| Potok Báchorka - Mladý Pikart dává typ - Překvapení v bance
Pikartovic přistavovali. Na vrátkách jim visela cedule STAVBA POVOLENA.
„Žijou si, kde na to berou, asi kradli...“
Takový věty bylo slyšet po vesnici, v hospodě a hlavně u Těšíka v obchodě. Kornelie mi říkala:
„Emane, takovýhle řeči neposlouchej. Lidská závist je horší než jarní zátopy nebo zácpa.“
Bylo ale jistý, že se něco přihodilo. Pikartovic měli nový záclony, na zahradu dali houpačku, nad stolek si dali novej deštník s nápisem COCA-COLA, mladej Pikart, podšívka Břéťa, dostal novou malou motorku, co řve jako cirkulárka a starej Pikart si koupil hvězdářskej dalekohled, aby prej viděl, co se děje ne Měsíci. Žofinka jela se školou do Anglie, aby se prej pocvičila v anglině a poznala ostrovní stát a jeho zvyky.
Stará Pikartka začala chodit i za sluníčka v kožichu, kterej byl z nějakýho africkýho tygra, kterej se jmenoval Perzián. Taky si koupili nový auto „Folsvágen“, který jezdí a naftu a stálo velký peníze.
Šel jsem do králíkárny vykydat hnůj. Králik se se mnou mazlil jako malý dítě a stříhal ušima. Věděl jsem, že ho nikdy, jako ty předešlý, nezabijeme. Kornelie ani já. Chvílema, a vlastně celej život, nás trápilo, že jíme maso z živejch tvorů, kterejm jsme život nedali. Kozy jsem podestlal a Levá mě trkla do zad. Pravá byla mírnější. Protože to byly dvojčata, a my je s Kornelií nemohli rozeznat, nabarvil jsem rohy Levý žlutě a rohy Pravý červeně. Obě měly tak pěkný vemena, že nebylo divu, že jejich mlíko nám chutnalo. Určitě to je zdravý pro lidi. Jednou řeknul zpěvák Pavel Bobek, že - MLÍKO, NA RAKEV VÍKO -. Určitě nepil mlíko od našich koz. Proto mu ubejvá sil.
Kornelie stála u hradby s Břéťou Pikartem. Slyšel jsem jak žena říká:
„Hej, Břéťo, pojď na chvíli k nám, potěšit starý lidi, který nemaji na světě nic, než radost z každýho novýho dne, kdy je nic nebolí.“ Nechápal jsem. Pikart se tvářil hodně nedůvěřivě, ale když mu Kornelie řekla, že jejich jméno Pikart je ze sedmnáctýho století a že se tak říkalo Českým bratřím a jiným sektářům a že to četla v novinách, přikývl.
„Nó, pozdrav Pánbůh,“ zvolal Břéťa, když vstoupil do našeho domu, „tady by to chtělo úklidovou četu!“
Kornelie se omlouvala, že zrovna hledala hadříky na panenky a šašky. To byl mojí ženy koníček. Paňáci z hadříků, vycpaný pilinama, se líbily dětem. Kornelie je nosila do Domova dětí v Ratolůstkách. Nalila mladýmu Pikartovi skleničku slabýho třešňovýho vína, kterým by se neopil ani šváb. Potom žena vytáhla šuplík u stolu, chvíli tam štrachala a podávala Břéťovi nějakou nálepku. Nechápal jsem, co se vlastně děje a co Kornelie zamýšlí. Pikart vyjekl štěstím:
„Díky, paní Rákosová! Ferrari! Tu ještě nemám. Nalepím ji na svýho Mustanga.“
„Ty máš vlastního koně?“ zeptal jsem se.
Pikart zakroutil hlavou nad mou nevědomostí:
„Mustang je jméno mý motorky, chápete?“
Kornelie pohladila mladýho Pikarta po vlasech:
„Slyšela jsem od kočího Falouska, že s tebou klucí nemluvěji a taky, že vám malujou na zdi nápisy.“
Břéťa zmlkl, opřel se o stůl a po chvíli odpověděl:
„Jó, to je pravda. Lidi nám záviději. Kdo tady ve vesnici něco má, hned ho nazvou zlodějem. Táta už z toho nemůže spát. Chce se odstěhovat.“
Mladej Pikart upil třešňovýho a sám si dolil další. Začal se mu plést jazyk a tak Kornelie láhev odnesla do špajzu.
„Pane Rákos,“ zašeptal mladej Pikart, „stáhněte rolety!“
„My žádný nemáme,“ divil jsem se.
„Mlč,“ okřikla mě žena, „dáme na okno deku. Copak nevidíš, že nám náš skoropříbuzný, bratr Žofinky, chce něco důležitýho říct?“
Pikart přikývl a přiznal, že chce něco říct, ale že trochu koktá, protože v důsledku žízně a horka vypil tátovi tři dvanáctky Plzně. Už nám bylo jasno. Měl opici a to mu ještě nebylo osmnáct.
„To, co vám teď řeknu, nesmíte nikomu nikdy říct,“ tajemně šeptal.
Kornelie přísahala, a já musel zvednou prsty do véčka taky.
„Mladá paní,“ oslovil mou ženu Břéťa a já bezpečně poznal, že ty Plzně byly možná čtyři, „táta má moc peněz! Bojíme se lupičů!“
Kornelie mu přikývla:
„Dneska je nejlepší bezpečnostním opatřením nemít nic!“
Břéťa usnul na stole. Zatřásl jsem s ním.
„Chlapče, probuď se!“
Kornelie mu dala obklad na hlavu a uvařila černý kafe. Břéťa pokračoval:
„Táta má peníze z potoka!“
„Z čeho?“ řekli jsme s ženou současně.
„Z potoka!“ potvrdil mladík. „Za vsí je pod kopcem potok Báchorka.“
„Známe ho,“ přikývl jsem, „chodíme z něj vybírat plechovky a umělý pytle s odpadkama.“
„Správně, to je ten potok,“ zakymácel se s kafem Břéťa, „a v tom potoku u odbočky na Kozí vršky je.....“ Břéťa ztišil hlas, rozlil kafe a zašeptal: „Zlato!“
Potom jsme ho už neudrželi. Klopýtal ke vrátkům, potom zpátky a močil do kozího chlívku. Levá a Pravá mečely.
„Nechoď domů,“ radila mu Kornelie, „vyspi se na zahradě v lehátku pod tím deštníkem s koalou.“
Nechal jsem ten překec mojí Kornelie bejt. Koala je zvířátko v Austrálii a kokakola je nápoj. Zůstali jsme sami. Stalo se něco, co mně vrtá hlavou do dneška. Moje moudrá, tedy někdy, Konča se zbláznila. Už jsem chápal, jaká je moc toho žlutýho kovu a bohatství, který jsme nikdy neměli. Začala tancovat po cimře a zpívala Já mám dukáty, ty máš dukáty. Taky se mi nelíbilo, že toho kluka špionovala a tahala z něj rozumy.
„Budeme mít zlato!“ radovala se.
„Co s ním budeme dělat?“ snažil jsem se jí uklidnit.
Nelíbilo se mi, že má v očích lačnost.
„Ty bulíku Emane, spravíme střechu, koupíme dvacet slepic, dva silný kohouty, vepře a barevnou televizi.“
Ze strachu a abych jí uklidnil, jsem přikývl:
„A jak se takový zlato hledá?“
Kornelie klidně řekla:
„Jako houby. Jdeš, koukáš a co je lesklý, šup s tím do lavóru, a je to.“
Dlouho jsme nemohli usnout. Klid z naší chalupy zmizel. Druhej den, hned ráno, jsem musel připravit síto co bylo na prosívání mouky, krumpáč, motyku, malý necky a lopatu. Všechno jsme naložili na káru. Na zlato vzala Kornelie prádelní hrnec.
„Musíme jet tajně, nenápadně a klamat lidi,“ šeptala mě do ucha žena, ačkoli nikdo v okolí nebyl. Hlídala u vrátek a dala znamení šátkem. Vyrazil jsem s károu ven. Co čert nechtěl, potkali jsme starýho Pikarta.
„Kampak, kampak, sousedé?“ zvědavě se ptal a očumoval káru.
Nevěděl jsem, co mám říct, ale Kornelie neztratila duchapřítomnost:
„To víte, pane Pikart, tady Eman je dobrák od kosti, tak slíbil, že hajnýmu Zajíčkovi pomůže postavit udírnu. Tak tam jedeme.“
Pikart se pousmál a asi nic nepoznal, protože nás pochválil a mával na pozdrav za náma.
„Ta moje Kornelie je ale chytrá,“ myslel jsem cestou, „ta by mohla dělat agentku tajný detektivní kanceláře i mezinárodně.“
Kornelie mě nutila jet oklikou, schovávali jsme se za chroštím, když se objevil pošťák Přenosil na kole.
„Musíme mást stopy,“ šeptala Kornelie, „viděla jsem to v televizi.“
K potoku Báchorka jsem dorazil polomrtvej. Na rukách odřeniny od káry a bolela mě kýla. Nejhorší bylo, že jsme se museli schovávat před houbařema. Když jsme dorazili k místu, kde mělo bejt podle Břéti Pikarta naleziště, seděl tam rybář. Byl to Čurda, opilec a udavač.
„Nech to na mně,“ šeptla Kornelie a jako by nic šla okolo Čurdy.
Chvíli se bavili a ve chvilce si Čurda sbalil nádobíčko a pelášil cestou k vesnici.
„Cos mu řekla,“ ptal jsem se.
Kornelie se usmála:
„Řekla jsem mu, pane sousede, vy si tu rybaříte a v Mašlovicích vyšetřuje policie a prohlíží namátkově občanům mobily, jestli je neukradli.“
„A co tam bude dělat Čurda,“ nechápal jsem.
Kornelie se rozčílila:
„Bude dělat svou práci. Udávat. Udavač vždycky ví, koho a co má udat. Čurdu k policii nevzali, tak to dělá amatérsky. Jako koníčka!“
V duchu jsem obdivoval svou ženu. Trochu mě žralo, že je chytřejší než já. Dali jsme se do práce. Musel jsem zahradit potok prknem, za něj dát balvany a potom žena prohlásila, že můžeme začít s těžbou. Tvrdila, že jednou byla u Klimešů na televizi a viděla, jak se zlato doluje. Nakládala mi lopatou do síta oblázky a písek a já musel třást tím sítem na mouku pod proudem vody. Bolely mě ruce a bál jsem se, aby to se mnou neseklo. Myslel jsem na to, jak se ty bohatý museji nadřít. Oblázky a kamínky, na kterejch byly žlutý žilky, dávala Kornelie do hrnce.
„Copak tu hledáte“ ozvalo se za našima zádama. Strašně jsem se lekl. Hajný Zajíček si prohlížel naší přehradu a kroutil hlavou. Ale moje žena se nevzdala a klidně a s úsměvem vysvětlovala:
„Eman hledal houby, přeskakoval potok a vypadly mu klíče.“
Hajný pokýval hlavou a prohlásil:
„Radši bych koupil novej zámek.“
Odcházel a Kornelie si odplivla:
„Fůj, mohli jsme mít po bohatství! Rozkřiklo by se to, přišli by prosektoří, nebo jak se těm, co hledaji zlato říká, nahrnuli by se sem všichni z okolí, propukla by zlatá horečka, okolikovali by klajmy a za chvíli by tady nebyl ani nugát.“
Kde všechny ty moudra a rozumy Kornelie vzala jsem nevěděl. Moc nečetla a televizi taky moc nesledovala. V duchu jsem se styděl, že začíná bejt na peníze. A přitom tvrdila celej život, že chudoba je ctnost.
„Musíme bejt moc opatrný,“ říkala zase tiše, „protože pozemek patří státu a stát by nám zlato sebral!“
„Takže krademe,“ přikývl jsem.
Kornelie mlčela. Domů jsme dorazili až za noci. Měli jsme asi čtyři kila oblázků, kterejm říkala Kornelie valouny.
„Tohle nám bude stačit až do smrti,“ tvrdila Kornelie, „a Domovu dobrý vůle v Ratolůstkách dáme peníze, aby se děti měly dobře.“
Byl jsem rád, že Kornelie začíná myslet na druhý a nejen na sebe. Zase se z ní stávala stará Kornelie. Mezi námi, z toho zlata jsem radost neměl. Když někdo najednou zbohatne, stane se z něj připitomělej blb, jak říkal Mašek, co měl dřevěnou nohu. Druhej den jsme se dozvěděli od Klimešový, že v Mašlovicích zmlátili Čurdu a hodili ho do rybníka, v kterým bylo místo vody bahno.
„Proč ho zmlátili,“ ptal jsem se opatrně.
Klimešová se ještě ke mně vrátila:
„Pane Rákos, představte si, že ten křivák, teď v demokracii, zastavoval auta a lidi a kontroloval a zapisoval čísla mobilů, jestli je neukradli. A nasadil si žlutou pásku na rukáv, která už neplatí!“
Kornelie vyčíhala Břéťu a pozvala ho k nám. Když viděl haldu valounů prohlásil:
„Pane Rákos, paní Rákosová, teď jste boháči. Máte víc než můj fotr a ten toho má hodně.“
„Ale, co s tím,“ strachoval jsem se, „za tohle nám u Těšíka zboží neprodaji.“
„Musíte do Prahy,“ říkal nám důležitě mladej Pikart, „na Příkopech, v bance, vám daji za zlato prášule a otevřou vám konto.“
Kornelie mu děkovala se slzama v očích. Břéťa mávl rukou a odcházel. Zdálo se mi, že se chechtá. Ještě se otočil a volal:
„Cestou nikomu neříkejte, co vezete a kam jedete! Tenhle stát to je samej zloděj. Bacha!“
Kornelie poděkovala a volala za Břéťou:
„Už to mám v hlavě vymyšlený. Kdyby se někdo ptal, řekneme, že vezeme šutry do akvária! A když se nás v bance zeptaji, kde jsme ty kameny našli, řekneme, že ve vlastní zahradě!“
V pátek nás přivítala Praha. Prohýbal jsem se pod taškama. Zeptal jsem se jednoho mladíka, jestli se v Praze krade a on zdvořile odpověděl:
„Vás neokrade nikdo.“
„Pročpak?“ divila se Kornelie.
Mladík vyplivl žvýkačku:
„Na vás je vidět, milostivá paní, že máte kulový!“
Usmáli jsme se. Věděli jsme jak se mejlí... Banka byla plná chlápků v černých oděvech a cizích nápisů. Na jedný ceduli byl velkej nápis SMĚNÁRNA. Došla na nás řada asi za hodinu. To už jsem měl oteklý nohy a ruce vytahaný k zemi.
„Jaké máte přání?“ zeptal se s umělým úsměvem kudrnatý pán s červenou vázankou.
„Nesem zlato,“ zašeptala Kornelie a dala mu proti jeho vůli bonbón.
Kornelie znovu šeptala a ohlížela se ostražitě:
„Máme ho víc,“ ukázala na tašky, které mně protahovaly ruce. Úředník zatěkal očima, umělej úsměv mu zmizel, otevřel šuplík a konejšivě drmolil:
„Zlato? Já vám nerozumím!“
„Neseme zlato,“ netrpělivě vysvětlovala Kornelie, „na výměnu.“
Úředník si povolil vázanku, a když sáhla Kornelie pod kabát pro další bonbón, uskočil i se židlí dozadu. Potom nás vpustil dovnitř, ale jeho kolegové nás sledovali. Jeden z černejch šerifů si povolil opasek a rozepnul pouzdro u pistole. U stolu stály odbarvený slečny. Jedna jako druhá. Všechny si byly podobný.
„Mohla byste opakovat, co nesete?“ vyzval mojí ženu ouřada.
„Neseme zlato! Asi tři nebo čtyři kila,“ klidně a hrdě řekla Kornelie.
Slečny se začaly na mě usmívat.
„Mohli byste, prosím, ukázat to své zlato,“ vyzval nás pán s motýlkem a s fialovým kapesníčkem. Na kapsičce mu visela cedulka MANAGER LUBA RÝSEK. Na příkaz své ženy jsem vysypal křemeny na stůl a dal jsem si jako Kornelie ruce v bok.
„Teď budou čubrnět na drát,“ říkal jsem si.
A opravdu! Čubrněli! Zírali!
„To jste eště neviděli, že ano?“ smála se moje žena.
„Kde jste to našli?“ zeptal se ten s kapesníčkem.
„U nás na zahradě! V žádném státním potoce jako je Báchorka!“ řekla chytře moje žena.
„Kolik to koštuje?“ dodala zvědavě.
Nastalo ticho. Nemohli se probrat z překvapení. Nepochopili, že i u nás může bejt Aljaška.
„Paní a pane,“ začal ten od okýnka s červenou kravatou, „můžete si ty šutry odnést domů a vydláždit si s nimi dvorek. A nedělejte si legrácky ze státní banky.“
Kornelie si sedla ohromeně na židli a plakala. Jedna z těch obarvenejch jí podala sodovku a prášek proti bolení hlavy.
„Opravdu to není zlato?“ pokoušela se ještě jednou moje žena oblomit úředníky.
„Ne, paní, jsou to křemínky. Hezký, ale jedině tak na skalku k trpaslíkům,“ potvrdil pán, kterýmu se všichni klaněli a říkali mu -šéfe-.
„Pánové, já už to zpátky nedonesu,“ přiznal jsem úředníkům.
Ten kudrna ale prohlásil: „Potřebuju ty krásné kameny na skalku. Mám chalupu u Černošic.“
Dal mé ženě padesát korun a pár prospektů "Jak bezpečně založit vizakarty Master". Venku moje Kornelie rychle našla klid v duši. 
„Konečně, udělali jsme si pěknej výlet do Prahy a poznali jsme, jak to chodí v bankách.“
„Mohli bysme tomu pánovi vozit ty kameny každej tejden,“ navrhoval jsem.
Stáli jsme před tou velikou bankou.
„Pane,“ ptala se Kornelie bezdomovce, kterej seděl na schodech a popíjel Pražana, „co to znamená, to IPB ?“
Ten chudý muž otočil oči k nápisu a zasýpal:
„Investice pro blbce!“
Rychle jsme chtěli odejít od nevlídnýho chlápka. V tý chvíli jsme narazili na Břéťu a jeho tátu. Oba Pikartové stáli u vitríny a dělali, že si prohlížeji obrázky z muzikálu.
„Jé, to je náhoda,“ křičel starej Pikart, „copak tady děláte?“
Břéťa se dusil smíchem. Nebylo pochyb. Špehovali nás až z Tumlovic.
Kornelie, ta slušná ženská se otočila k Pikartovi a tiše mu říkala:
„Sousede, proč nenosíte klobouk?“
Pikart se zarazil:
„A proč bych ho měl nosit?“
Kornelie mu pohladila pleš:
„Abyste měl schovaný parohy!“
Večer, když jsme přijeli, měli jsme na našich vratech nápis: ZLATÁ ŽÍLA. Poslechl jsem Konču a přetřel celej nápis i s vratama bílým vápnem. Ráno jsem zas musel ten samej nápis přetřít černou barvou. Za týden mi řekla Kornelie od plotny, kde vařila čočku, abysme měli trochu peněz:
„Emane, budeme muset taky sázet Sportku!“
„Proč?“ divil jsem se.
Kornelie tiše objasnila svůj nápad:
„Nó, abysme taky vyhráli. Dvě stě tisíc jako Pikartovic!“
„Ahá,“ pochopil jsem to náhlý zbohatnutí.
Odpoledne jsme měli kulturní program. Starej Pikart řval na svou ženu:
„Až zjistím, kdo ti blbne hlavu, tak mu kebuli rozbiju heverem!“
Kornelie se přestala smát a šla k Pikartům. Vysvětlila, při Božím jménu, že jen tak kecla o těch parohách za to, že z nás udělali zlatokopy. Pak začala zase honit po dvoře Pikartová Pikarta a Břéťu. Měla dobrý srdce a Žofinka byla po mámě. To, že někdo vyhraje peníze, se neodpouští. Večer Pikartovic hledali magnetem hřebíky, které jim někdo naházel do trávy. Propíchly dvě kola.
„Sousede, posekejte trávu kosou a lepší ty hřebíky uvidíte,“ křičel jsem na něj.
Udělal to a poděkoval.
„Pojďte Emane na pivo. Dneska platím.“
Vypili jsme každej tři a dva panáky fernetu. Pikart seděl se mnou u stolu sám. V hospodě někdo rozhlásil, že nevyhrál dvě stě tisíc, ale dva milióny. Kornelie už spala. Na stole byly dva pohledy. Jeden od Karla: – „Ahoj rodičové, podnikám v akciích a cenných papírech. Karel.“ - A na druhým od Ríši bylo načmáráno: - Už aby byly prázdniny. Docela se mi po vás stejská. Co dělá Žofi?“ -
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
