Eva Vlachová: Vrátka do ráje

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Byla jednou jedna zahrada. Ve větvích stromů si pobrukoval vítr, v křovinách hnízdili ptáci a nad rozkvetlými květy kroužili motýli. Ve stínu barokních soch usedali s knihou básní milenci a na lavičce u fontánky se scházely dámy na kus řeči… To vše odvál čas. Co se asi přihodilo, že zahrada začala pustnout, květiny zarostly plevelem a křoviny se rozrostly tak, že překryly pěstěný trávník? Nezastavily se před ničím a jejich pustošení neunikly ani druhdy tak hrdě vyhlížející sochy. Snad si tu jakási dobrá víla ukopla po odchodu posledního zahradníka paleček, a proto odklopýtala do vedlejší, upravené zahrady, aby si tam u jezírka ochladila potlučenou nožku... Nebo se jen lidé zapomněli postarat? Možná, že si mysleli, že ten kus země nikomu nepatří. A že vlastně za tou zdí není ani moc na očích. Jak plynula léta, stávala se z půvabné zahrady zahrada tajemná, z tajemné trochu strašidelná a ze strašidelné odpuzující. Místo milenců a dam se tu začali objevovat vyděděnci, místo květin tu začaly narůstat haldy odpadků.

Naštěstí jsou ještě lidé, kteří mají představivost, vůli a chuť něco změnit.
Jak se asi podivila víla, dávno již zabydlená pod azalkovým keřem v Botanické zahradě, tajná to podnájemnice Přírodovědecké fakulty! Ruch za zdí, kam občas lítostivě pohlédla se vzpomínkou na krásné chvíle, v ní určitě vzbudil naději na návrat domů. Možná, že by se nám lidem mohlo zdát, že znovuzrození zahrady trvalo poněkud dlouho. Ale vílám přece chodí čas jinými cestičkami.

Silné a laskavé ruce pokácely parazitující dřeviny, vysvobodily ze zajetí sochy i fontánku, opravily zdi, zryly půdu, zasely trávu a zasadily květiny. Těžko už někdo spočítá, jak dlouho se tu připravovalo zmrtvýchvstání. S dalším jarem se zazelenala tráva, v upravených křovinách se zase uhnízdili ptáci, koruny stromů šumí ve větru. Bílé lavičky zvou opět do své náruče milence a snílky, sochy našly svou ztracenou důstojnost. Kdo by neměl radost z tak vydařeného díla! Zapomenuta jsou bolavá záda, zadřené třísky či otlačené dlaně. Vrátka do ráje se mohla otevřít dokořán. Jako první jimi jistě nepozorovaně proklouzla ona dobrá víla. A teď můžeme vstoupit i my.
Nevíte kam? Přece do malé zahrady zvané Zátiší, pár kroků do kopečka od hlavní brány do Botanické zahrady PF UK Na Slupi v Praze 2. Jste zváni k odpočinku, zamyšlení, k setkávání a možná, když budete mít tu správnou náladu a trochu štěstí, zahlédnete jen tak koutkem oka na trávníku mezi sedmikráskami lehounký, sotva postřehnutelný pohyb. Jako by tam někdo tančil… 

Foto © autorka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 06. 2008.