Josef Fousek: Černé myšlenky / Řecká nálada

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

ČERNÉ MYŠLENKY

Kupuje se, prodává se, krade se, nadává, chválí, mlčí se. Tržní doba. Noviny plné zpráv o zločinech, párty na počest Mistra, polibek První dámy, pan exministr věští, umělec otevírá Vinný bar, nemocnice shání sponzora, před školou se nabízejí drogy, v knihkupectví fronty na posbírané kuchařské recepty, sběrny kupují kříže a urny ukradené ze hřbitovů, mýtiny v lesích rostou jako satané po dešti, blondýnky svírají mobil a volant „halyvůdského“ džípa, herci baví lid historkami, vykrádají se chaty, okrádají babičky, u hraničních přechodů číhají pracovitá vyžlata, velcí zloději tunelují, malí kradou, velcí píší paměti, malí sedí v ajnclíku, podplácení je přejmenováno na „lobbing“, literární škvár táhne zemí, klasici jdou do stoupy, folkaři a rockeři pějí o modrých dálkách s příchutí cigaretového dýmu bez kolků, v zatáčkách ječí znásilněné gumy za asistence blbé nohy, mindráci si oblékli černé šaty a decentní kravaty, země se krájí na parcely a přísně zakázané prostory, miliony diváků hltají guláše televizních kuchtíků, tituly populárních novin nabízejí rozvody, úchyly, záchodový sex a pastviny molitanových cecíků, selátka, děti vepřů nestačí plnit rožně slavných rautů, skandál, vražda, hanba, exhibice, hnací motory prodejnosti...
Číšnice mně dolila červené víno a špitla: „Na zdraví, pane Fousku!“
Jako v pohádce. Opustila mne černá nálada. V kapse jsem nahmatal řeckou drachmu, kterou nosím pro štěstí.
„Každá mince má dvě strany,“ v duchu jsem zaslechl hlas svého bratra Bohouše. Pochopil jsem. Prohlížím jen jednu stranu. Tu trpkou. Je to tím, že věk mně sedá do vlasů, že zdraví není zrovna nejlepší. Zapomínám na druhou stranu mince. Ta je veselejší.
Vycházím z baru Zanzibar a usmívám se. Kdo pouze černou píseň zpívá, tomu se jenom černá ozvěna vrací. Nebo je to tím vínem?

ŘECKÁ NÁLADA

U malého stánku, lépe řečeno boudy, zaštítěné proti dešti, který na tento kraj zapomněl, jsem sedával pod stromy ověnčenými šiškami. Řecké borovice. Pil jsem místní pivo. Cítil jsem se jako děda (papulus) a moje žena, babička (jája), se starala o vnoučky.
Mořský racek obcházel můj stolek a zobal drobky. Veterán dalekých moří s obroušenými drápky a s ulomeným zobcem. Zamotal se do povalující se sítě z umělých vláken a uvízl v ní jako v pavučině. Snažil se vymanit a síly napínal stále směrem k nedalekému Thráckému moři.
S pomocí prodavače ze stánku jsme vyprostili „důchodce Racka“ ze sítě. Chvíli nevěřícně, téměř zplihle, bez pohnutí stál a potom váhavě vzlétl ke svému ráji. Trochu zamával křídly. Možná nám děkoval.
Řecký kluk zvedl prst a řekl: Kala – dobře! Potom ukazoval naproti před tavernu, kde seděli příbuzní, hodovali a pili.
Rakev s nebožtíkem stála opodál, ozdobena věnci ve tvaru křížů. Zesnulý prý se nechává dva dny u domu, aby se mohl rozloučit se svými blízkými. Ve všech oknech byly staženy žaluzie.
Z posunků majitele stánku jsem vyrozuměl, že nebožtík byl lodník. Na rakvi byla modrobílá vlajka a z květin uvitá kotva. Dostal jsem na „účet podniku“ Ouzo a připili jsme na věčnou cestu do věčných přístavů.
Majitel začal nadšeně a udiveně ukazovat vzhůru. Náš „důchodce Racek“ kroužil nad pohřební hostinou. „Přišel se rozloučit,“ pomyslel jsem, „třeba se znali s lodníkem z moře.“
Starý veterán přeletěl nízko nad námi a síti na zemi se obloukem vyhnul. Dostal jsem ještě jednoho panáka Ouza a s dovolením Poseidona jsem se namočil v modravém moři. Večer zůstaly v taverně jen židle. Dům zmlkl a v místě, kde stála rakev, zářila květinová kotva. Vypadala jako neumělý kříž.
Teprve teď jsem si všiml sítě přehozené na hradbě. Byla to ta, ve které uvízl náš kamarád. Třeba ji tam nechal lodník, aby mu jeho kamarád neodlétl...


Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

 

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 08. 2008.