Lotyšsko – Latvijas Republika se svou krásnou Rigou má s námi mnoho společného, avšak ještě víc spletitějšího zejména vzhledem k své strategické poloze u Baltu. Také si zažilo okupace – fašistickou a bolševickou, proti nimž narůstal odpor téměř 2,5 miliónu obyvatel. Už v roce 1914 bylo z velké části okupováno Německem, po ruské revoluci 1917 zcela převládl vliv sovětů, aby v únoru 1918 byla vyhlášena nezávislost.

Netrvala dlouho, v lednu 1919 vyhlásili Lotyšsko za jednu ze sovětských republik, v květnu 1934 došlo k státnímu převratu, ale vlády se ujal ten, který stál v čele převratu, Karlis Ulmanis, a počínal si jako diktátor. V říjnu 1939 si Sovětský svaz vynutil smlouvu „o vzájemné pomoci“ a rozmístil po Lotyšsku svá vojska. Za 2. světové války v letech 1941 – 1944 už tu naopak byli vojáci fašistického Německa, zpočátku dokonce vítáni jako „osvoboditelé“, což jim jejich sousední „bratr“ nikdy nezapomněl. Při zpětném postupu Rudé armády bylo Lotyšsko anektováno pod věrolomnou záminkou zvýšit jeho obranyschopnost.

Desítky tisíc Lotyšů bylo odvlečeno do sovětských gulagů kamsi na Sibiř, z nichž se jich mnoho nevrátilo, byli povražděni. Soustavný příliv rusky hovořícího obyvatelstva, plánovaná rusifikace celého Pobaltí způsobily, že na konci sovětské okupace (po rozpadu SSSR v roce 1991) více než polovina Lotyšů svou mateřštinu neuměla. Dnes je Lotyšsko členem NATO a ve stejném roce 2004 také jednou z deseti nových členských zemí Evropské unie.

Tuto pohnutou historii jedné malé země dokázaly ovlivnit a inspirovat události, které se odehrávaly u nás před 40 lety. V období našeho Pražského (československého) jara 1968 museli strpět masové schůze, podporující sovětskou invazi do Československa. Z té doby mají své hrdiny, které z nich vytvořil sám nenáviděný represivní totalitní režim. Lékař první rižské nemocnice Villen Tolpežnikov svolal v srpnu 1968 závodní organizaci komunistické strany, aby posoudila a zvážila názory na okupaci Československa. Jiný Lotyš Vladimir Slušnyj z Baltské železnice odvážně a veřejně kritizoval použití sovětské síly u nás v Československu. Brzy měli své následovníky, odpor proti režimu byl většinou nenásilný, přesto všichni revoltující straničtí funkcionáři byli ze strany vyloučeni, pro „politicky škodlivé“ názory, anebo pro “mezinárodní šíření nepravdivých informací“. Historik s bohatou praxí v řízení kolchozu skončil jako topič, s ostatními to dopadlo ještě hůř.

K 50. výročí vyhlášení nezávislosti Lotyšské republiky v listopadu 1968 chtělo obyvatelstvo položit květiny na hroby tehdejších státníků (rok předtím se podobného aktu či „Vzpomínkového dne“, jak je opět uváděn v současném kalendáři, zúčastnilo 70 000 lidí). Avšak tentokrát už agenti sovětské KGB (výbor pro státní bezpečnost) tvrdě zasáhli. Několik prvních lidí, kteří chtěli zapálit svíčky, pozatýkali, studenty vyloučili ze škol, ostatní podrobili „sovětské převýchově“.

Lotyšsko má také svého Palacha - již v 15 letech byl přijat na univerzitu v Rize pro své mimořádné nadání Ilja Rips. 13. dubna 1969 se postavil před Památník svobody s plakátem „Protestuji proti okupaci Československa“, nejprve zapálil plakát, pak chtěl zapálit sebe. Kolemjdoucí námořníci zabránili utracení mladého člověka, o jehož další život se již postaralo všemocné KGB. Studia na univerzitě mu byla zakázána, naopak byl odsouzen k nucené psychiatrické léčbě. Dnes už svobodně pracuje v Holonově akademickém technologickém institutu v Izraeli, kam emigroval.

Nepokoje zasáhly i sousední Litvu (3, 6 miliónu obyvatel). V Kaunasu se upálil univerzitní student Romas Kalanta, tisíce mladých lidí a dělníků demonstrovalo, došlo k potyčkám s milicí. Stovky zatčených se podrobily krutým výslechům, 50 jich dostalo trest odnětí svobody. A ve třetí pobaltské republice Estonsku (1,5 miliónu obyvatel) také občané neskrývali svou nespokojenost s okupací naší země. V Talinu se objevily plakáty a pomalované zdi mnoha nápisy: „Moskvo, ruce pryč od Československa!“ „Pryč s rudým Mnichovem!“ „ Ať žije Dubček!“ „Ať žije svobodné Československo!“ “Fantom komunismu obchází Evropu“ a mezitím postava „dobrého vojáka Švejka“, jak se vznáší nad sovětským vojákem, a kterou studenti vztyčili v davu fandícímu našim hokejistům proti Sovětskému svazu.

„Na lid v Pobaltí a u nás v Lotyšsku mělo Pražské jaro a další události v Československu velký vliv“, říká velvyslankyně Lotyšska J. E. Argita Daudze při prezentaci současné pražské výstavy „Ohlas Pražského jara a Charty 77 v Lotyšsku a Pobaltí“, která vznikla již ve svobodném Státním archívu Lotyšska v Rize. Téměř všechno je zde zdokumentováno. Půjdete-li do Národního divadla, tak hned naproti je budova Akademie věd České republiky a v přízemí jsou panely, dokazující skutečnost, obsaženou v názvu výstavy. Začínáme do pobaltských republik jezdit, stejně tak oni jezdí k nám. Tolik by se nám chtěli podobat, ale i my se můžeme od nich hodně naučit.