Fejetony naší Evy
Pisatel jednoho článku v nejmenovaných novinách si upřímně povzdechl nad absencí slušnosti v naší společnosti. Výkladový slovník definuje slovo absence jako nepřítomnost osoby, vlastnosti či jevu. Pokud jsem dobře pochopila souvislosti, tak pouhý povzdech je, v případě slušnosti, málo. Jestli se vskutku v naší společnosti slušnost nevyskytuje, měl by si pisatel a potažmo i čtenář naprosto zoufat, čili kvílet, bít se v prsa, padnout na kolena, roztrhnout šat a posypat si hlavu popelem. Pohled do slovníku mě donutil k zamyšlení, zda je slušnost vlastnost nebo jev. Vlastnosti máme po předcích, nebo je získáváme výchovou. Takže to s námi vypadá dost bledě. Absence slušnosti v tomto případě znamená, že naši předkové byli pěkní hulváti, a tak je nad slunce jasnější, že ani z nás nemohli nic pořádného vychovat. Ale to se mi moc nezdá. Jak předpokládám, tak vaši (a také moji) rodiče a prarodiče byli přece slušní lidé! Jistě, v každé rodině se najde nějaká ta černá ovce… Ale všichni jsme se učili zdravit, požádat a poděkovat.
Udělala jsem si malý průzkum výskytu alespoň těchto, takříkajíc vnějších atributů, slušného chování. Výsledek lze hodnotit dvojím metrem. Podle toho, zda je člověk optimista a vidí sklenici napůl plnou, nebo pesimista, jenž stejnou sklenici označí jako z poloviny prázdnou. Přímo se nabízí závěr, že pozdrav a slova prosím a děkuji, považují za zcela zbytečné lidé mladí. Omyl. Zdá se, že kultura vystupování nemá s věkem nic společného a nelze z ní proto dělat generační problém. Napadlo mně, že na vině je spíš náš věčný spěch. Lidé mají pocit, že čas je natolik drahý, že s ním nelze plýtvat ani v mluveném projevu. Vynechání pozdravu ušetří nějakou tu vteřinku. A větu začínající slovy: „Prosím vás, potřeboval(a) bych...“, lze s úspěchem zkrátit na: „Chci….“ A když už člověk dostane žádané, poděkování vlastně netřeba. Taky se stane, že jeho požadavku nemůže být vyhověno, a pak je nějaký ten dík vskutku kontraproduktivní. Ušetřený čas lze s úspěchem věnovat slovům, která sice nelze otisknout, ale zato člověku uleví. Ovšem kultivované chování neznamená vždy, že ten či onen je opravdu slušný. Stejně jako zlatá stužka na krásné krabičce nutně neznamená, že je uvnitř zásnubní prsten. V sametové krabičce se může skrývat i nějaký jiný, méně toužebně očekávaný předmět. Takže není na škodu trocha obezřetnosti. Koneckonců, neučili jsme se jen pozdravit a poděkovat. Taky nám doma určitě říkali, že se nemá lhát, krást a podvádět… Slušnost ještě existuje. Není, žel, tak samozřejmá, jak bychom si přáli. A tak jsme udiveni, nadšeni a někdy přímo dojati, když se s ní setkáme. Tudíž se domnívám, že otázka, zda nazvat slušnost vlastností či jevem, je zodpovězena. Je to jev! Něco jako gejzír, duha nebo polární záře. |