BYL TO GENTLEMAN KAŽDÝM COULEM
Ranní příjezd do města Chomutova - venku tma jak v ranci, sem tam spěchající lidé. Vystoupila jsem z autobusu a zůstala bezradně stát na nástupišti. Kam teď? Kde je nemocnice? V ruce jsem držela již zbytečnou jízdenku, kolem mne neznámé město. Snad někoho potkám.Udělala jsem pár kroků z autobusového nádraží, přešla silnici a přede mnou vedly tři cesty. Kolem mne procházela nějaká žena. Zastavila jsem ji s prosbou o pomoc. Náhoda tomu chtěla, že to byla sestřička z nemocnice. Zvolna jsme zamířily směr nemocnice, lazaret, špitál. Nebylo mi nejlíp - připadala jsem si jak odsouzená, jdoucí na popravu. Povídaly jsme si s onou ženou - můžu říct, že se celou dobu snažila mne uklidnit. Došly jsme až k nemocnici - obrovskému komplexu různých budov. „Musíte tudy, jak je ta cedule a tam už se doptáte!" řekla a já zůstala opět sama. Zapálila jsem si cigaretu a pomalu kráčela po cestě, která vedla k "mému" pavilonu.
Onkologie a nukleární medicína
Moje budoucí bydliště, můj osud, snad můj konec? V krku jsem měla knedlík a ruce se mi začaly třást. Neměla jsem jediné ponětí, co mne čeká. Nikdo mi nic neřekl, nikdo mne na nic nepřipravil. Došla jsem až ke dveřím a sáhla po lékařské zprávě. Vstoupila jsem do budovy a hledala nějaký příjem. Byl hned zkraje. Ujala se mne mladá sestřička, převzala ode mne všechny papíry a upozornila mne, že musím počkat na doktora. Čekání bylo nekonečné! Na jednu stranu jsem byla jednou nohou ještě za svobodou venku a tolikrát jsem chtěla vstát a utéct. Už jsem i stála mezi dveřmi a vždycky jsem se vrátila a usedla zpátky na bílou odřenou židli. Byla jsem tam sama se svými promíchanými myšlenkami. Nemyslela jsem na smrt a na nemoc - myslela jsem na své blízké, záviděla jsem probíhajícím sestřičkám. Konečně se otevřely dveře a v nich stál velký, statný chlapík v bílém plášti: „Pojďte dál!" řekl a pokynul mi rukou. Vstoupila jsem do vyšetřovny a svlékla se. Prohlídka byla nekonečná a bolest taky. „Přestaň, proboha, už dost!" myslela jsem si v duchu. „Oblékněte se!" konečně ode mne odstoupil a já se začala bát. Měl zvláštní výraz. Dlouho se přehraboval v papírech a pak zvedl hlavu. Podíval se na mne s všeříkajícím pohledem. „Chcete vědět pravdu?" zeptal se a mně se zastavilo srdce i dech. Jen jsem kývla a svezla se na to lehátko, kde mne prohlížel. „Je to zlé, hodně zlé!" začal opatrně. „Pane doktore, kolik mám času?" hlesla jsem se slzami v očích. „Když budete mít štěstí, tak snad rok!" Sekera dopadla na mou hlavu. Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem sklopila hlavu, ne nebrečela jsem. „Začneme ozářkami a chemoterapií - uvidíme!" dodal a zavolal na sestru. Ztěžka jsem se zvedla ze židle, v hlavě prázdno. Dělejte si se mnou, co chcete, ale je to vůbec k něčemu? Sestřička štěbetala celou cestu, byla milá, ale mně bylo všechno jedno. Rok života - dvacet procent na přežití. Proč já? Vedla mne do výtahu, čtvrté patro - číslo pokoje sedm. Když jsem uviděla to číslo pokoje, bylo mi, jako bych dostala naději. Sedmička je moje šťastné číslo, ne, já se nedám. Já nechci! Pokoj byl světloučký, vestavěné skříně, dvě postele. Ten pocit, že mám "civil" na pokoji, mne přece jen uklidňoval. Mohla jsem kdykoliv ven kromě doby, kdy jsou ony léčebné procedury. Převlékla jsem se a vyšla na chodbu - vzadu jsem zahlédla ceduli "Kuřárna". Aspoň něco! Vrátila jsem se pro cigarety a šla si zakouřit. Otevřela jsem lítačky vedoucí do kuřárny a tam již seděli tři chlapi a jedna ženská. V šátku! „Ááá, nováček!" přivítali mne. Jeden z nich přistoupil až ke mně, škrtl zapalovačem a řekl: „Jsem hrabě - myslím, že si budeme rozumět!" A to bylo mé první setkání s tímhle človíčkem, který byl opravdu pan hrabě, ale díky němu jsem první dny žila, nejenom přežívala. Jeho ranní vítání dne s hrníčkem plným voňavého kafe mne den co den natolik dostávalo z depresí, že stojí za to, o něm napsat. Byl to gentleman každým coulem a jemu děkuju za to, že i přese všechnu bolest jsem si připadala jak princezna.
Pokračování... DÍL 7. |