL 24.