Josef Fousek: Doba kultů / Setkání s kacířem

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

Doba kultů

Nedávám vinu kultům a jejich zbožňování. Lidé odjakživa uctívají živé „bohy“, klaní se jim, nožkou šoupou, aby alespoň střípek pochvaly a úsměvu zachytili. Kult člověka, to je moc, která opíjí ctitele, pochlebníky, horlivce i fanatiky.
Přivádí je do stavu rozzářených očí, – frenetických potlesků, jásotu a stavů okamžitého štěstí. Obdiv k velikosti a úspěchu je náplastí na jejich neúspěšnou snahu dosáhnouti téhož. Je to oblažení na šedivé cestě životem. Dav obdivuje své kultíky pro jejich mediálně potvrzenou jsoucnost.
Více nežli peníze ctí jejich slávu. „To je On!“ volá zástup a odpouští svému idolu to, co by neodpustil ani svému bratrovi. Je to láska veliká a nejistá. Když přijde nezdar a média se odmlčí, dav se pídí, pátrá, pachtí, hledá okamžitě nové slunce. Kult je potravou pro vlastní méněcennost. Je drogou, která je návykovou.
A zda-li je nebezpečná? Určitě! Oboustranně! Kult, ať politický, sportovní či umělecký, ztrácí soudnost, soukromí, individualitu, – je to obapolná likvidace svobodného vyjadřování. Kolektivní ohřívání na slunci naučených úsměvů. Přihřívání polívčičky.
Po kocovině přichází zatracení modly, odsouzení a pohrdání. Dav neodpouští zklamání. Běda, když pozná, že jeho božstvo je z obyčejných kostí. Hledají se náhrady, poplácávají po zádech nové hvězdy a ty si radostně prohlížejí své nové otroky. Těch sportovních bohů a uměleckých se nemusíme obávat. Jsou zamčení do svého světa zbaveného volného pohybu. Bojme se kultů, které mohou vypučet jako odnož z pole politického. Populističtí magoři naslibují ráj a zanechají po sobě miliardové břímě dluhů na zádech budoucích generací. Tam se občas vyprodukují jedinci s píšťalkou, kteří odvedou stáda do válek a na hřbitovy.

Setkání s kacířem

Jana Husa jsem potkal v baru Valentino poblíže Ungeltu na Staroměstském náměstí. Přisedl jsem si k Mistrovi. Na rádiu Svobodná Evropa zpíval Petr Spálený. Popíjeli jsme kávu. Jan, oblečen v modré džíny, měl na nohou vietnamské sandály a na černé mikině s kapucí se bělal nápis PRAVDA ZVÍTĚZÍ. „Dlouho jsem vás neviděl, Mistře.“ Usmál se, pohladil stříbrný kříž na hrudi a jeho šedivý plnovous se zachvěl. „Byl jsem přednášet ve Valdštejnském paláci Minulost a odpustky.
Odskočil jsem si z Krakovce. Potřebuji si vydělat nějakou zlatku. Kočár mám rozbitý, seno zdražili, kůň pokulhává, a to mám jet pozítří na koncil do Kostnice. Dostal jsem zvací glejt od Zikmunda Lucemburského.“ Jan objednal dvě sklenky Klášterního tajemství a povzdechl. „Jste nějak smutný,“ podotkl jsem.
Přikývl: „Před hodinou mne u ministerstva spravedlnosti okradli o cestovní doklady a vzali mi i oprávnění k jízdě koňmo.“
„Praha je nebezpečná!“ přitakal jsem.
„O tom bych mohl vyprávět,“ zašeptal Jan, „často jsem měl husí kůži. Nejnebezpečnější je mít vlastní myšlenky. Ukážete na bezpráví, na proradnost, na zkaženost, na korupci, na protekci, na bezuzdnost vrchnosti a udělají z vás kacíře!“
„To je pořád stejné,“ souhlasil jsem, „jen tresty jsou jiné. Ale všechno se musí řešit diplomaticky a s tolerancí. Jinak jsou z toho i války. Třeba husitské.“
Jan se zamyslel: „O tom nic nevím. 6. července 1415 jsem neměl čas myslet na budoucnost. Je vůbec pravda prospěšná? Vím, jak skončil můj jmenovec Jan Palach. Potom nám postaví pomníky a pojmenují našimi jmény ulice.“ „Groše už neplatí,“ řekl vlídně číšník. Jan vyndal z váčku EURO a povzdechl: „A co tu vůbec platí?“



Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

 

Foto @ Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 10. 2008.