Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch Ravik: O divadelnících a divadle

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

52 zastavení s Josefem Hlinomazem  (17)

Foto Bedřicha Kocka - RavikCtitelé a fandové Josefa Hlinomaze se často zajímají o to, jak to chodí v zákulisí? Tak i já jsem se Mistra zeptal - jak to chodí v zákulisí?
 
Otázka padla ve stísněném prostoru Hlinomazovy garsoniery, kam se právě z výstavy v Montrealu vrátily postavy z jeho obrazů. Byly namalované na překližce a poté vyřezané v "životní velikosti". Z bezradnosti, co s nimi v tom malém bytečku, jsme spolu s fotografem Bedřichem Kockem něco málo popili a bylo nám nakonec veselo, jak je z obrázků patrno.  
Nehraji divadlo, pravil Mistr. Ale scházím se namátkově s herci všech divadel. A tu, nepracujeme-li právě - v šatnách, maskérnách, na chodbě, si povídáme. V divadle o ostatních. Každý ví všechno o všech a já se tak dovím všechno o všech ze všech divadel. Drby, drby, drby. Ach, kdeže například loňské drby jsou! Považuji se tak trochu za odborníka. A když jsi mi, milý Slávku položil svůj dotaz - co soudím o divadelních a jiných drbech, začal jsem o drbání hned populárněvědecky uvažovat a došel jsem k názoru, že drbání bližních je jedna z rozkoší, které nám život poskytuje a že bez drbání je život nepředstavitelný, a hned jsem si taky položil otázku PROČ. A tady je výsledek.
 
Člověk je tvor nedokonalej a poněvadž každý více méně ví o svých chybách, kouká po jiných lidech a touží po tom, aby všichni ostatní byli zrovna tak nedokonalí jako on a pokud možná ještě nedokonalejší. A protože každý člověk je více méně taky směšný, touží po tom, aby ostatní byli pokud možno směšnější než on. A když se mu zdá, že je někdo dokonalejší než on a eventuálně méně směšný, trochu mu nutně závidí a hledá na tom dokonalejším nějaké nedokonalosti a směšnosti. A k těm, co se mu zdají směšnější a nedokonalejší než je sám, je buď shovívavý, anebo nemilosrdný, to záleží na povaze a tedy na stupni dokonalosti toho drbajícího jedince. Výsledek? Každý drbe každého, jinak to nejde.
 
A je to správné, protože drbání tříbí ducha. Ne ovšem takový to pavlačový. Myslím teď na drby na vysoké úrovni spojené s duchaplností, drbání provozované fair-play. Představme si, že se dva dokonalí pánové zamilují do rovněž relativně dokonalé dámy, to jest do dámy, která jsouc objektem kusanec zvaným, má ještě tu vlastnost, že není úplně blbá, jak by se někdo mohl domnívat, vida její fascinující zjev. Naopak je to dáma oplývající duchem. A ti páni usilují o její přízeň a vzájemně si lezou do zelí. To tedy potom nejde, aby jeden pán přišel a řekl té dámě o tom druhém pánovi na příklad, že je vůl a hotovo. Může to ovšem říci, ale musí to svým způsobem dokázat, a musí do toho důkazu investovat veškerého ducha, kterého má k dispozici. A ten druhý pán se musí pak takové pomluvě bránit rovněž pomocí mozkových závitů. A celá taková situace se může - navzdory přírodě - odehrát bez násilí. Je to pokrok. Protože nedojde k souboji a poražený soupeř pak musí svého ducha uplatnit na jiné duchaplné krasavici se slabším soupeřem.
 
Příroda byla překonána, protože proces neprobíhal jako u jelenů, kde vítěz i poražený odcházejí s parohy poněkud pocuchanými. V našem případě dochází někdy i k přímému slovnímu utkání a to za přítomnosti laně, a jsou-li oba soupeři na výši, je to koncert pro poslouchající kibice, kteří nemají naději na uplatnění u onoho objektu, který jsa kusancem, připadá si přesto jako laň, o niž se bojuje na život a na smrt. Předpokládejme ještě, což je samozřejmé, že oba soupeři mají auto, pokud lze nové, a jeden z nich potom s krasavicí odjede do svého bytu, o němž je známo, že je tam bar s Napoleonem a s whisky Johny Walker. Ten druhý, ten poražený, ačkoliv má taky byt s Napoleonem a whisky, dozví se pak od kibiců, co ten první o té krasavici druhý den vyprávěl, jak to všechno bylo. Lidi si pro sebe nic nenechají a ti ovšem, kterým se něco vypráví, to vyprávějí hned dál a něco si ještě přidají a dávají tomu poraženýmu možnost, aby na krasavici znovu zaútočil tím, že jí sdělí, jak ji ten první zesměšňoval a tím ona může i třeba zjistit, že ten první milovník je vlastně pacholek a syčák. Jak to všechno nakonec dopadne, to nám může být jedno. 

             výřez z obrazu J.Hlinomaze: Festival kouzelníků a vědců  výřez z obrazu J.Hlinomaze: Festival kouzelníků a vědců
 
Jde o to, že ti ostatní kolem, co nemají šanci tu krasavici získat, a přitom by rádi, mají, jak říkají vědci, komplex méněcennosti neboli mindrák. A protože nepřicházejí v úvahu jako zápasníci o přízeň, začnou pomluvami celou záležitost shazovat a narazí to všechno na mravnost a rozhořčují se, že je to vlastně otřesné a úděsné, že se vůbec něco takového děje, ale už je to tak, že ta jejich morálka nepochází z touhy po čistotě a mravnosti nýbrž z kyselých hroznů, protože každej si zkrátka takovou vylomeninu nemůže dovolit, a když někdo jiný dělá něco, co já nemůžu, je to úděsné a otřesné a někdy dokonce fujtajbl.
 
A tak asi většina drbů pochází z kyselých hroznů, včetně těch pavlačových. Ti, co nemají nějakou možnost, obyčejně pomlouvají ty, kteří tu možnost mají. Drby mezi umělci bývají přece jen na vyšší úrovni.
 
Výřez z obrazu J.Hlinomaze : Komtesa s kytarou Teď bych měl mluvit i o herečkách, ale to snad nebudeme rozebírat ani populárně, ani vědecky, nýbrž necháme si to na jindy, protože přece jenom kdo s kým, jak, co, kterak, a tak podobně, je konec konců ze všeho nejzajímavější. Ale že jsou drby jako takové, to je dobře. Co bysme dělali s mindrákama a vůbec, co bysme to byli za lidi?
 
Dobře, když ne o herečkách, o divadle snad ještě něco vyslechnout můžeme?
 
 
Divadlo... když je řeč o divadle, pozor na tu hromadu superlativů! Fantastickej výkon, skvělá režie, kouzelný představení, něco nádhernýho. Anebo něco neuvěřitelnýho, otřesnýho, strašlivýho, fantasmagorie, něco šíleně blbýho. A mezitím seriozní představení a úsměvná komedie, jinými slovy, ne zas tak nudné, aby se muselo odejít a komedie, kde tý legrace moc není. A tak to jde pořád dokola. Kdybych se znova narodil, chtěl bych být zase divadelním hercem. Moře opravdu fantastických zážitků. Ale...divadlo živí se časem a je nenažraný. A divadelní herec je otrok. Ne každý a ne vždycky. A potom - některé otroctví může být sladké a postižený o něm neví. Nebo ví a dělá, že neví. Otrok mindráků a sebevědomí, neboť v divadle panuje jen zdánlivá rovnost, volnost a bratrství, protože přes den herci chodí v civilu a bez distinkcí. Má ale jeden každý přesné vědomí, na které příčce žebříku se nalézá. Ten nahoře tak trochu a ne vždycky předstírá rovnost s těmi pod sebou a ti v suterénu, v přízemí a v podzemí dělají, že nevědí, kde jsou a sami sobě někdy i celý život namlouvají, že neměli příležitost. I tak to může být, i zde jsou šťastlivci a smolaři.
 
Otroci fermanů. Ferman je lejstro, které ti na týden dopředu říká, kde kdy budeš a co budeš dělat. Otroci autorů, neboť autor je pán, který ti nařizuje, o čem budeš mluvit a jaký budeš mít charakter přes den a jaký večer. Otroci režizérů, neboť režizér je pán, u něhož nejdůležitější jsou povahové rysy, a jak se vyspal. Může mít sklony despotické nebo humánní a může se vyspat dobře nebo špatně. Nejinak má se to s panem ředitelem, je dobré být s ním zadobře. Protagonistovi ovšem může být všechno šumafú.
 
Obraz J.Hlinomaze: Muž, který se chce zalíbiti sedmi ptákůmSamozřejmě jde to i bez otroctví. Když je parta. Mohou se hádat a třeba i semtam támhleten nemluví s tímhletím. To bylo v Satiře na Malé Straně. Prvně a naposled. Kdokoliv mohl tam kamkoliv poslat kohokoliv bez urážky a před slovo vole dávalo se tenkrát ještě předjméno ty, neboť všichni si tykali. Bohužel tato idyla trvala jen několik měsíců.
 
A tak střídavě divadlo je peklo a ráj. A věřte tomu, není to tak zlý. V šatnách je krásný posezení. Vyprávěči a srandisté jako nikde. Vzájemně se napadající a pomlouvající, počítající s tím, že pomlouvaný se hned všechno dozví a všechno všichni si hned odpouštějí. Nikdo nikomu neujde a všichni o všech všechno vědí. A každý postřeh je oceněn, neboť herec je také nejlepším posluchačem a divákem. Herci milují legraci, vyrábějí ji ustavičně a ze všeho a sami ze sebe nejvíc. A to je na nich krásný.
 
Žijí v ustavičném a pro jiné smrtelníky nepředstavitelném fofru, protože mají být zároveň na deseti místech najednou. Dopoledne mají zkoušku v divadle, ze které utečou v případě, že se jim podaří ukecat režizéra, aby je pustil. Utíkají do rozhlasu, do televize, dabovat film, filmovat nebo recitovat. Když někdy večer nehrají divadlo ve svém divadle, hrají někde jinde v jiném divadle jiné divadlo, nebo něco jiného, na estrádě, ve Viole nebo v jiném městě ještě jinačí divadlo nebo jiný rozhlas, nebo jinou televizi v jiném prostředí s jinými kolegy z jiných divadel. V noci pak filmují tam, kam je odvezou v jiném filmu, než který točili ve dne, chvilku si doma nebo někde jinde zdřímnou nebo taky ne a ráno to začne zkouškou v divadle a všechno se jinak a na jiných místech opakuje jako včera. Když některý herec žije delší dobu v tomto fofru, kolegové jeden za druhým nenápadně se ho začnou vyptávat kolik vynáší to hlášení odjezdů vlaků po pražských nádražích a jestli to všechno stihne a jestli je to placený aspoň tak, jako reFoto Bedřicha Kocka - Hlinomaz klamy.
 
 A lid zvaný obecenstvo své herce miluje a chodí na ně do divadla. Běda však hercům v divadle, kde obecenstvo chodí na režizéra. Někdy se nacvičuje divadlo jako vojenské cvičení. Semtam nastává u nás popuklační exploze "světových" režizérů. Rostou jako houby po dešti v umělé líhni světovosti. Když režírují, zeměkoule se přestává točit. Všechno je k prasknutí nacpaný zodpovědností. Jde o život. Přestává hra a nastupuje umělecká řehole. V divadle geniálního umělce-kaprála je setsakramentská dřina, vždyť umění dřina je. Jenže, že to byla dřina, se má umělec dozvědět, až když je dílo hotovo a když odpočívá. Jinak hra přestává být hrou a na plakátech mělo by stát: Epilepsie o třech jednáních. - A věřte tomu, premiéra, která by šokovala mléčnou dráhu natolik, aby přišla vo mlíko, tu ještě nebyla. Neboť v tomto fochu všechno upadá v rychlé zapomenutí a ze sebeslavnějších jmen stávají se jen jména v archivech divadelních vědců a historiků. Tím pádem i galaxie a mlhoviny zachovávají si svoji ať už mlíčnou či jinou fazónu. Tak jakýpak copak.
 

Pokračování....
Předcházející díly najdete zde   
Je tomu právě třicet let, co Josef Hlinomaz odešel.
 
Bývá zvykem, že si vzpomínáme na některé velikány alespoň drobnou poznámkou. Učiníme tak i my. Osmého srpna roku 1978, tedy právě před třiceti lety, totiž tento věčně aktuální srandista zesnul. Je to tedy 30 let, a milý Pepík nedožil se nakonec ani čtyřiašedesáti let. K tragédii, tedy k puknutí srdce, došlo na dovolené ve Splitu. Jak žil, tak umíral. Miroslav Horníček svého času popsal tento konec svým nenapodobitelným stylem. "Odešel způsobem sobě vlastním: zaplaval si v jugoslávském moři, lehl si na otoman, zapálil si doutník, dal si sklenku koňaku a usnul. Je ve svých obrazech." A také v našem vyprávění a obrázcích, které ho uctívají post mortem...
 
V Josefu Hlinomazovi jde o osobnost, která vyšperkovala nejeden český film. Žil jako vlk samotář a maloval veselé obrazy, aby mu samotnému nebylo smutno. Odešel ve velkém stylu, který by mu mohl leckdo závidět.

Výběr a úprava fotografií pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 08. 2008.