Iveta Kollertová: Splněný sen
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění. | |
| Svlečená do naha (30) | |
| Splněný sen... Domov se mi zdál po propuštění z nemocnice útulnější, kočky mazlivější, nálada o poznání veselejší. Vždyť jsem zvládla operaci, následnou péči o atonii a co víc, byla jsem ubezpečena, že na vozík můžu beze strachu, že se ve mně něco rozpadne. Pravda, trochu mne udivil fakt, že nebyl proveden žádný ultrazvuk ani RTG pánve, ale co... lékaři jistě vědí, co činí. Po návštěvě obvodní lékařky jsem se ujala role operátorky mobilních služeb. Zavolala jsem do nemocnice s tím, že sehnat onoho doktora bude skutkem rychlým, bezproblémovým. Stejné myšlenky ale neměli v nemocnici, obvolala jsem chirurgii, ortopedii, zburcovala sestry zmíněných oddělení, vyslechla lékaře, kteří zde mají službu, avšak výsledek nulový. Můj doktor, můj most k vozíku zmizel, vypařil se, neexistoval. Mysl klesla na nulovou hodnotu a já jen smutně zírala na zavařený telefon a přemýšlela, co dál. Slzy mi zvolna tekly po tváři, oči se schovaly za víčka. Bylo mi k uzoufání smutno, přece to opět nevzdám? Kočička se zvolna prošla po peřině, venku zazpíval snad kos a sluníčko se opřelo do protějších oken. Ruch dětského hřiště na chvilku přerušil mou sebelítost. Kruci, přece není jediným východiskem nemocnice? Otevřela jsem notebook a známé zablikání internetu mne samo navedlo na stránky zdejší polikliniky. Rozklikla jsem stránku, na které byla jména lékařů. Oční, ženské, chirurgie, ortopedie… to je ono. Přejela jsem očima ordinační hodiny a do očí mi padlo jméno MuDr. Hamouzek. Popadla jsem telefon a vytočila telefonní číslo. „Dobrý den, přejete si?“ „Kollertová, dobrý den, mohla bych mluvit s panem doktorem Hamouzkem?“ „Moment, předám…“ Srdce jsem měla až v krku, po zádech mi projížděl mráz. Teď nebo nikdy. „Hamouzek, prosím.“ Příjemný hlas mi rozvázal jazyk a já se snažila stručně vysvětlit svou situaci. Ani jsem nedomluvila a ozvalo se: „Pošlete mi sem nález a kódy, já vám poukaz vystavím a neděkujte, to je samozřejmost.“ Ne, nebylo to tak samozřejmé, pro mne určitě ne. Blekotala jsem slova díků a nemohla se vzpamatovat, že jsem narazila na člověka, který mi snad viděl až do duše. Jak moc jsem si přála splnění snu, podání pomyslné ruky pomoci. Jak málo někdy stačí, aby se štěstí stalo téměř hmatatelným. Zavěsila jsem sluchátko a zůstala ležet s tichým úsměvem, který ale mluvil za vše. V mém malém pokojíku se rozprostřelo ticho, ale ne to ubíjející. Tohle přinášelo pohodu a klid, mírumilovné oddechování všeho živého. Záclona povlávala v mírném větříku, kočičky, opřené jedna o druhou, blaženě spaly. Prohrabovala jsem se v papírech, vypisovala ony kódy na poukaz a snila. Už aby bylo ráno, papíry poputují na cestu za svobodou. … Měsíc utekl jak voda a mně se začalo zdát, že doba od podání poukazu na pojišťovnu je přece jen dlouhá. Prázdniny skončily, školáci se už zase proháněli po chodníku při ranním odchodu do školy a vozík nikde. Nebyla jsem ani tak smutná jako jsem si připadala odstrčená a zapomenutá. Ještě den počkám a zavolám výrobci. Nakonec mne moje nedočkavost popohnala ke zvednutí telefonu a vytočení známého čísla. „Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli jste už dostali z pojišťovny moje schválení vozíku a pokud ano, kdy bych ho mohla už mít?“ „Jo, to je schválený už od čtvrtého srpna, musíte si zavolat na dodavatele,“ odsekl mi neznámý hlas. No, páni, já mám ten vozík už měsíc přiklepnutý a nikde nic. Uvědomují si vůbec ti lidé tam venku, jak dlouho tu čekám? Pochopí vůbec, jak je člověku, který se upne na jednu záležitost jako na svou poslední životní šanci? Přiznávám, měla jsem vztek na někoho, kdo si běhá po svých, baví se po ulicích a je mu srdečně jedno, že jedna ženská, ukrytá na peřinách dlouhá léta počítá každou minutu. Opět jsem vytáčela telefonní čísla a výsledek byl následující: Vozík mi přivezou do týdne, ta, co to měla na starosti měla dovolenou a pak nemocenskou. I to je vysvětlení… zřejmě je jedna žena na celý podnik a já nejsem jediná, kdo čeká. Týden, co je týden? Pár hodin, několik nocí, stovky minut, sedm svítání. Týden je hrozně dlouhá doba, to mi věřte! Všechno jednou začíná i končí. Nemám ráda čekání, ještě že se mi myšlenky točily kolem mé dcery, které bříško rostlo do objemu, začínaly jí starosti se školou a já se zabývala hlavně starostmi o zdraví mé celé rodinky. Dosáhly jsme aspoň jednoho velkého úspěchu a tím byl kyslíkový přístroj pro maminku, jejíž stav se rapidně zhoršoval. Někdy jsem měla pocit, jako by ji udržovala při životě jen radost z budoucí pravnučky a očekávání věcí příštích ohledně mého prvního výletu ven, za přírodou. Věděla, jak moc po tom toužím. Týden uplynul a v den D se ozval zvonek na dveřích.  Mužský hlas zahlaholil ve dveřích a já ho uviděla. Můj nový, modrý, mechanický vozík. Vplul dovnitř bez sebemenšího zavrzání, přistál u boku postele a já si mohla pohladit zbrusu nová kolečka. Můj vozík, moje „Štístko“! Podepsala jsem papíry a čekala jsem na zabouchnutí dveří. Konečně. Dívala jsem se na polstrovanou sedačku, obrovská kola, oči přejížděly z jednoho místa na druhé. Sevřelo se mi hrdlo a ruce se roztancovaly po peřině. Slzy jak hrachy mi přinesly tu dlouholetou úlevu po všem, co jsem si prožila. Plakala jsem a usmívala. Kočičky obcházely tu novou věc a já si jednou rukou utírala slzy a druhou rozesílala vzkazy o tom, že už ho mám. Že je můj. Že už nikdy nebudu zavřená doma. Nebudu prosit druhé, aby mi vyprávěli o tom, jak je venku krásně. Pocity se promísily, slzy zvolna ustávaly a já ještě roztřesenou rukou připravovala horkou kávu. To se přece musí oslavit. Pojedu na výlet. Nebo ne? POKRAČOVÁNÍ.... DÍL 31. | |
| O naší autorce se více dovíte: Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi... | |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html | |
| UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ | |
| Nitky mého života Nitky mého života kroutily se do zatáčky, smůla, splíny i slota, moje chyba bez vytáčky. Brečela jsem v pokojíku, tajné prosby o lásce. Proč jen nemám v lásce kliku, tvář strnulá jak v masce. Jenže někdy každá smůla překvapení přináší. Snad se zem náhle pohnula, mokrá cesta nepráší. Hvězda spadla mi do dlaně, smích se nese ozvěnou. Už nemívám oči laně, noc i den je odměnou. Výkřik duše, modré oči září vstříc budoucnosti, přání, sny se hlavou točí, přišla doba něžností. Láska ladí do A mollu, housle zní mi se zvony. Nejsem sama, už jsme spolu, stejná skladba i tóny. Nechápu, kde se to vzalo, ten zázrak mi bere dech. Jakoby se slunce smálo, snad tančíme v podchodech. Náhle je život tak hezký, proč mám chuť se pořád smát. Při písni ze staré desky šeptám: „Má mne někdo rád…“ | |
Foto © Abdülkerim Arif Görgün
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 11. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jiří Suchý |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Ivan Kraus |