Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: O džezu a Amstrongovi

Rubrika: Publicistika – O slavných lidech

52 zastavení s Josefem Hlinomazem  (15)

O džezu a Armstrongovi

Všechno je relativní. Je jisté, že například vodomil těžko najde něco, co by nahradilo válení se v mořských vlnách, když jsou akorát té velikosti, že taktak v nich nejde o kejhák. Na to už musí být člověk na vodu, jak se říká, kanón. Bývaly ovšem doby, kdy člověk byl tak šíleně mladej, že víc, než mu dá dneska polorozbouřený moře, mu dal příbramský Nový rybník. Kdysi to bývala vodní plocha tak nekonečná, jako moře poznané z doslechu. Byl to oceán, na jehož březích pro mě vznikl džez. Bylo mi právě deset, když sem přišel džez rovnou z Ameriky. Kunsthistoriky upozorňuji, že nešlo o žádnou vědu, ale o šlágry, o džez, jak jsme mu tenkrát rozuměli.

Na plovárně měl kdosi gramofon a z jeho útrob vycházel podivný kvikot. Na plovárenských prknech se tancuje v plavkách, krásné dámy kroutí velectěně kulatými záděmi, a tyto ušlechtile utvářené trupy si tisknou k tělu bánští vysokoškoláci, z nichž někteří studují v Příbrami už dvacet let. Všichni klouzají na připoutaném voru sem a tam, vyhrávají denně od května do září a já té muzice začínám přicházet na chuť.

Podivná souvislost. Kdyby nebylo amerického otroctví, nebylo by tohoto (jak jsem se později dozvěděl) konvenčního džezu. Nedovedu si bez této hudby svět představit. Dozvuky afrických tamtamů. Černoši probudili v lidstvu jakési zapomenuté pudy, rozechvěli jakési ukryté struny a rozparádili nervy. Džez je mimo jiné alkohol a kokain, džez je jed. Marně se jej snažili později zničit. Džez je davová psychóza, nutí nás sebou cukat a vrtět. Rytmus, bušení do bubnů. Konkurence, která musí vyhrát-Zotročuje, ale je to krásné a sladké otroctví. V džezu jsme si rovni. A je to ošklivé. Ošklivé jako krásná kočkovitá bestie. Mám rád takové ošklivé krásné věci. A v Paříži tančí Josephina Bakerová oděná do několika banánů ... Kéž bych ji viděl na vlastní oči!

Jak zázračná věc je ten malý černý kufřík, který se otevře, položí se na něj deska a celé okolí se promění. Plovárna je výletní lodí, vor přepychovým parketem. A Nový rybník je Mississippi a do New Orleansu už není daleko. Stačí doma nasadit sluchátka a otočit knoflíkem ...
Tu Josephinu bych chtěl stejně vidět.
A Paříž.
A revuální filmy.
Je to nemravná doba po první světové válce.
Je to báječná muzika, jsou to báječné slečny Taky v radiu hrají džez, kvílí v něm saxofony, také sopransaxofon. Ti to válejí! Je to erotická konzumní muzika, která člověku dodává příjemně smutnou sentimentální náladu. Zpívá se anglicky, člověk neví o čem se zpívá, může se domýšlet, spolupracuje ... Jde o lásku, samozřejmě, ale smysl slov nám uniká a to je právě ono. Otec nadává, když to fanaticky poslouchám. Nelíbí se mu to. Starším lidem se to nelíbí, chybí jim pro to orgán. Jsou mravní. Nevnímají.

klavírní koláž Ovšem po tatínkovi jsem zdědil schopnost slyšet muziku rozloženě, což podotýkám proto, abych ujasnil, jak jsem přišel ke své džezové teorii. V hudební škole byl jsem nejhorším žákem, bayerovka a noty mě nezajímaly. Zato jsem ale proseděl hodiny u piana a vyťukával šlágry všemi prsty. Hledal jsem akordy a abych použil nesprávný akord bylo vyloučeno. Styl byl tento: pravá ruka hrála melodie v oktávách a zbývající prsty synkopovaly všelijak v témže akordu, v němž levá ruka basovala. Levá ruka zmáčkla bas rovněž v oktávě a skončila o oktávu výš a uhodila akord v rytmu. Leč po jistém zdokonalení pravá ruka jala se rovněž skákati z oktávy do oktávy různě synkopujíc, zkrátka všechny prsty měly co dělat a melodie musela znít. Zdokonalená levice ale netloukla později do basů jen tak, nýbrž brala decimy arpeggiem a ještě jeden tón uprostřed, co vám mám povídat, byla to radost.

No a jak ty ruce skákaly z oktávy do oktávy, často se netrefily a uhodily vedle. Nevadilo to, protože systémem ta-da skočily na správné místo buď synkopičkou nebo skluzem, a když byl omyl o více tónů, hupslo se klouzavě nebo ťukancem chromaticky dolů nebo nahoru systémem tadadada. Chápu, že úplný laik tedy neví o co kráčí, džezmenovi však je to jasné. Byl jsem diletant, jenže muzikální. To, že jsem se trefoval vedle a v rytmu to doháněl, bylo ale právě ono, to bylo to, co jsem měl odposlouchané; po důkladné praxi hodin a hodin prosezených u klavíru, hrálo mi to někdy najednou samo, lehce a bez námahy, a teď po čtyřiceti a něco letech vznikla má teorie. Zde je: Ti černoši si po zrušení otroctví opatřili nástroje a hráli. Moc toho neuměli, ale měli nepředstavitelný smysl pro rytmus a mísili po svém africký rytmus a americkou melodii. Trefovali se vedle a porušovali rytmus z neumění - a to na všech nástrojích. Jenže to hned zase dohonili. Na foukacích nástrojích skluzem, na bubnech, udeřili-li dříve nebo později, chvilku počkali a v příštím taktu napravili chybu. A všichni ovšem poslouchali bližního svého, jako sebe samého. A hráli denně nebo nočně několik hodin, ten styl je ovládl a oni nakonec zvládli styl. A to co původně dělali z diletantismu, dělali pak schválně, vlezlo jim to do krve a dokonalí profíci, co přišli po nich, to v nesčíslných a opojných extazích přivedli až do absurdní dokonalosti - a to už byli Armstrongové a Ellingtoni a plejády ostatních. A celý svět je začal napodobovat, neboť v muzice jsou si všichni lidé rovni bez ohledu na barvu pleti.

koláž Armstrong 1 Armstrong! Byly toho plný sluchátka, když eště radio hrálo na krystal, čistě a bez poruch a kdy u gramofonu každých pět minut se natahovalo péro klikou, aby nedošel a neudělal z tenoristy basistu a z basisty medvěda. A už tenkrát ozýval se z těch přístrojů ten fantastický chraplavý hlas, který vzbuzoval už tenkrát představu starého černocha, ačkoliv jeho majitel byl tenkrát mladíkem a jmenoval se Louis Armstrong zvaný Satchmo, bez něhož je džez nepředstavitelný. s hlasem až do té doby pro zpěv nepoužitelným udělal zázrak: jedinečný a ničím nenahraditelný hudební nástroj.
A zázrak osobnosti, která se nepřizpůsobuje světu a které se přizpůsobuje svět. A není nikterak přehnané, řekneme-li, že donutil miliony lidí na celém světě, aby nad tímto hlasem šíleli nadšením. Nad zpěvem člověka, který, než začal zpívat, přišel o hlas. Takové paradoxy se občas dějí. Díla vznikají ne z toho, co tvůrce umí, ale z toho, co neumí. Z akademického hlediska přece neuměl malovat nejen Henri Rousseau, ale ani ostatní jeho malířští současníci - není třeba je jmenovat, je jich příliš mnoho.

Nemálo Armstrongovi ovšem pomohl mikrofon. A tím víc je jeho hlas hlasem dvacátého století. Neboť, ať si kdo chce co chce říká, opera má svůj kulminační bod za sebou. Trvá samozřejmě a bude trvat.
V devatenáctém století ale byla bez konkurence. A Satchmo je bez konkurence ve století dvacátém. Opera sice neztratila nic ze svého kouzla, ale jména jako Caruso, Šaljapin, nebo Destinová nemohou v tomto století vzniknout, neboť jako hvězdy jsou zastíněni jinými hvězdami.

Ale vraťme se k muži, který hnul hudebním světem, a který zemřel. K muži, který ke svému neuvěřitelně nelibozvučnému hlasu byl jen tak mimochodem po mnoho let prvním trumpetistou na světovém žebříčku džezmenů, koláž Armstrong 2muži, který hraje a zpívá evergreeny a uvádí přes půl století nesčíslný počet lidí do extaze a do atmosféry, ve které nastává mrazení a naskakuje husí kůže a kde vzniká nové nadšení neznámého původu.
A kde ale zároveň vznikají obrovské sympatie k tomu černochovi, střídajícímu chraplavý hlas s brilantní trumpetou na vrcholu virtuosity. Ale to je málo.
On totiž střídal taky pláč se smíchem, dojímal a vzápětí zesměšňoval sebe i všechno kolem. A střídal i obrovský smysl pro humor se smyslem pro lidskou tragedii. Zpěv, trumpeta, chechtot a pláč, to byly jeho rekvizity. A miloval své posluchače a oni jeho.
Rozuměli si a v každém vystoupení vydával ze sebe všechno, aby to zítra opakoval a pokaždé odcházel zpocený jako ze sauny a šťastný. A pro posluchače to bylo totéž co po mnoho let Chaplin pro diváky. Neboť daleko dříve než vědci a intelektuálové začali psát o Chaplinově umění a než začali s jeho kvalifikací a klasifikací, prostý i rafinovaný divák celého světa řval smíchy.
Ale smrt Louise Armstronga znamená i smrt jedné epochy. Epochy, se kterou se v poslední době loučí i jiní, Harold Lloyd, Fernandel ... Bohužel. Tak to na světě chodí. A nejen lidi, ale i vzájemně se prolínající epochy mizí, aby se z nich staly jen více či méně zaznamenané dějiny pro ty, co přijdou po nás.

Pokračování...

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 07. 2008.