Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy (7) - Doba královská/David šel do války volky nevolky...

Rubrika: Publicistika – Historie

Biblické příběhy (7)  - Doba královská

Úloha Saula, válečníka každým coulem, nebyla jednoduchá. Filištíni, kteří v daném okamžiku představovali hlavní nebezpečí v zemi, byli (jak se zdá) fyzicky robustnější než Izraelci a byli též technicky o jednu epochu dál než Saulovo vladařství. Zatímco Izrael zůstával ještě v době bronzové, Filištíni žili již v časech železné doby. Své technické tajemství střežili ovšem právě tak jako dříve Chetité, a Saulovo vojsko tedy nastupovalo do bojů s bronzem proti daleko pevnějšímu železu svých soupeřů. Izrael, jak dokládá Písmo, neměl ani vlastní kováře, a tak se za všemi opravami zemědělského náčiní – radlic, seker i bodců na dobytek – museli Hebrejci vydávat do země svých úhlavních nepřátel. Politická moc Filištínů byla tedy svým způsobem založena na železe. Že technika ještě neznamená nebo nemusí znamenat všechno, ukázala vzápětí řada bitev, v nichž Izrael moc daleko silnějšího soupeře rozdrtil. Jak si ještě všimneme, nejkrásnější symbolikou se stal pozdější duel pastýře Davida s obrem Goliášem.
Filištínští, jak jsme si již řekli, drželi i výtečné strategické pozice, z nichž neustále hrozilo rozdělení Izraele na tři části. Pevnost Megiddo, linie moci vedoucí za Jeruzalémem a opěrné body Gáza, Aškalón, Ašdód, Ekrón a Gat představovaly v té době skutečně životní ohrožení Izraele.
Vraťme se však k Saulovi, který si po prvním vítězství ponechal ve zbrani nevelký počet ozbrojenců. Dvěma tisícům velel sám, tisíc mužů svěřil – coby hraniční stráž – synovi Jónatanovi. Svůj palác pak zbudoval blízko své domoviny, v Gibeji, pět kilometrů severně od Jeruzaléma, tedy v bezprostředním kontaktu s filištínským nebezpečím. Odhalené zbytky stavby naznačují skromnou palácovou budovu o velikosti 51 krát 34 metrů.
Ačkoliv se Saulovi podařilo dovršit sjednocení kmenů započaté Samuelem, historie nám ukazuje, že tento velký válečník nebyl mravně právě nejpevnější osobností. Jedno morální selhání neslo za sebou větší a větší prohřešky, které nakonec zavedly Saula i jeho potomky na cestu k neblahému finále. Písmo a Samuel například vytkli Saulovi, že si osvojil kněžskou důstojnost, když v Gilgálu přinesl Bohu zápalnou oběť. K této události došlo krátce po tom, co Saulův syn Jónatan potřel na hranicích stráž Filištínců. Protože izraelský vladař vytušil příští sled událostí, začal soustřeďovat jednotky v Gilgálu. Nepřítel skutečně vytáhl do boje – tentokrát prý s třiceti tisíci vozy a šesti tisíci jezdci. Když se Saulova armáda v nastalém strachu začala vytrácet z pole a když se Saul v časové tísni nemohl dočkat velekněze Samuela, obětoval Bohu sám. „Co jsi učinil?“ ptal se Samuel a sdělil nešťastnému Saulovi, že jeho království neobstojí a že si Bůh našel jiného muže podle svého srdce.
Situace vypadala zoufale; za Saulem zůstalo v kritickém okamžiku pouhých šest stovek mužů, kteří se zdánlivě ani nemohli postavit nepříteli v otevřeném poli. A přece se Jónatanovi s jediným mužem podařilo hned v úvodu střetnutí pobít dvacet mužů filištínské stráže. První Jónatanův úspěch v bitvě a zmatek na straně protivníka pak vyburcovaly k boji i zbytek izraelské armády, ba i ty, kteří řady Saulových bojovníků předčasně opustili. Cizáci se z bojiště stáhli.
Druhým přestupkem, jehož se Saul dopustil, byl nešťastný konec války s Amálečany. Bůh prostřednictvím Samuelovým vydal příkaz Saulovi, aby se vypravil proti Amálekovi, který kdysi bránil Izraeli v cestě do zaslíbené země. Vojevůdce hebrejské armády měl pobít všechny muže a ženy a také hospodářské zvířectvo nepřítele. Izraelský vladař v boji zvítězil, avšak pokynu, který mu před tažením sdělil Samuel, nedbal. Nejlepší kusy dobytka a ovcí i krále Agaga ušetřil masakru a odvedl je jako válečnou kořist. Střetnutí s veleknězem v Gilgálu nebylo Saulovi právě nejpříjemnější. Zajatého krále Agaga zabil velekněz vlastní rukou a Saulovi pak Samuel sdělil, že „dnes od tebe Hospodin odtrhl izraelské království a dal je tvému bližnímu, lepšímu, než jsi ty“. (1S 15,28) Saul se sice vymlouval, že chtěl nejlepší kusy dobytka obětovat Bohu, Samuel však striktně odmítl všechny výmluvy slovy, že Bůh si nežádá oběti, ale poslušnost.
Od této chvíle až do konce života král velekněze Samuela nespatřil. Na scénu izraelských dějin však začíná vystupovat postava velkého vladaře Davida. Kněz Samuel dostává totiž boží příkaz, aby se vydal s olejem k pomazání nového krále ve městě Betlémě. Králem má být jeden z osmi synů, které zplodil Jišaj Betlémský. Před Samuelem defiluje postupně sedm synů a kněz tuší, že ani jeden z nich není oním vyvoleným. Dovídá se však, že osmý syn David pase ovce; povolává jej a právě tohoto ryšavého chlapce pomaže na krále Izraele. Davidovi a Saulovi je již vzápětí souzeno setkat se tváří v tvář. Kdosi totiž trudomyslnému králi poradil, aby si pozval mistra ve hře na harfu, Davida. Od této chvíle na Saula, který již předtím žil ve stínu ušlechtilého Samuela, padá stín dvojnásobný. A ačkoliv můžeme i Saula i Davida pokládat za skutečné přátele Saulovy, přece se nakonec zášť zklamaného, neklidného krále obrátí právě proti mírnosti Davidově.
Neblahé zkušenosti s mocenskými vladaři, zapsali autoři Talmudu do svých textů. V jednom z nich, který ocitoval J. Hirsch, se například vypráví: „Ocas hada pravil k hlavě jeho: Jak dlouho budeš prvá? Přenech mi vůdcovství! I nastoupil ocas vládu. Plazil se přes potoky a vpadl do nich, přes požáry a ocitl se v nich, přes trní a bodláčí a rozbodal se. Tělo hadovo bylo děsně poraněno. Proč asi? Ježto byl jeho ocas a nikoli hlava vůdcem. Tak jest to i s lidmi. Následují-li malí veliké, pak vyplňuje Bůh přání jejich, následují-li však velcí malé, nestává se ničeho než neštěstí.“
Na jiném místě čteme o pomíjivosti moci královské: „Dítko, jemuž je pouze jeden den, nepotřebuje chrániti lasiček a myší, neb tyto prchají před živým člověkem, kdežto musíme i sebemocnějšího vladaře, zemře-li, chrániti nejmenších hlodavců.“ Což platí pro všechny časy...

David šel do války volky nevolky...

Následník trůnu rozptyluje tedy mocipána Izraele svou hrou. Saul je po tomto prvním setkání donucen vytáhnout proti Filištínským; na válečném poli se však oba dva, Saul i David, setkávají vzápětí podruhé. David je poslán se stravou za staršími bratry, příslušníky Saulova vojska. V ležení se dovídá, že přes tři metry vysoký Goliáš, obrněný od hlavy až k patě, vyzývá již po čtyřicet dní Izrael, aby vyvolil bojovníka, který by byl ochoten se mu postavit. Jestliže některý Hebrej obra porazí, Filištínští se poddají vítězi... David a Goliáš
Král Saul marně nabízí bohatství i dceru, najde-li některý z bojovníků odvahu střetnout se s Goliášem. Nyní se tedy hlásí David. Saul sice pochybuje o síle tohoto „mládenečka“ – když se však následovník Saulovy vlády dušuje, že zabil medvěda a lva, kteří napadli jeho stádo, Saul nakonec povolí. Nejprve navlékají Davidovi těžké brnění – když však pastýř zjišťuje, že by byl v duelu příliš nepohyblivý, svléká svou zbroj a spokojí se s několika kamínky a pastýřskou holí.
Vojska stála na kopcích a v údolí mezi nimi mělo dojít ke střetu zdánlivě nerovných sil. „Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?“ (1S 17,43) vysmívá se Goliáš. „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem,“ odpovídá David, „já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil.“ (1S 17,45) Pak vyňal z mošny kámen, mrštil prakem a ranou do čela Goliáše zabil. Obrovským mečem sťal zabitému hlavu. Za Filištínskými, kteří začali v tomto okamžiku zmateně prchat, vyrazila celá Saulova armáda.
Tady se však začíná rozvíjet i konflikt mezi králem a vítězným Davidem. Davy lidu vítají totiž více Davida než vladaře, vykřikují, že mladý pastýř zabil desetkrát víc nepřátel než sám král. Když se Saul nakonec dověděl o pomazání, jehož se Davidovi dostalo z rukou velekněze Samuela, proměnila se jeho prvotní žárlivost v nesmiřitelnou nenávist. Již druhého dne po bitvě mrštil kopím po Davidovi, který hrál na harfu. Vzápětí dal Davidovi velení „nad tisíci“ s tichou myšlenkou, aby chlapec raději sešel nepřátelskou zbraní než rukou Saulovou. Když se pak do Davida zamilovala Saulova dcera Míkal, žádal Saul věno, jímž chtěl vlastně Davida vydat do rukou Filištínů. Nežádal totiž nic jiného než „sto pelištejských předkožek“. (1S 18,25) David přinesl dvojnásobek a Saul vyzval své lidi, aby Davida zavraždili. Když se nikdo neměl k činu, mrštil nakonec po Davidovi znovu svým kopím. David uhnul, ale jeho dům oblehli vzápětí najatí vrahové. Žena Míkal pomohla naštěstí Davidovi k útěku oknem. Saulovi, který pro Davida vyslal posly, Míkal vzkázala, že manžel onemocněl. Když si vladař nakonec nechal přinést Davida i s lůžkem, stál s vražedným úmyslem bezmocně nad prázdnou postelí. Naštěstí se již dávno vytvořil přátelský vztah mezi královým synem Jónatanem a Davidem – a Jónatan varoval svého přítele před dalšími vražednými úmysly vlastního otce.

 David a Abígajil

Od této chvíle vrší Saul jeden zločin za druhým. Prchající David se zastaví u nic netušícího kněze Achímeleka, který mu dá najíst a vydá mu dokonce Goliášův meč ukrytý ve svatyni. Saul nechá vzápětí Achímeleka a čtařiaosmdesát dalších kněží popravit. David se zatím dostal až k Filištínským – ti však poznali legendárního bojovníka, který srazil hlavu Goliášovi, a David vyvázl z nebezpečí jisté odplaty jen předstíráním šílenství. Filištíni vyprovodili svého protivníka až na hranice; David vzápětí shromáždil na čtyři sta lidí, mezi nimiž byli i bratři, zřejmě stíhaní Saulovým hněvem. Když však pronásledovaná skupina hledá azyl až v sousedním Moábu, žádá prorok Gád Davida, aby se vrátil do judské země – zřejmě proto, že budoucí vladař musí vystoupit před izraelské společenství, jemuž má napříště vládnout. Nesporný je i pokyn Hospodinův, aby David vytáhl na pomoc městu Keíla, které obléhají Filištínští. David skutečně obléhané vyprostil – avšak o místě jeho pobytu se dovídá Saul, který se okamžitě vydává na pochod. V hradbách města chtěl Davida překvapit, když však dorazil k bráně, již svého následníka ve městě nenalezl. David se svou družinou, se šesti sty lidmi, opustil Keílu včas. Král se ani nyní nevzdává a stíhá prchající v otevřeném terénu; v okamžiku, když se již-již králi zdá, že štvance dostane do svých rukou, zastihne jej zpráva, že do země vpadli Filištínští. Stíhání bylo tedy okamžitě ukončeno.
O něco později dostal Saul zprávu, že Davida nalezne v Én-gedí (Engadi), v oáze na západním břehu Mrtvého moře. Ve skalnatých svazích této končiny je mnoho jeskyní a David v jedné z nich nalezl úkryt. Muži, kteří stáli vedle Davida, chtěli využít toho, že jim Bůh sám vydal Saula do rukou. David však odmítl zabít „pomazaného Hospodinova“. Vystoupil naopak z jeskyně, poklonil se králi a dal mu srozumitelně najevo, že nemá v úmyslu vztáhnout ruku na svého vladaře. „Jsi spravedlivější než já,“ (1S 2,18) přiznal Saul a rozplakal se. David tedy na Saulovu žádost dokonce odpřísáhl, že nevyplení Saulův dům.
V krátkém období relativního klidu dospěl David do „Páranské stepi“; požádal zde bohatého hospodáře Nábala o potravu pro své lidi. Nábal Davidovy posly odmítl se slovy, že nedá chléb a vodu lidem, které nezná a o nichž ani neví, odkud přicházejí. Jeho žena Abígajil však vychází Davidovi vstříc a přináší krom chleba a masa i sušené ovoce a víno. Sotvaže se Nábal dovídá o pohoštění Davidovy družiny, raní jej, jako dotčenou lakotu, mrtvice a Abígajil se vdá za příštího krále Izraele.
To už je však Saul znovu na stopě Davidově – David v té chvíli dává vladaři druhý mravní políček. Vniká v noci do ležení a vezme spícímu královi pohár a kopí. Za ranního rozbřesku pak vystoupí na vrcholek nad táborem a ukazuje zdáli oštěp a číši, aby Saulovi připomněl, že již podruhé měl jeho život v rukou. Saul Davidovi znovu nakrátko slibuje, že jej přestane pronásledovat.
Družina následníka izraelského trůnu Davida se vzápětí po tomto incidentu nechává najmout do služeb Filištínských. To se však již blíží finále dramatu. Schyluje se k nové bitvě s Filištíny a Saul stíhaný věčnou úzkostí vyhledává věštkyni, která dokáže navazovat spojení s dušemi mrtvých. Saul volá jejím prostřednictvím zesnulého Samuela. Někdejší velekněz však vladaři jen s přesnějším určením potvrzuje svá dávná slova: „Zítra budeš ty i tvoji synové u mne.“ (1S 28,19)
Nazítří bylo Saulovo vojsko skutečně rozbito. Saul sám nalehl na vlastní meč a Filištínští tělo krále a jeho potomků přibili na zeď v Bétšanu. Občané města Jábeše, které kdysi Saul na počátku své životní dráhy vyprostil z obklíčení, sňali těla mrtvých a postarali se o jejich důstojný pohřeb.

Původní obrázky nazarénské školy upravila pro tisk © Olga Janíčková

Teď je ovšem na čase, abychom prošli mapami, na nichž si zopakujeme řadu topografických údajů z doby předhistorické. Hned na první mapě je cesta Izraelců z Uru, tedy z území dnešního Iráku, tedy z míst, v nichž studoval orientalistiku autor textu. Přes Charan, o němž jsme hovořili, se Židé dostali až do Egypta. Význačnou postavou finální cesty byl Josef, za nímž přišli i jeho bratři.

Přední Orient doby praotecké

Na druhé mapě můžeme vysledovat cestu z Egypta do zaslíbené země. Trasa, kterou by dnešní turista, ba i tehdejší poutník zvládl za necelý měsíc, zabrala Izraelcům čtyřicet let. Jednu generaci - jde asi o historickou zkušenost, že musí vymřít pamětníci starých časů, navíc celá židovská populace, která na mnoha místech lamentovala, a odmítala změnit "kvas" svého myšlení.

Nu a na třetí mapě pozorujeme hranice "zaslíbené země", jak si je načrtly jednotlivé kmeny. Také si můžeme zopakovat, jak velké bylo území historicky nejvýznamnějších vladařů doby královské, tedy říše Davidova a Šalomounova, o níž se dočteme v příštím pokračování. 

Putování Izraele pouští  Palestina doby starozákonní

Mapy přetištěny z autorovy knihy 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 07. 2008.