Slavomír Pejčoch-Ravik: Jan Hus - Svědomí proti autoritě a dogmatu

Rubrika: Publicistika – Historie

PhDr. Slavomír Pejčoch-RAVIK

SÍLA SLABÝCH

"Většina lidí si myslí, že stát, aby mohl být šťastný, musí být veliký;
avšak i kdyby měli pravdu, nemají představu o tom,
co je veliký a co je malý stát..."
Aristoteles

Příběh první

Jan Hus - Svědomí proti autoritě a dogmatu


Počátkem 15.století proběhl dějinný spor jedince a moci, individua a všeobsáhlé autority, konflikt svědomí a dogmatu. Ve světových dějinách tato kapitola přirozeně zapadla, neboť o desetiletí později vystoupili na připravené půdě Kalvín s Lutherem, kteří zastínili svým formátem, popularitou i vlastními církvemi všechny své nenápadné předchůdce. „Je to logický osud mnohých národů, že vybojovaly hrozné zápasy ku prospěchu všeho lidstva, ale za oběť plné síly a svého rozkvětu“, napsal kdysi vědec F. Bezold.

Než se ponoříme do událostí, jež proběhly počátkem 15.věku, budeme muset představit hlavní aktéry dějinného dramatu. Na jedné straně stála katolická církev, na druhé straně Mistr University Karlovy, Jan Hus.
Římská církev v dané chvíli představovala autoritu nejen duchovní – manipulovala vladaři v celé katolické Evropě, a tak tato duchovní organizace nepostrádala ani žádný z atributů světské moci, jak ji známe dnes. Spíše naopak – zatímco dnešní mocenské systémy mají platnost pouze na tomto světě a mohou tedy disponovat naší osobou jen po dobu života, moc církve sahala až za hrob. Vynutila si v povědomí člověka pozici soudce nad zatracením nebo vykoupením hříšníků, a rozhodla-li se tedy, že hříšnému odmítne svátosti oltářní, odsuzovala jej v očích světa k věčným trestům pekelným.

Zbožným myslitelům
14. a 15. věku nemohl však uniknout podivný paradox, že si totiž církev osobuje doslova pozici boží spravedlnosti, třebaže má sama k dokonalosti – jako každá světská moc – nesmírně daleko.
V jejím čele stojí v kritické době dokonce trojice papežů, hašteřících se o tiaru – v Avignonu je to Benedikt XIII., v Římě Řehoř XII. a v Pise Jan XXIII. Jaké hlavy, taková byla i povaha celé organizace. Soudobí kritici společenských nešvarů si tedy věru nemohli stěžovat na nedostatek témat: rozmařilost prelátů, nesmírné bohatství katolické církve, po němž šilhala i světská moc, a nemravnost zbohatlého duchovenstva doslova provokovaly ke šlehům pera.

Jan Hus nebyl prvním, kdo se obořil proti zlořádům své doby – v samotných Čechách už měl celou řadu předchůdců. Málokdo však došel v konfliktu s církví tak daleko jako Hus a málokdy také usilovala církev tak vehementně o dramatické dovršení konfliktu, jako v tomto případě. Mistr Jan by zřejmě nebyl nikdy tak nebezpečným protivníkem, kdyby svou při se soudobou církevní mocí přenesl pouze na půdu uzavřených disputací. Hus byl však kazatelem v pražské Betlémské kapli a dokázal tedy proměnit kazatelnu v tribunu reformačních snah. Tak se mu podařilo na veřejně přístupné chrámové půdě zapojit do sporů o nápravu církve i prosté věřící.
„Pročež také sám dobře vím a s lítostí jsem pocítil,“ napsal později Jan Hus, „že bych spíše deset tisíc židův za všelikých muk na smrt bych směl uštvati, než že jsem takto mluvil a učil přede vším lidem. Ani vlásku by se mi nebylo zkřivilo pro skutek onen, že ale temnoty popské nesnáším a poslušnost vypovídám všemu, co svědomí se příčí, pohlížejí na mne jako na obludu...“
Dnes, ve 20.století, si leckdo z nás mohl vlastní praxí ověřit, že mnohou kritiku, analýzu stávajících poměrů moc toleruje, zvláště jde-li o diskuse na uzavřené půdě univerzitních poslucháren, nebo ve vědeckých publikacích. Neodpustitelným se takovýto přečin stává ve chvíli, kdy se autor s kritikou poměrů obrátí na celou veřejnost. Míru totality té či oné společnosti pak můžeme měřit stupněm postihu.

Vraťme se však k Mistru Janovi – jeho přečin nespočíval jen v tom, že svou duchovněspolečenskou kritiku přednesl k posouzení veřejnosti.
Druhý důvod záležel v tom, že vypověděl – jak sám přiznává – poslušnost všemu, co se příčí lidskému svědomí. A svědomí, jak víme, je chudičkou autoritou ve srovnání s tresty a s výhodami, které tak přebohatě rozděluje moc. Nic za ně nekoupíš, nic jím – vzato měřítkem pozemským – nezískáš. Moderní, racionalisticky laděná psychologie by nás snad byla s to přesvědčovat o tom, že jde jen o soubor pověr, podivných komplexů, které nám v mládí vepsali do paměti naši rodičové.
Svědomí naštěstí nepotřebuje důkazy materiální povahy – každý z nás je poznal a v těžkých životních chvílích je právě tohle neměřitelné, tiché já naší duše jediným poradcem pro naše rozhodování.
Svědomí se nezískává darem – je to jakási tichá dimenze v nás, kterou sami budujeme, šlechtíme a pěstujeme. Člověk se musí mnohokrát na křižovatkách života rozhodnout správně, aby zesílil tento tichý, zprvu neznatelný hlas. Další cesty, další životní volby bývají pak mnohem snadnější – i když nemusejí vést právě k materiálnímu blahobytu a měřitelnému úspěchu.
Hus, který stál nakonec úplně sám proti vševládné moci, mohl najít jediného konzultanta právě v skrytu svého svědomí; v souhlase s ním se rozhodl pro odepření poslušnosti moci, která byla prokazatelně nečistá, násilnická a nemravná.

Konečně za třetí - Hus udeřil do stavby církevní moci na nejchoulostivějších místech. Odmítl neomylnost papeže, autority, která byla ve své době nedotknutelnou. Takzvaná neomylnost papežská vyluzovala později úsměv nejednou i na tváři světské moci. Podíváme-li se však bedlivě kolem sebe, zjistíme, že se za neomylné pokládají i mocenské systémy 20.století a jejich reprezentanti, zvláště překročil-li jejich režim těžko pozorovatelnou hranici totality. Rozdíl mezi papežem 15.věku a mezi soudobými „neomylnými“ je snad jen v tom, že naši mocní současníci si nedovolují „neomylnost“ proklamovat veřejně.

Mezi články žalob, jimiž církev vinila M.J.Husa z kacířství, se objevil i Husův odpor proti hříšnému kněžstvu a jejich světskému panování. Tohoto faktu využil při procesu vedeném církví kardinál Ailly, když se Husa zeptal, přestává-li být před Bohem král králem, ocitne-li se ve smrtelném hříchu – Hus slovy Bible přisvědčil a postavil se tak proti veškeré středověké moci.
Dopustil se navíc i útoku proti svaté inkvizici, proti instituci, která byla dlouho hanebným, ale přece jen opěrným sloupem církevní soustavy. Žádný úder na dogmata doby nebyl tak razantní jako právě popření práva církve popravit každého, kdo se proti ní vzepřel. Hus se v tomto svém úderu dovolával jako autority příkazu Kristova a tvrdil, že i pro papeže platí příkaz evangelie o lidském vztahu k bližním, jimž nikdo nemá právo sahat na život.

Předmětem sporu se stala i zpověď a rozhřešení. Mistr Jan popřel totiž platnost rozhřešení uděleného hříšným knězem. „Vytýkají mně moji odpůrcové“, napsal, “že tajnou zpověď neuznávám za ustanovení božské i že opovrhuji rozhřešením kněze (nepravostem oddaného); obvinění toto jest pravdivé a nechci mu zde nikterak odpírati. Jak může kněz hříchy odpouštěti neb zadržovati, neznaje jich? Na to odpovídám a učím: tím způsobem, že ponechávám každému na svědomí pokání i polepšení.“
Mistr Jan tak předešel pozdější nekatolické církve a snad i budoucí pojetí vztahu člověka k Bohu, založené na individuálním pocitu odpovědnosti za sebe a za své činy. Soudobé církvi však Mistr Jan vyrazil z rukou jeden z nejmocnějších prostředků nátlaku na povolnost věřících.

Mnohý z článků, o něž se Hus přel s mocí soudobé církve, měl hlubší pozadí. Kazatelé a reformátoři si totiž uvědomovali, že zbohatlá a zpustlá církev jejich doby má pramálo společného s chudobou a čistotou církve Kristovy a jeho apoštolů. Ponořili se tudíž do studia dokumentů a prokazovali i na později zavedených dogmatech, do jaké míry se církev odklonila od původního vzoru. Co se tedy nemohlo legitimovat ustanovením Krista a apoštolů, tomu vyslovili svou nedůvěru. Anglický reformátof Viklef například zjistil, že zpověď byla prohlášena závaznou teprve luteránským koncilem roku 1215, tedy právě dvě století před procesem Husovým.

K rozhodnému obratu v Husově osudu došlo roku 1412 v souvislosti se svatokupeckou aférou v Praze. Jan XXIII. Vyhlásil totiž rok předtím válku druhému z trojice papežů – Řehoři XII. – a dostal se přirozeně do finanční tísně. Zahájil tedy obvyklé kupčení s odpustky: Za příspěvek do papežské války mohli věřící dosáhnout odpuštění svých předchozích provinění.
Do pražské arcidiecéze byl poslán papežský notář, aby otevřel tento nejvýnosnější a také nejhanebnější kšeft středověké církve, která si hrála na postavení generální banky pro spásu lidských duší. Před Husovýma očima se tak odehrálo kramaření s jedním z nejhorších druhů odpustkového zboží, s odpustky na válku uvnitř církve.
V této chvíli, kdy tiché napětí mezi církví a Husem vrcholilo, si Mistr Jan musel položit otázku: Žít či nežít? Neboť na podílu odpustkového podnikání byla zainteresována přiměřeným dílem i královská pokladna – a král byl posledním ochráncem Mistra Jana před nabroušeným mečem církevní spravedlnosti. Ještě v této chvíli měl Mistr Jan volbu naprosto svobodnou. Mohl nevidět, neslyšet, mohl dokonce na čas opustit Prahu...
Věta apoštolů: Více sluší poslouchat Boha než lidí, však Husovi nedovolila ustoupit. Udeřil z kazatelny proti odpustkům, v Praze došlo k nepokojům a tři mládenci, kteří se ozvali v kostelích proti prodavačům odpustků, byli sťati.

Církev využila situace a rozejela Husův proces naplno. Mistra Jana stihly všechny církevní tresty – především klatba a interdikt. To znamenalo, že v Praze i v okolí byly zakázány bohoslužby a jakékoli církevní obřady včetně pohřbů, svateb a křtů, dokud tu pobýval Jan Hus obžalovaný z kacířství.
Universitní Mistr byl donucen odejít na čas na venkov, kde, jako by v předzvěsti blížících se konců, rychle dokončil své literární dílo a duševně se připravil na životní finále.
Husovi přátelé vyhledávali ještě řešení na domácí půdě – ale polovičaté cesty v dané chvíli už nemohly být řešením.
„Nemohu-li sám osvobodit pravdu ve všem,“ říká Mistr Jan, „aspoň nechci být jejím nepřítelem, nýbrž chci se smrtí postaviti na odpor takové dohodě. Ať běží svět, jak mu Bůh dovolí běžeti. Lépe jest dobře zemříti, nežli zle naživu býti. Pro trest smrti se nesmíme dopustiti hříchu ... Kdo mluví pravdu, hlavu si rozbíjí, kdo se bojí smrti, pozbývá života. Nade vším vítězí pravda.“
V té chvíli svolává papež do německé Kostnice koncil, který má vyřešit vleklé spory v církvi. Bula vydaná Janem XXIII. stanovila počátek jednání na první listopad roku 1414.
Mistr Jan byl ke koncilu povolán, aby obhájil svoji při. Zcela ve stylu 20.století si kancléř pařížské university Jan Gerson vynutil povolání Husa do Kostnice diplomatickou cestou, s neodmyslitelnými výhružkami. Připomněl českému vládci, čím je povinen církvi, a varoval před eventuálními nedozírnými následky, jež by mohl mít nedůsledný postup proti kacířům v Čechách. Skrytou hrozbou byla křížová výprava proti Čechám.

Husův proces byl předem ztracen. Případ Mistra University Karlovy už prošel všemi stadii kanonického práva a vzdělanec patnáctého věku si tudíž mohl spočítat své šance před koncilem – od hranice jej mohlo zachránit jen naprosté podrobení se vůli církve a dogmatu. Jenomže odvolání životního díla by pro Mistra Jana znamenalo totéž co morální sebevraždu.
Nakonec se tedy Hus do Kostnice odebral s podmínkou, aby mu kostnický koncil dovolil veřejné slyšení – neboť procesy, jako v našem století, mohly proběhnout také ve vší tajnosti. Přesto ovšem musel Jan Hus na trojici veřejných slyšení čekat několik měsíců, a nebýt přátel a řady neveřejných jednání, možná, že by koncil celý proces ukončil v neveřejném slyšení.
Už po třech týdnech kostnického pobytu byl Mistr Jan vylákán z bytu a uvržen do vězení, z něhož měl vyjít až na smrt. Jako soudobá totalitní moc, vyzkoušel i koncil na Mistru Husovi pestrou škálu metod, které měly českého kacíře psychicky zlomit. Žalář byl umístěn na ostrůvku vystaveném ostrému severáku a krom toho, jak bývalo zvykem, bylo vězení umístěno vedle záchodů.

Tak započalo několik krušných měsíců, v nichž Hus trpěl fyzicky i duševně – byla to právě tato doba, která měla prověřit zásadovost a hloubku Husových životních postojů.
Když si Hus chtěl hned na počátku výslechů vynutit veřejné slyšení, přečetla mu komise rozsudek, který jej vydával na smrt. Pohrozili mu, že dají rozsudek bez dalšího vykonat, nepodrobí-li se komisi a nevydá-li písemnou výpověď o kacířských výrocích anglického reformátora Viklefa, které Hus hájil.
Po čase přeložil koncil Mistra Jana do věže hradu Gotlíby – tady jej navštívili členové koncilu a žádali jej o odvolání bludů – Hus však znovu žádal veřejné slyšení.
Konečně v červnu došlo k trojímu nerovnému souboji jednoho proti všem. Hus odmítl inkvizici, postavil se proti hříšným poměrům duchovním i světským – a pařížský kancléř Gerson jeho výroky kvalifikoval jako vzpouru proti veškeré autoritě církevní i státní.
Kardinál Ailly dal Husovi jasně na srozuměnou, co od něho koncil očekává.
„Mistře Jene,“ řekl, „říkáte-li, že se chcete dáti na milost koncilu a přijmouti jeho poučení, nuže poučení, které vám dává přes šedesát doktorů... zní zcela jednomyslně a jménem koncilu takto: Nejprve doznejte pokorně blud ve výrocích, za druhé odpřisáhněte ony výroky a přisáhněte, že jich nebudete držet ani kázat ani hlásat, za třetí odvoláte ony výroky a za čtvrté prohlásíte a budete kázat pravý opak toho, co jste držel, jak je tu prokázáno, psal a kázal.“
Hus zůstává pevným. „Ony pak výroky,“ říká koncilu, „které jsem učinil ve svých spisech, chci pokorně odvolat, budu-li poučen o jejich bludnosti.“
Autoritativní moc však žádá na Husovi jediné – sklonit šíji před koncilem a vzdát se životního díla.
Neuspěla-li komise hrozbami fyzického násilí, zkoušeli členové komise obměkčit Husa k odvolání po dobrém. Koncil jako by tušil, že zapálenou hranicí bude dovršeno Husovo životní dílo pro všechno potomstvo a že teprve tímto okamžikem Husův spor s koncilem se stane protestem většiny národa.
„Jeden teolog mi řekl“, napsal Hus 18.června 1415 z Kostnice, „že vše je pro mne dobré a dovoleno, jen když se podrobím koncilu“, a dodal: „Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třeba máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest! Odpověděl jsem mu: I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit bez odporu svědomí.“
Tady poznáváme jednu stránku Husovy osobnosti – jeho hlubokou víru v rozum a jeho schpnosti, která byla životním krédem Mistra Jana. Když kdysi hájil Viklefův traktát, přiznal, že si „už od samého počátku svých studií učinil zásadu, aby kdykoli uslyší v kterékoli věci mínění správnější, ustoupil radostně a pokorně od dřívějšího mínění, věda, že to, co víme, je zcela malým zlomkem toho, co nevíme.“
A jinde argumentuje s nadčasovou platností: „Neboť kdyby papež kázal mně, abych pískal na flétnu, stavěl věže, spravoval nebo tkal šat a nacpával uzenice, zdaž nemusel by můj rozum soudit, že papež káže hloupě? Proč bych nedal v tom přednost mínění svému před míněním papežovým?“

Avšak rozum Husův nebyl střízlivým počtářským rozumem člověka 20. věku. Jeho rozumové schopnosti byly postaveny do služeb pravdy, která zase nebyla jen strohou pravdou vědeckou, spoléhající na jistotu, že dvě a dvě jsou čtyři. Husovi šlo o pravdy existenční, o smysl našeho životního usilování a také o spravedlnost, která překonává čistě pozemské rozměry.
Husova jistota, že pravda má být a že máme stát „v poznané pravdě, která nad vším vítězí a mocná je až na věky...“, jak píše univerzitní Mistr ve svých listech z Kostnice, tvoří stěžejní pilíř Husova životního díla.

Vraťme se však ještě jednou k citovanému dopisu z osmnáctého června roku 1415.
„I kdyby mi to tvrdil celý svět (že mám jen jedno oko), a maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustit bez odporu svědomí.“
Hus tady spojil do nerozlučné jednoty rozum a poznané pravdy s naším svědomím. V tomto smyslu se stal moderním myslitelem, který má co říci dnešku, trpícím právě rozpojeným rozumem a svědomím. Hus totiž pochopil, že rozum bez korigujícího hlasu svědomí se stane jen chladným kalkulem, počtářským, vypočítavým rozumem, u něhož budeme moci měřit body dosaženého inteligenčního kvocientu, jímž budeme moci stavět kosmické rakety, ale na nějž se nebudeme moci nikdy docela spolehnout.
A ještě něco je obsaženo v Husově dopisu – představitelé koncilu Husovi nabízejí, že mu bude dovoleno všechno, opustí-li něco málo ze svých pozemských pravd.
Chladný počtář dnešní doby by možná neváhal – v touze zachovat si život, opustil by oněch „pár maličkostí“, aby získal všechno. Zapomněl by, že ztrátou několika zásad ztratí všechno – svědomí, ale také zdravý rozum. Obojí by zradil najednou a od této chvíle by se musel naučit ohýbat hřbet, mlčet a obcházet překážky.
Chápeme-li život jako obtížné angažování se na tomto světě pro věci pravdy, pak bychom odvoláním vlastních životních zásad ztratili život sám. Takže bychom tedy nakonec ztratili vše a nezískali nic.
Husův dosah je však ještě širší: Tento středověký člověk dokázal proti autoritě církve (obecně bychom mohli říci proti autoritě moci) položit na misky vah to nevažitelné, čemu říkáme svědomí. Postavil se do boje za svobodu svědomí, za osvobození člověka od vnucených dogmat – započal tak úporné usilování o skutečný novověk člověka, který nám stále ještě nezačal.
Mocenské autority by si pod dojmem této historické Husovy zkoušky měly uvědomit, že by bylo zdrávo sestoupit do hlubin vlastních přečinů proti lidskosti. Kdyby se tu pořádně porozhlédli, zpozorovali by zajisté, že jsou tou poslední instancí, která by si mohla dovolit mít právo na věčné pravdy a na mocenské naplnění světovládných a mesianistických ambicí.

Vraťme se však k Mistru Janovi. 
V myšlenkách z posledních dnů vězení nalézáme klíč k jeho rozhodnému postoji před koncilem. K odvolání Jana Husa nakonec nevybízeli už jen vyslovení protivníci, ale dokonce i žák a druh Husův M.Jan Kardinál. Prosil svého učitele a zapřísahal jej, že netřeba se znepokojovat zatracením pravdy .
„Nikoli ty, nýbrž oni ji odsuzují, kteří jsou zatím vašimi i mými představenými. I kdyby pak to byla křivá přísaha, co na Vás žádají, nebyl byste za ni odpověden Vy, nýbrž ti, kdo ji vymáhají. Neustoupíte od pravd, nýbrž přistoupíte k pravdě, nedáte pohoršení, nýbrž dobrý příklad! Sám Pavel šel touto cestou, dav se spustit v koši s hradeb, aby mohl vykonati ještě větší činy.“
Mistr Jan Hus tuto sofistiku, která i dnes, ve dvacátém století omlouvá lidské slabosti a selhání, šmahem odmítl. „Jakž bych tedy já, maje je před očima, já, jenž jsem také ukázal tolik let o trpělivosti a stálosti, měl upadnouti v mnohé lži a křivou přísahu a dáti pohoršení mnohým synům Božím?“

Těsně před smrtí byl Mistr ještě jednou přiveden před zástupce koncilu, který se mu snažil odvolání co nejvíce ulehčit. Koncil už především nežádá, aby Hus odvolal tvrzení dosvědčená svědecky a prohlašovaná Husem za falešná. Stačilo, aby Hus vydal koncilu jen prohlášení, že je nikdy nebude hlásat. To byl ústupek neobyčejný – koncil zřejmě tušil, že se celý proces může v dohledné době obrátit proti nim a pokoušeli se tedy uniknout z oprátky, do níž se vmanévrovali sami tím, že odsuzovali Husa na základě četných křivých svědectví. Hus však trval na svém.

A tak tedy byla šestého července roku 1415 v Kostnici navršena hranice a Mistr Jan byl vydán do rukou kata. „Pane Ježíši Kriste“, řekl po přečtení rozsudku, „odpusť všem mým nepřátelům, že mne křivě obžalovali, křivé svědky sjednali a křivé články proti mně vymyslili! Odpusť jim pro své nesmírné milosrdenství!“
Popel z hranice byl vysypán do řek... Avšak neuplynulo více než čtyři léta a český národ ve své většině povstal. Křižácká výprava, kterou poslal papež proti kacířské zemi, byla poražena v boji a po ní ještě mnohé další.

A tak husité, kteří vedli válku proti spojeným katolickým mocnostem celých patnáct let, byli „prvními v Evropě, kteří sáhli ke zbrani jen proto, že byli k tomu dohnáni nevyhnutelností, ne pro pozemské statky, pro světskou moc a vládu, nýbrž na obranu ohrožených nejvyšších statků člověka: práva na sebeurčení a svobody svědomí, a nejen podnikli hrozný a dlouhý zápas proti celému ostatnímu světu, který je zamýšlel zcela vyhladit, nýbrž tento zápas i podivuhodně dovedli k vítězství.“
Tato slova napsal český historik Fr. Palacký a dodal: „Byli prvním národem na zemi, jenž povstal na obranu své duchovní svobody a za to nasadil celou svoji existenci.“

Kostnická hranice pak dodnes zůstala němou výčitkou světu, který je tak často lhostejným k vlastní svobodě svědomí, k posledním, věčným pravdám, k osudu svých bližních a k budoucnosti světa.
Proto také hoří zápalné hranice, oběti za budoucnost, i po mnoha staletích, a naše úvaha by nebyla úplná, kdybychom neuvedli, že v době smrti Mistra Jana byl na Moravě upálen student Karlovy university – rovněž Jan – a jeho druh neznámého jména.
A roku 1969 na protest proti brutální okupaci Československa dobrovolně zahynuli v plamenech další Janové – Palach a Zajíc; první z nich - zase posluchač University Karlovy.
Svět se za pět století věru změnil méně, než si kdy myslíváme – a tedy boj za jeho přestavbu, boj proti tupé moci, dogmatům a násilí je stále otevřen – skýtá jen nové příležitosti...

Příběh první:    Jan Hus - Svědomí proti autoritě a dogmatu
Příběh druhý:   Petr Chelčický - Duch proti moci
Příběh třetí:     Jan Amos Komenský - Každý svým knězem, filosofem a králem
Příběh čtvrtý:   Karel Havlíček Borovský - Jedinec proti násilí
Příběh pátý:    Tomáš Garrigue Masaryk - O síle slabých

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 12. 2007.