Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy - Josef a jeho bratři (4)

Rubrika: Publicistika – Historie

(4)  Biblické příběhy - Josef a jeho bratři

Jákob tedy dal vzniknout svazu dvanácti kmenů Izraele. Poslední potomek Benjamín se narodil už v zaslíbené zemi. Ráchel však při porodu zemřela a rodina ji pohřbila před Betlémem. Aby nezůstalo při jedné ráně, musel se Jákob nadlouho rozloučit ještě s nejmilovanějším potomkem – s Josefem.
Jákobův rod tehdy bydlel v Chebrónu (Hebronu) a synové pásli bohatá stáda necelou stovku kilometrů na sever, na bohatých pastvinách. Josef se musel vydat na pokyn otce za svými sourozenci do míst, kudy probíhala cesta ze Sýrie do Egypta.
Souhra okolností pak rozhodla nadlouho nejen o osudu Josefově, ale i o osudu jeho bratří a také o dějích Starého zákona. Než si zopakujeme sled dalších událostí, bude třeba připomenout, že bratří na Josefa a velkou náklonnost otce k tomuto chlapci tuze žárlili. Mnohé si zavinil i Josef sám, když se sourozencům pochlubil dvojicí snů; přes veškerou symboliku, jak se zdá, tu promluvil také spodní tón Josefovy pýchy.
Bratři v jednom vidění vázali na poli snopy – pojednou se však Josefův snop vztyčil a ostatní snopky se mu klaněly. V jiném snu se mu klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd, tedy kromě všech bratří také otec a matka... není divu, že Jákob tehdy Josefa okřikl. Josef prodáván svými bratry
Když se tedy nyní Josef objevil na pastvinách, bratři vykřikli: „Hle, mistr snů sem přichází!“ (Gn 37,19) Nastřádaný hněv a žárlivost bratří se proměnily v rozsudek smrti – Josef skončil v hluboké cisterně, v jámě sloužící k zachycování dešťové vody. Jediný, kdo se v té chvíli odsouzeného „zastal“, byl Juda.
Z obavy před bratrovraždou využil náhlé přítomnosti několika cizinců a navrhl prodat vlastního bratra do otroctví. A šestnáctiletý Josef se ocitl v Egyptě, jmenovitě u velitele královské stráže Putifara (či Potífara), jemuž pak sloužil celých deset let.
Tak se dějová osnova Starého zákona přesouvá do jiné teritoriální a duchovní sféry. Z detailů Josefova života víme málo – osudné zkoušky však vypravěči zaznamenali přesně.
Během služby u egyptského hodnostáře začala o mladého Izraelce usilovat Putifarova žena. Josef se ovšem navázání intimního vztahu bránil – odplatou se mu dostalo mstivého obvinění, že se pokusil Putifarovu ženu svést. Neopětovaná láska se takto pomstila již nejednou. Izraelský otrok Josef se tedy ocitl v cele královského vězení, v němž si odseděl všeho všudy celá čtyři léta.
V té době, jak praví Písmo, vyložil Josef sny dvou spoluvězňů: Pekaři, který nesl ve snu na hlavě tři košíky pečiva, se zdálo, že v nejhořejším koši zobali těsto ptáci. Josefův výklad nebyl právě nejpříznivější: do tří dnů přijde pekař o hlavu a maso mrtvého budou trhat ptáci.
Nejvyššímu číšníkovi se zase zdálo, že mačkal do faraónovy číše tři hrozny vína. Josefův pokus o interpretaci nočního vidění sliboval návrat k dřívější hodnosti u dvora během tří dnů. Oba sny se splnily – nejvyšší číšník však brzy na svého dobrodince z vězení zapomněl. Nezapomněl však navždycky. Když se o dvě léta později zdál faraónovi sen o sedmi klasech bohatých a sedmi klasech prázdných a o sedmi kravách hubených a sedmi kravách tučných, nepovolali ke dvoru nikoho jiného, něž právě Josefa.
Sedm klasů prázdných, které ve snu pohltily sedm bohatých klasů, a sedm hubených krav, které pohltily sedm krav tučných, není ničím jiným, než obrazným vyjádřením příštích čtrnácti let. Po sedmi letech tučných přijde sedm let hubených. To tedy znamená, že musí být po všech sedm let střádána pětina výnosu, která zabrání v dalších sedmi letech neúrody krutým hladomorům – jak navrhl Josef.
Touto odpovědnou funkcí ve státě byl tedy rázem pověřen on sám; stal se druhou nejvyšší osobností hned po faraónovi, správcem Egypta. Sen se časem vyplnil a sýpky plné zrna nastřádaného Josefem byly připraveny čelit nouzi. Povýšení Josefa faraonem Tehdy trpěl bídou i Kanaán a deset Josefových bratří se vydalo do Egypta doplnit zásoby. Josef bratry poznal, zatímco oni si v hodnostáři faraónova dvora ani netroufali hledat vlastního příbuzného.
Faraónův dvořan Josef se tedy pokusil o hru – podezírá své sourozence z vyzvědačství a ponechává si jednoho z nich, Šimeóna, jako rukojmí. Šimeón bude z rozhodnutí moci ve vězení tak dlouho, dokud bratři nepřivedou nejmladšího Benjamína, který tentokrát zůstal v Kanaánu. Tak zněla Josefova podmínka. Karavana se ovšem vrátila domů s plnými žoky obilí a Josefovi sourozenci nalezli na dně svých pytlů ještě peníze.
Slib daný faraónovu úředníkovi se snaží rodina splnit – už kvůli vězněnému Šimeónovi; a tak jsou zakrátko všichni, Benjamína nevyjímaje, znovu na cestě do Egypta. Tam stále ještě nepoznaný Josef podrobí bratry poslední zkoušce: Dává vložit do vaků nejmladšího z Jákobových dětí vlastní stříbrný pohár. Faraónova stráž „ztracený“ majetek objeví a Josef si vymíní, že Benjamína potrestá otroctvím.
Tu se Juda, poučený vlastními zkušenostmi, nabízí výměnou. Ten, který kdysi navrhoval prodej Josefa do otroctví, dává nyní svou vlastní šíji do otrockého jha.
V té chvíli se již plačící Josef dává bratrům poznat a zve do Egypta celou rodinu, otce Jákoba nevyjímaje.
Všech, kdo tehdy vešli s Jákobem do země faraónů, bylo všeho všudy sedmdesát. Jak uvádějí někteří historici, došlo k Jákobově cestě někdy mezi lety 1720-1580 před Kristem. Jiným se naopak jeví, že se Josefova osobnost shoduje spíše s postavou jistého Janchama, neegyptského ministra financí za faraóna Amenhotepa IV. (asi 1372-1354). Pokud jde o samo datování, zdá se, že 400 nebo 430 let útlaku, o nichž se zmiňuje Písmo, představuje nejenom vlastní egyptský pobyt, ale celé období izraelských dějin od Abrahama až do odchodu ze země faraónů. V tom případě by Josefova éra probíhala skutečně teprve ve 14. století, za časů Amenhotepa III. a IV.
Ať je tomu jakkoliv, Židé v Egyptě žili a Židé z Egypta odcházeli – stalo se tak ovšem v době, kdy již Josef nežil; na jeho místo nastoupili potomci dvou Josefových synů, kteří založili dva kmeny Izraele. Jmenovali se Efrajim a Manases. Nepočítáme-li kmen Lévi, ze kterého pocházel Mojžíš a který – s ohledem na duchovní poslání – získal zvláštní pozici, pak Efrajim a Manases doplnili svaz izraelské pospolitosti zase na dvanáct kmenů.
Tak jsme měli možnost nahlédnout do hlubšího smyslu starozákonní zvěsti – totiž do věčného koloběhu přečinů, zkoušek, následného utrpení, bolesti a konečného vykoupení.
V tomto smyslu je klasickou látkou, která se vymyká dějinným událostem, jež jsme zatím sledovali, a skutečným klenotem se stává samostatné literární dílo, Kniha Jákobova. Jinak inspirační zdroj, z nějž pocházejí takzvané „Jóbovy zvěsti“. Jak uvádí ekumenické vydání bible, patří právě osudy Jóbovy mezi skvosty světové literatury, mezi něž, jak se dočítáme, patří řecké tragédie, Dantova Božská komedie, Miltonův Ztracený ráj či Goethův Faust.
Jak uvádí autor předmluvy uváděného starozákonního spisu, skotský myslitel T. Calyle (1795-1881) v Jóbových osudech viděl to nejznamenitější, co bylo napsáno v bibli i mimo ni. Krom prozaického úvodu a závěru jde o dílo psané ve verších. Nebudeme se zabývat rozsáhlým rozborem díla. Podstatný je ovšem řetěz zkoušek, do nichž Jób vstupuje jako člověk zbožný a šťastný. Hrdina díla přijde nejprve o majetek a děti – avšak přijímá osud odevzdaným konstatováním: „Hospodin dal, Hospodin vzal...“ (Jb 1,21).
Posléze je protagonista příběhu stižen malomocenstvím. „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ reaguje Jób (Jb 2,10). O všem zlém, co Jóba postihlo, se dovídají tři přátelé, kteří na výraz smutku roztrhli své řízy. Leč nakonec ani přátelé nedokáží potěšit trpitele. „Hle, tys napomínal mnohé, teď došlo na tebe a těžce to neseš,“ říká jeden z přátel (Jb 4.3.5). V dialogu se objevují otázky, zdali je každý sám vinen svým neštěstím, a Jób posléze shledává, že Bůh často nechává hříšníky bez trestu. Job a jeho přátelé
Nakonec promluví Bůh sám a dává najevo svou svrchovanost.
„Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího?“ (Jb 37,16). „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?“
Nakonec se ovšem Jóbovi, když bylo vyřešeno tajemství lidského utrpení, vrací někdejší štěstí i majetek. Protože se nám toto věčné téma bude v dějinách Izraele věčně opakovat, nebude od věci, vrátíme-li se k některým moudrostem Talmudu.
„Bůh zkouší spravedlivého útrapami“, píše J. Hirsch. „Chce-li hrnčíř zkoušeti nádobí, neklepává na chatrné, protože by se snadno rozbilo, nýbrž na pevné, které se nerozbije, byť by klepal na ně celý den.“ A dále se dozvídáme, že „nejskvostnější dary, jimiž obdaroval „Bůh Izraele“ zákon a zemi, jsou plody útrap. A řekněme i poučení.
Krom toho se v těchto textech dočítáme ještě o jednom poznání, že jsme sami svého osudu tvůrci, o čemž jsme se v dějinách mnohokrát přesvědčili. „Když bylo stvořeno železo“, čteme, „zašelestily smutně všechny stromy a volaly: „Běda nám, teď vznikl nám krutý bezohledný nepřítel, který nás všechny vyhubí.“ Ale železo je chlácholilo, pravě: „Jsem vám nebezpečné, a přece se mne nemusíte lekati. Váš osud je úplně v rukou vašich; dokud budete svorny a nespojíte se se mnou, dokud se mi nepropůjčíte za topůrko, nic zlého se vám nestane.“


EXODUS

I nastal okamžik, v němž historie otáčí list a začíná druhá velká epocha, nesoucí název „exodus“, v překladu „vyjití“. Během pouhých čtyř generací se totiž Egypt, někdejší hostitelská země, proměnil ve vězení židovského národa, a chtěli-li Židé zachovat duchovní odkaz své pospolitosti, nezbylo jim než se – na Boží výzvu – vrátit do zaslíbené země.
Hlavními postavami této fáze dějin se stal Áron a Mojžíš, pravnuci děda Léviho, zakladatele jedné z větví židovského národa. Mojžíš převzal na svá bedra velký úkol a jeho jméno nese pětice základních knih Písma, vlastní Zákon čili knihy Mojžíšovy.
Navíc je jeho život sám obrazem dokonale režírovaného lidského osudu. Sto dvacet let Mojžíšova života je rozděleno na tři velké životní fáze. V prvních čtyřiceti letech získal prorok - i jako příslušník porobeného národa – nejlepší vzdělání, jaké si ve starověkém Egyptě můžeme představit. Ve druhých čtyřiceti letech Utrpení izraelského lidu v Egyptě studoval prostor mezi Egyptem a Kanaanem, v němž měl splnit svou stěžejní úlohu. Dostal od Boha mimořádné poslání, ale získal i ideální podmínka pro to, aby se své role v židovských dějinách zhostil s úspěchem. A konečně v poslední čtyřicítce let přivedl Mojžíš Židy na práh nového domova.
Prostor, který byl židovskému národu v Egyptu vykázán, byla země Góšen v severní části země, tedy oblast na dolním toku Nilu. Čas, v němž se děj odehrává, kladou historici do období vlády devatenácté dynastie, tedy zhruba do mezery mezi roky 1310 a 1200. 
V této době vynikají především faraónové Ramses I. a II. a další faraón Merenptah, kteří historicky rámují dobu Mojžíšovu. K události, kterou popisuje kniha Exodus, dochází však nejspíše za vlády Ramsese II. nebo v době faraóna Merenptaha (po 1232).
Sociální obraz a útlak národa nám podává obzvlášť zřetelně samo narození Mojžíšovo, ale také stesky Židů na těžkou práci v nilském povodí. Z písemných zpráv víme. Že se Mojžíšův lid podílel na stavbách měst Pitom a Ramses v nilské deltě. Druhá z metropolí se stala výstavným sídelním městem, jehož vznik se datuje vládou Ramsese II.(asi 1299-1232). Tedy dobou faraóna, který se chtěl tímto projektem přiblížit oblasti chronických konfliktů s Malou Asií.
Egypt měl dostatek důvodů obávat se cizích židovských hostí – třebaže, anebo právě proto, že tito cizinci byli donuceni žít v okovech. Krom toho se prvních sedmdesát příslušníků Jákobova rodu, jak svědčí Písmo, během čtyř generací rozrostlo do té míry, že si faraónové již nebyli jisti ve vlastní zemi. Obávali se především spojení Židů, této páté kolony v zemi, s některým z početných nepřátel. Faraón tedy přikázal, aby porodní báby zahubily každého narozeného chlapce – naživu měla napříště zůstat jen děvčátka...
To byla tedy atmosféra, do níž se narodil budoucí prorok Mojžíš. Že se chlapec udržel při životě, za to může historie vděčit mimořádné schopnosti utlačovaných obcházet příkazy abnormality vládnoucích. Matka ukrývala dítě tři měsíce, pak byl Mojžíš pod dohledem patnáctileté sestry Miriam vložen v ošatce do rákosí na břehu Nilu.
Řízením osudu spatřila a osvojila dítko faraónova dcera a Miriam ochotně slíbila najít matku, která Mojžíše odkojí. Tak nebyl budoucí prorok připraven ani o mateřskou péči pro prvních pět let života, ani o nejlepší vychování; spřízněním s faraónovým dvorem se totiž Mojžíš dostal mezi děti egyptských prominentů. Tak tedy probíhalo prvních čtyřicet let Mojžíšova života.
Druhou čtyřicítku otevřela událost, dokládající, že ani všechen přepych a vzdělání nezastřely Mojžíšovo soucítění s židovským národem. Čtyřicetiletý Mojžíš spatřil Egypťana, který týral otročícího Hebrejce, a bez dalšího jej zabil a zahrabal. Pomsta se neutajila a faraón se rozhodl zabít i Mojžíše – štvaNarození a mládí Mojžíšovo nec tedy opustil egyptské území a prchl na Sinaj (Sínaj), do země Midjánců, ležící mezi Kanaanem a Egyptem. O jeho budoucnosti rozhodla opět náhoda, ale zejména Mojžíšův smysl pro spravedlnost.
Kdesi u studny se totiž zastal dcer midjánského kněze, které chtěli od tohoto zdroje života odehnat kočující pastýři. Kněz pozval Mojžíše do svého domu a oženil jej s jednou ze svých dcer, se Siporou. Tak se tedy budoucí praotec ocitl v novém domově.
Z druhé třetiny Mojžíšova života je ovšem rozhodující finále – totiž setkání s Bohem, který jej pověřil mimořádným úkolem. Mojžíš v té době pásl ovce svého tchána poblíž Boží hory, Chorébu (též Horeb), k níž se v našem vyprávění ještě nejednou vrátíme.
Jak píše Písmo, „tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ (Ex 3,2.3)
A tu jej z plamenů oslovil Bůh, aby mu sdělil svou vůli: „Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ (Ex. 3,10)
Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ (Ex 3,11) namítá Mojžíš. Bůh ovšem neskrývá, že se faraónovo srdce zatvrdí a že jej bude muset on sám k povolení odchodu donutit. Že se nástrojem trestu stane Mojžíšova pastýřská hůl, pozorujeme již v tomto okamžiku – Bůh totiž změní dřevo pastýřské hole v hada a  hada opět v hůl.
A když Mojžíš vytáhne ze záhybu pláště svou paži, zpozoruje stopy malomocenství. Stačí však vložit ruku zpět za ňadra a nákaza zmizí. Bůh krom toho slibuje, že se voda, kterou Mojžíš vyleje před faraónem na suchou zemi, změní v krev. Prorok však i teď váhá, bojí se, že není dostatečně výmluvný, aby mohl s nejmocnějším vladařem Egypta svést duel o vysvobození Židů. Bůh mu tedy přislibuje ještě pomoc bratra Árona a říká doslova: „Já budu (mluvit) s tvými ústy i jeho ústy a budu vás poučovat, co máte činit.“ (Ex 4,15) a protože už všichni Mojžíšovi nepřátelé v Egyptě již zemřeli, jak sděluje Bůh, je na čase vydat se zpět a ujmout se úlohy v dějinách.
V Talmudu se dočítáme i vysvětlení, proč Bůh zachránil lid utlačovaný v zemi faraónově. „Kdysi pravil císař Hadrian k rabínu: Toť věru zvláštní jehně, které se udrží na živu uprostřed sedmdesáti vlků! Nikoliv, odvětil rabín, velebný a mocný jest pastýř, jenž je ochraňuje a ničí nepřátele jeho.“ A J. Hirsch citátem z Talmudu tuto myšlenku rozvádí slovy: „Zásluhou čtyř ctností byli synové izraelští vysvobozeni ze jha egyptského; protože nezměnili jmen svých, zachovali si mateřský jazyk, nezradili se navzájem a nezhýřili.“
Áron s Mojžíšem tedy tlumočí faraónovi Boží vůli: všechen izraelský lid má vyjít z Egypta na vzdálenost třídenního pochodu, aby tu obětoval Bohu.
„Hospodina neznám a Izraelce nepropustím,“ (Ex 5,2) odpovídá vladař. A v pýše uražené moci zesiluje břemena ukládaná Židům; ti pak, třebaže sami s opuštěním Egypta souhlasili, obracejí svou nenávist a bezmocnost proti vlastním mluvčím. „Vy jste pokáleli naši pověst u faraóna a jeho služebníků,“ naříkají. „Dali jste jim do ruky meč, aby nás povraždili.“ (Ex 5,21)
Pak následovalo cosi jako soutěž čarodějů... Mojžíš s Áronem podnikli pokusy o zastrašení faraóna. Proměnili svou hůl v draka, avšak egyptským čarodějům se podařilo totéž. Následoval další kousek: Áronova hůl pohltila hole faraónových mágů. To již mohlo být symbolické varování před neblahými konci začínajícího konfliktu.
V daném okamžiku se totiž role osvoboditele ujal Bůh a postihl Egypt deseti za sebou jdoucími ranami. Oněch proslulých „deset ran egyptských“ představují zkažené vody, záplava žab, hmyzu, much, epidemie dobytčího moru a vředů, krupobití, nájezd kobylek, tma nad egyptskou zemí a posléze zabití všech prvorozených. Každou další ranou se faraónova tvrdost víc a víc rozplývala. Jestliže se jej proměna egyptských vod v krev a uhynutí ryb v podstatě nedotkly, po zaplavení vlastního paláce žábami už prosil, aby jej Mojžíš s Áronem zbavili nekonečných záplav havěti. Hmyz a přemnožení much přiměly faraóna ke slibu, že povolí obětovat Bohu Izraele – ne však příliš daleko od země Góšen.
Dobytčí mor, který poničil egyptská stáda, a mokvavé „vředy hnisajících neštovic“, vymlácení obilí kroupami a konečně zničení vší zeleně kobylkami, to vše donutilo faraóna souhlasit s odchodem židovského národa. Vládcovo „ano“ bylo však podmínečné – týkalo se jen mužů. Jakmile Izraelští sdělili, že chtějí vzít i své děti, srdce mocnáře se znovu zatvrdilo. A tu tedy nastala tma nad celou zemí a faraón souhlasil (již potřetí) s odchodem všech – jen brav a skot měl zůstat v Egyptě.
Musela tedy uhodit ještě poslední z desíti ran, která otevřela Izraeli cestu ke svobodě. „O půlnoci projdu Egyptem. Všichni prvorození v egyptské zemi zemřou, od prvorozeného syna faraónova, který sedí na jeho trůnu, po prvorozeného syna otrokyně, která mele na mlýnku, i všechno prvorozené z dobytka.“ (Ex 11,4,5)
Aby se Židé vyvarovali zkázy, měli se řídit pokyny pro poslední večeři v Egyptě, která se natrvalo stane přelomem židovských roků a rok co rok slavenou památkou osudné noci... každá rodina měla zabít ročního beránka; krví byly potřeny veřeje a nadpraží, aby Bůh poznal místa, v nichž žil jeho lid.
Beránek měl být upečen na ohni; krom masa jedli Židé jen nekvašené chleby, macesy, aby starý kvas nezneuctil příští éru...
Tak se do velké události promítá stará tradice – když se totiž pastevci vydávali na nové pastviny, chtěli si odedávna zabezpečit úspěch právě obětováním beránka. Pojídání nekvašených chlebů souvisí zase s dávnými slavnostmi rolníků. Na přelomu dvou úrod – staré, která v sýpkách dochází, a nové, kterou začínají sklízet, bylo připraveno nekynuté těsto, aby příští úroda nepřišla do styku se starým kváskem. Nyní obě tyto slavnosti dostávají nový duchovní obsah. Stávají se přelomem dvou epoch, symbolickou přípravou a počátkem nového života v novém věku.
Noc odchodu Židů z Egypta Vraťme se však k Židům oné noci – měli pojídat svou krmi ve spěchu, s kloboukem na hlavě, s opánky na nohou a s holí v ruce, připraveni na Boží výzvu opustit domovy. Byla to tedy „noc bdění“, bdění tisíců, se srdcem namířeným k očekávanému Bohu. Východištěm se stalo město Ramesse (Raamses) a zvukovou kulisou byl pláč Egypta, který naříkal nad svými prvorozenými.
Když v Písmu narazíme na první sčítání lidu, který opouštěl Egypt, zarazí nás nesporně vysoké číslo poutníků. Zjistíme, že jen bojeschopných mužů nad dvacet let bylo 603 tisíce a 550. stejné počty nacházíme v Talmudu.
Podle J. Hirsche jakýsi mudrc předložil usínajícím žákům otázku: „Byla kdysi žena v Egyptě, která rázem porodila 600.000 mužů.“
Žáci se probudili a žasli, zatímco mistr pokračoval: „Byla to matka Mojžíše, který vyvážil oněch 600.000 tisíc mužů, které vyvedl z Egypta.“
Na jiném místě, citovaném J.Hirschem, se objevuje tato cifra podruhé. „Egypťané přišli ( ovšemže v dobách mnohem pozdějších) k Alexandru Velikému žalovati na Židy, že prý odnesli značné poklady, když byli vyvedeni z Egypta, a žádali, aby jim byly vráceny. Zástupce Židů odvětil: "Králi veliký! Požadavek jejich jest spravedlivý, vrácení pokladů jest odůvodněno a stane se; avšak, vladaři vzácný, prokaž nám spravedlnost! Víš zajisté, že 600.000 tisíc předků našich bylo přinuceno Egypťany více než 400 let vykonávati otrocké práce zdarma. My vrátíme poklady z Egypta odnesené, ale oni nechť zaplatí nám mzdu 600.000 dělníků za 400 roků. Poté vyslanci egyptští umlkli."
Prostým srovnáním s počty obyvatel ostatních zemí dojdeme k závěru, že tohoto počtu dosahovali Židé až v dobách daleko pozdějších. Vždyť faraón Ramses II. nebyl s to postavit proti Chetejcům více než pouhou třetinu lidí, kteří představovali údajnou armádu Izraele.
Mojžíšovy knihy snad převzaly sčítání doby Šalamounovy nebo časů ještě daleko pozdějších. Nezapomeňme, že starozákonní texty byly sepisovány někdy v desátém století, tedy zhruba 300 let po samotné události, a že poslední redakcí procházely dokonce 800 let po opuštění Egypta.
Není divu, že se do ústní tradice postupně přiměšovaly i pozdější zkušenosti národa. Řada znalců odhaduje, že se pouští vydávaly snad tři nebo pět tisíc poutníků, k nimž se asi cestou přidávaly další kmeny, zatímco část Izraelských již v té době část zaslíbené země ovládala. Tento fakt nicméně nezmenšuje velikost a symboliku pochodu, kterého se zúčastnilo pravděpodobně jen potomstvo Josefovo, kmeny Efrajim a Manases a také Benjamín. Není ostatně náhodou, že si zážitky několika tisíc Hebrejců nakonec přisvojil celý Izrael.
Leč pokračujme trasou pochodu, bedlivě zaznamenanou v textech Starého zákona: Mezi egyptskou metropolí a zaslíbenou zemí bylo jmenováno všeho všudy čtyřicet tábořišť, z nichž však lze po třech tisících letech v terénu identifikovat jen některá. Nás bude ostatně zajímat jen několik málo zastávek, které nelze opomenout – už proto, že tato stanoviště ukrývají v době hlubší smysl exodu. Nejvýznamnějším bodem historie se zajisté stala Sinaj (Sínaj), místo, kde se putující lid setkal s Bohem.
Je nesporné, že se Židé mohli do zaslíbené země dostat pohodlněji a především rychleji – podél Středomoří. V tom případě by vzdálenost mezi zemí Góšen a jižní hranicí země Kanaan představovala o málo víc než týden pochodu, neboť Gáza leží pouhých 160 kilometrů od výchozí čáry pochodu. Pak by však Izraelské neminuly boje s Filištínskými (Pelištejci), kteří obsadili právě pruh podél Středomoří; proto byla tedy zvolena vzdálenější cesta pouští, „aby lid nelitoval“, jak praví Písmo, „když uvidí, že mu hrozí válka, a nevrátil se do Egypta.“ (Ex 13,17)
Přechod Rudého moře Židům v první fázi pochodu nezbývalo než projít pevninou mezi Suezským zálivem Středozemního moře a Rudým mořem. Víme, že v tomto prostoru leželo Rákosové moře, které po velkém odstupu času nedokáže historie přesněji umístit.
Po prokopání Suezského kanálu je tento úkol ještě obtížnější než v dobách minulých. Pravděpodobně šlo o nehlubokou vodní plochu na pevnině, nebo dokonce o mělký záliv Rudého moře.
Víme však, že Bůh své vyvolené neopouštěl, že šel před nimi „v sloupu oblakovém“ a v noci „v sloupu ohnivém“. Jeho přítomnost byla rozhodující již na samém počátku cesty, neboť právě u Rákosového moře dostihl prchající izraelský lid faraón se 600 vozy.
V té chvíli se Izrael poprvé zalekl vlastní odvahy. Připomeneme-li si výtky adresované Mojžíšovi a Áronovi již v Egyptě, můžeme dát tomuto nářku druhé pořadové číslo.
„Což nebylo v Egyptě dost hrobů, ... že jsi nás vyvedl z Egypta?“ (Ex 14,11) vykřikují Židé na Mojžíše. „Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit v Egyptu než zemřít na poušti.“ (Ex 14,12)
V osudové chvíli však zatemňuje „oblakový sloup“ cestu pronásledovatelů, zatímco Mojžíš na pokyn Boha pozvedá svou hůl nad vodami Rákosového moře. „Hospodin hnal, oře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš.“ (Ex 14,21) Izraelci pak přešli suchou nohou po mořském dně – Egypťanům, kteří je pronásledovali, uvolnil Bůh kola vozu, a když poslední Hebrejci vystoupili na pevninu, vztáhl Mojžíš znovu ruku a „moře opět nabylo své moci.“ (Ex 14,27)
Židovská literatura, která navazuje na texty Talmudu, občas nepostrádá typický humor tohoto národa. A tak například v díle Leo Rostena „Jidiš pro radost“, čteme o chlapci, který se vrací z lekce Talmudu. „Copak jste se dnes učili?“ zeptal se otec. „Víš, pan učitel nám vyprávěl tu historku, jak generál Mojžíš velel všem Židům na útěku z Egypta. Egypťané, kterým velel generál Farao, jim byli v patách. Najednou bylo před Mojžíšem Rudé moře, a tak on hodil atomovou bombu – prásk! – a moře se rozestoupilo. Židé prošli a všichni Egypťané se utopili.“
„Takhle vám to pan učitel vyprávěl?“
„Tati, kdybych ti řekl, jak nám to vyprávěl on, nebudeš ani věřit.“
Avšak Bůh Zákona, který způsobil biblický zázrak u Rudého moře, byl současně milosrdný. Jak cituje Jiří Langer z Talmudu, jeden z rabínů pravil: „Když Egypťané, pronásledující Izraelity, utonuli, chtěli andělé velebit Boha.
Bůh však pravil: „Tvorové mých rukou tonou v moři a vy chcete zpívat písničku?!“ Od těch dob se také ve výroční čas odchodu z Egypta (který splývá mimochodem s našimi Velikonocemi), tedy o „svátku Pasah nezpíváme modlitbu „helel“ celou (jako o ostatních svátcích), nýbrž určité (zvláště radostné) části vynecháváme, protože se Egypťané utopili! Tolik Jiří Langer.
V Talmudu, který obsahuje všechny literární formy a útvary, nalezneme též následující hádanku. „Která země viděla slunce jen jeden jediný den? Dno moře v ten den, kdy je rozdělil Mojžíš.“
Vraťme se však k našim poutníkům. Po porážce egyptských vojsk se dali Izraelští pouští Šúr (Sur) podél Rudého moře k Sinaji. Po třech dnech dosáhli oázy Mary s vodními prameny – zdejší voda se ovšem pro svou hořkost nedala pít. Izraelci znovu začali reptat a Bůh Mojžíšovi poradil užít jistého dřeva, které prameny promění ve zdroj pitné vody.
Pak přišlo Élim s dvanácti prameny a sedmdesáti palmami a konečně poušť Sín, dělící oázu Élim od Sinaje. Tehdy se izraelská pospolitost obrací proti Mojžíšovi a také proti Bohu počtvrté: „Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“ (Ex 16,3)

Bůh tedy slíbil Izraelským, jimž docházely zásoby potravy, že jim dá večer maso a každé ráno chléb „jako déšť z nebe“. (Ex 16,4) s večerním soumrakem se pak opravdu začaly na izraelský tábor snášet křepelky, zatímco ráno „na povrchu pouště leželo na zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní“ (Ex 16,14). To byla ona „mana nebeská“, pokrm, který Židé pojídali po čtyřicet let svého pobytu na poušti.
Jak se píše v knihách Mojžíšových, „mana byla jako koriandrové semeno a měla vzhled vonné pryskyřice“. (Nu 11,7) Byl to pokrm „bílý a chutnal jako medový koláč“. (Ex 16,31) někteří přírodovědci vysvětlují, že zdrojem many jsou tamaryškové houštiny na Sinaji.
Producenty „many“ pak jsou dva druhy červce, které poraňují keře a nasávají rostlinnou šťávu – vedlejším produktem jsou medovité kapky, které se svou velikostí pohybují mezi špendlíkovou hlavičkou a hráškem. Při rychlém vypařování se kapičky mění v lepkavá tuhá zrna, která mohou být odnášena větrem. Je pravděpodobné, že manu Izraelci užívali jako sladidlo.
Písmo však líčí, že Izraelci manu drtili, aby z ní na ohni připravovali pokrmy. Badatelé tudíž došli k hypotéze, že jde o asijský lišejník Lecanora esculenta, který bývá pokrytý malými zrníčky podobnými pšeničným.
Nasycení Izraelci se podle stránek Písma vydali k dalšímu pochodu. Tábořiště, v němž se rozlehly – již popáté – výtky na krutý úděl v poušti, se nazývá Refidim. „Proto jsi nás vyvedl z Egypta“, zlořečili Židé Mojžíšovi, „abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“ (Ex 17,3) Bezradný vůdce vyvoleného národa se obrátil s prosbou k Bohu. „Tak tak, že mě neukamenují,“ (Ex 17,4) naříkal a dostal pokyn udeřit holí do skály. Země vskutku vydala pramen vody a tábor se utišil.

K lokalitě Refídim se však váže ještě jedna historka Izraelských – první vítězná bitva. Když se přiblížily Amálekovy voje, které se chystaly napadnout tábor, vystoupil Mojžíš na vrcholek nedalekého pahorku, zatímco velení svěřil svému nástupci Jozuovi. Mojžíš sám pomáhal vojskům zdviženou holí. Držel-li hůl nad válčícími bojovníky, vítězili Izraelští, když Mojžíšova zemdlená paže klesala, vítězství se klonilo na stranu Amálekovu. Poslední hodiny podpírali Áron a Chúr Mojžíšovy ruce – a do západu slunce bylo dobojováno.

Příště:  Židé dostávají zákon
Všechny dosud uveřejněné díly seriálu najdete ZDE.

Původní obrázky nazarénské školy pro tisk upravila © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 06. 2008.