| Mácha pozoroval měsíc a hvězdy a přemýšlel, co bude, až zhasnou, až světy zajdou. Ouplné luny krásná tvář, tak bledě jasná jasně bledá, jak milence milenka hledá... Nebýt zde Lori, vrátil by se ten něžný milenec luny a krutý prznitel dívčí něhy zpět, třeba o půlnoci Harasovskou, Hradskou, Sedleckou, do zřícenin Kokořína, toho milostného hradu - útočiště loupežníků a poštolek...
 Cituji zde jen malý odstavec z knihy Lori – múza Karla Hynka Máchy (192 stran, vydal Pavel Ševčik – Veduta, Štíty 2008). Autorka – jedna z nejpilnějších, 25 knížek už vydala – Dagmar Štětinová (1927) splnila nejen svůj cíl – ospravedlnit velice mladou dívku, kterou většina bývalých literárních historiků odbývala jen několika větami, včetně Arne Nováka (viz jeho Stručné dějiny literatury české z roku 1900) a pohrdavou charakteristikou „nicka“, „půvabná, leč nepatrná koketka“, „bezvýznamná ťopka“. Jakým právem existenci a velikost té dívky přehlíželi?
Ano, je pravda, že byla dcerou ze skromné pražské řemeslnické rodiny s pěti dětmi, že se jmenovala Eleonora Šomková, že jí bylo sedmnáct let, když jí Karel Hynek Mácha poznal po první zkoušce na divadle, a říkal jí Lori, když poznal i její rodinu, v níž se její otec obával, že český národ podlehne germanizačním snahám habsburského osvícence.
Český jazyk byl vyloučen ze škol a úřadů a Mácha si usmyslel, že v rodině Šomkově bude působit především vlastenecky. Záhy zjistil, že Lořin otec zná rytíře z Neuberka na Mladoboleslavsku a Mělnicku, o nichž také Mácha slyšel od básníka V. B. Nebeského a věděl o nich, že jsou to přátelé Františka Palackého a Pavla Josefa Šafaříka, že zachránili mnoho starých kronik a knih, mysleli víc na národ než sami na sebe a hlavně na jeho vzkříšení.
Náš velký básník se postupně té půvabné dívky zmocňoval kdykoliv a kdekoliv, při cestě k Milešovce, na Sněžku či do věží Kokořína. Polovinu rozkoše a polovinu odporu rád zdolával. Lori byla nešťastně šťastná.
Co věděla o lásce mezi mužem a ženou? Co si mohla myslet o Karlu Hynkovi, který jí mnohokrát dal najevo, „že buď všechno, anebo nic...“ Její vzácná maminka ji přiváděla k poznání: muž často neví, že právě nad ním a v něm se tvoří největší projevy lásky i smyslu života, vznikají myšlenky a nápady, jako od koření chuť v polévce, v životě ženy tak důležité.
Kokořínské milování se jmenuje stěžejní kapitola Dagmařina románu. Živočišně, neurvale, hrubě, bezohledně se domohl ten něžný milenec Luny, Karel Hynek (tak mu měla Lori říkat) svého mužského práva. Byli spolu u studenta Bolemíra Nebeského v Novém Dvoře u Kokořína. Tady někde byl děj Máchových Cikánů. A do této romantické krajiny byl neustále přitahován.
V 1836 se v Praze konala poslední česká královská korunovace - nového rakouského císaře Ferdinanda V. (I.), zvaného též Dobrotivý. Avšak tento rok je pro náš národ a jeho literaturu významný dnes především tím, že v dubnu vyšla útlá knížka – lyrickoepická báseň s názvem Máj, kterou si její autor K. H. Mácha vydal vlastním nákladem. Nemohl tušit, že tímto počinem bude dílo v nejbližší historii označeno jako základ moderní české poezie. Byl přešťastný z radosti Lořiny, když mu blahopřála.
Ale vzápětí mu sdělila také radostnou novinu o tom, že bude otcem jejich dítěte: „Plody se sklízejí na podzim, naše dítě se narodí začátkem podzimu...říkal doktor...“ Snad se v té chvíli rozhodoval, že si přestane zapisovat hlouposti do svého deníku, neboť začne druhý díl jeho života, rychle dokončit studia, zkoušky a zaměstnání. (Jeho deník – jak známo – prostudoval Jakub Arbes, ale odmítl cokoli z něho zveřejnit...)
Naši Lori čekaly rovněž těžké zkoušky. Ještě v květnu jí zemřela maminka, k níž Karel Hynek nebyl příliš uctivý, dokonce žárlil na ni, že Lori patří jen jemu od chvíle, kdy ji poprvé pomiloval, byl pyšný na svou osobu. Nepřál si, aby chodila za maminkou k jejímu hrobu. Lori všechny tyto skutečnosti těžce nesla.
Musela odejít z domu, protože otec se za ni styděl. Mezitím se její milý odstěhoval do Litoměřic, rozmrzelý navíc kritikou od přítele Josefa Kajetána Tyla, který od roku 1834 vydával Květy české a v nich nyní odsuzuje Máj a jako rozervance jeho autora. Zde se Mácha náhle dozvídá o narození synka Ludvíka.
Není nutné převyprávět dvaceti šestiletý životopis K. H. Máchy, jak ho barvitě líčí ve svém románu spisovatelka Štětinová mimo jiné přesnou citací dopisů - příteli ze studií Eduardu Hindlovi, rodičům, posléze bratrovi a také Lori. O tu především v románu jde. Tu navštívil, potěšil se svým synkem, byl na jeho křtu, a už zase pospíchal do Litoměřic, kde ho čekal krutý osud. Lehké to po jeho nenadálé smrti neměla ani osamělá Lori.
Se svým sirotkem Ludvíčkem se loučila navždy i s otcem. „Nitařka“ – jak jí také říkali – plete šály, čepice, ponožky, sama si kreslí jejich vzory. Kvůli živobytí pro sebe a hlavně pro dítě, které jí v létě 1837 zemřelo.
Nedočkala se ani soucitu od bratra, když si chtěla koupit nitařský krámek. Nešťastně skončilo i její mylné manželství s policejním oficiálem, jehož musela následovat za službou do Haliče.
Ten se nedokázal rvát se životem vlastním, natož o život další. Trápení vdovy paní Siehové skončilo na podzim roku 1891, kdy se v Praze konala jubilejní zemská výstava v pražské Královské oboře. Odešla za Karlem Hynkem čekat ho mezi hvězdami... Za pohřebním vozem ve smutečním průvodu byla také její nejmilejší neteř Mařenka Bittnerová, slavná česká operní hvězda a miláček pražského obecenstva.
Dagmar Štětinová oslavila milenku K. H. Máchy, aniž by ubrala cokoli z velikosti našeho národního i světového básníka. Pronikla do rozdílnosti jejich povah, vžila se do jejich životních poutí, do pocitů hrůzy a všeho, čím Lori prošla a co si musela ve svém srdci odnést. „V Čechách je asi nutné dříve zemřít, aby tvé srdce někdo pochopil...“ jsou rovněž slova z románu.
Nepochopení Máchy za jeho života bylo jen potvrzením mimořádnosti jeho tvorby. Lví podíl na ní měla jeho největší múza – chudičká Lori, kterou svým románem – též někdy ne vždy dobře chápaná dnešní spisovatelka – Dagmar Štětinová ospravedlňuje. |
