Svlečená do naha  (7)

O naší autorce se více dovíte:  Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...  

Mimořádný ohlas a poděkování paní Ivety Kollertové  *  8.6.2008

Čechy krásné, Čechy mé                                                                                                  

aneb "Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká." V písničce to snad platí, ale o českých poměrech a vstřícnosti už se to říct nedá.
Miluji svou zem, bez nadsázky, neměnila bych nic a nikdo by mne nedonutil odtud odjet. Mám ráda český jazyk, plný nádherný slovních „oříšků“ a obratů. Kolik věcí se dá vyjádřit jedním jediným slovem, naše dvojsmysly, zlidovělé zkratky!
Miluji naši přírodu, vím, snad by mi teď někdo namítl, že zná místa o tolik hezčí a malebnější. Jenže já i těm našim řekám rozumím. Vltava, která sice není už tak čistá, ale přesto se nese do údolí a ve vlnkách slyšíte dokonalou interpretaci symfonické básně "Má vlast" Bedřicha Smetany. Co teprve divoká Lužnice, řítící se přes kameny a klokotající kolem vysokých břehů. Sázava, Berounka, Úslava, Úhlava... zde slyšíte poezii už jen v jejich názvech!
Miluji naši Prahu, jsem pyšná na Pražský hrad, Karlův most a všechny ty věžičky, hlídající spánek pod nimi spících lidí.
A lidi?
Češi?
Byly dny, kdy jsem si říkala, není to s námi tak špatné, dokážeme se postavit jeden za druhého, dokážeme ctít svou řeč a velebit svou vlast. Byly dny, kdy jsem ani nedýchala, když se Češi semkli a pomáhali druhým v nouzi, při záplavách, neštěstí, při obraně naší země.
A jsou dny, kdy se za Čechy stydím.
Neochota, netolerance, apatie vůči těm, co jsou na dně nebo mají ruku nataženou před sebe a prosí o pomoc.
Miluji svou zem a vše s ní spojené, ale proč se moje vlast ke mně nechová jako k vlastní?
Proč já, zapomenutá doktory i celým systémem, mám teď slzy v očích a s nadějí i studem přijímám pomoc z jiných zemí?
Stačilo by tak málo.
Jedna cesta autem kohokoliv, kdo třeba bydlí za rohem, místo toho mi pomáhají lidé ze Švédska, Švýcarska, Německa i Austrálie.
Ale přece jen mám na duši a v srdíčku trošičku hřejivý pocit.
Ti, co mi pomáhají, sice bydlí mnoho kilometrů ode mne, ale přece jen... mluví česky, tím krásným jazykem, který tak lahodí mému sluchu. I když (nebo možná právě proto) odešli z naší země a žijí jinde, přesto zůstali... lidmi!
Vážím si jejich pomoci a věřte mi, pro mne jsou a zůstanou Čechy. Ti praví, tolerantní, pomáhající, hrdí i skromní, ochotní a rozdávající radost druhým.
Děkuji vám všem, co si ke mně našli cestičku a dokázali mi, že Češi nejsou jen národ hospodařící si na svém vlastním písečku.
Děkuji vám za víru v člověka jako takového.
"Čechy krásné, Čechy mé.."......
Proč jste na mne takové?  

VÁŽÍM SI VÁS A DĚKUJI VÁM!

Nejsem z těch, kteří věří na zázraky, a o to větší mám radost při následném psaní těchto řádků.
Přece jen se víra v dobro vrací a důvod?
Smutně jsem přemýšlela, co se mnou bude dál, a spisovatelka paní Blanka Kubešová dokázala prakticky nemožné. Oslovila lékaře z Brna z Masarykova institutu, pana doktora Slámu.
A já zjistila: moje drahá země a mí Češi jsou dobří, jsou lidští. Mé zklamání mne navedlo k nesprávnému soudu.
Výsledkem toho všeho je roztočení kolotoče rozhovorů na téma, nemocnice, vyšetření, možná operace.
Pan doktor Sláma promluvil s panem Peškem, ředitelem hospicu v Mostě, ten informoval primáře chirurgie a ještě ten den mne navštívil. Po pěti letech první lékař, který vstoupil do mého pokoje i života.
Shodou okolností se zde střetl i se zaměstnancem z firmy pro dodání invalidních vozíků.

Akce vozík!

Netuším, jakou měrou funguje souzvuk duší a naladění na stejné struny, faktem je, že kohokoliv v těchto dnech poznám, připadá mi, že patří do mé vlastní rodiny. Podobné zájmy, stejné přemýšlení o věcech, blízký náhled na svět.
Paní Olga Wister,  ta dobrá duše, která dělá vše možné a nemožné pro usnadnění mého života. Ničí svou nervovou soustavu, shání peníze, dává mi naději a víru v dobro lidí.
Jen jí mohu poděkovat za první počin a následný telefonát pana Kupky ohledně mého budoucího vozíku.
A jen díky firmě z Čech bude vozík v poměrně rychlé době k mání.
Co dodat?
Vše je jen o lidech a je srdečně jedno, jestli jsou z Čech, Švédska, Austrálie, Německa.
Buď mají srdíčko na tom správném místě nebo se obrní netečností a nezájmem.
Já měla štěstí.
Virtuální setkání s panem Václavem Židkem z Německa, paní Blankou Kubešovou ze Švýcarska, panem Ivanem Kolaříkem z Austrálie, panem Pavlem Pávkem z Česka, či paní Olinkou Wister  a nebo s paní Jitkou Vykopalovou,  oběma ze Švédska, mi vrátilo víru v lásku, toleranci a vzájemnou pomoc mezi lidmi.
Ne, nejsme zlí a imunní k problémům druhých, snad si někdy ani neuvědomujeme, co všechno můžeme udělat. Jak málo stačí, aby jeden „obyčejný“ život nabral jiný směr.
Doufám, že můj životní příběh pomůže druhým najít sílu bojovat o své pověstné a hlavně důstojné místečko na slunci.

Všem, které nyní považuji za své přátelé, směřuji své tiché a vroucí díky.
Vážím si vás!

OHLASY NA ČLÁNEK

Dobrý den.                                                               
Chci jen vyjádřit radost nad tím, že Iveta Kollertová má možnost psát ve vašich novinách své příběhy. Známe se jen virtuálně, ale zato intenzivně a já říkám, že je to skvělá a silná žena, která dodává sílu a radost ze života spoustě lidem kolem sebe. Já sama při každé myšlence  na ní, hodím své "nicotné" bolístky za hlavu. Těším se na každé její nové dílko.
                                                                                                                                          12. června 2008
S pozdravem
Lea Formánková - na Peprnetu : Angi5.

LeaFormankova(a)seznam.cz