Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (3)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Koho jsem potkal cestou    (21)

V SRDCI PAŘÍŽE (3)

 
CO JSME OD FRANCOUZŮ OPISOVALI
 
Našim legislativcům se při formování médií v Československu zalíbila zejména francouzská devítičlenná řídící rada. Říkají jí tu: Nejvyšší audiovizuální rada, v originále Conseil Seperieur de Audiovisuel. Čili CSA. Devět mužů a žen jmenují předsedové senátu a národního shromáždění a prezident republiky. Tedy každý po třech.
Čtenáři, který jen letmo studuje cizí právní normy, se může na první pohled zdát, že v takovémto týmu sotvakdo získá většinu, že se tu setkávají tři proudy, z nichž každý dodá naslovo vzaté znalce. Na "nejvyšší" radě, jak se zdá, je tudíž superiorní především nezávislost na státní správě, na vládě i na politických stranách. A podaří-li se ještě navíc oddělit financování někdejších státních televizí od státního rozpočtu, je nezávislost přímo vzorová. Ovšemže jen zdánlivě.
 
Když jsme na dané téma hovořili s ředitelem kabinetu prezidenta CSA, s panem Moyretem, pochopil jsem, že i tak slibný a jistě promyšlený útvar má do nezávislosti daleko. Hledí-li na příklad prezident republiky k zájmům své strany, získá spolu s parlamentem většinu. Senát může dodat trojici z opozice, a poměr hlasování se rázem promění v 6 ku 3. To je jedna z variant.
Když prezident, což se také stalo, usiloval o to, aby v CSA byly pokud možno nadstranické, neutrální osoby, opozice stejně neopomněla, aby v radě udržela své postavení. A teď si ještě představme, že každý, kdo se stane členem rady je někomu osobně zavázán. Vstoupí tedy do řízení médií stejně osobní a stranické vazby, které toho na někdejším státním řízení rozhlasu a televize tuze nezmění.
Možná, že tu jsou osobnosti, které budou autonomní - ale na druhé straně tu budou i zavilí straníci, a tak lze sotva předem odhadnout, jaký bude výsledek hlasování.
Bez ohledu na to, jak dokonale byl připraven materiál CSA. Navíc se do jednání komise promítají tiché intervence vlády. Dnes a denně třeba 15 intimních rad a pokynů. V CSA, tedy v superiorní radě pro audiovizi navíc nejsou odborníci.
 
koláž ve stylu art décoOdborníkem v médiích se především nikdo nestane přes noc. A když pan prezident a předsedové sněmovny a senátu hlídají své stranické zájmy, sotva mohou ještě pořádat solidní konkurzy na výběr znalců.
A tak například počátkem 90.let v této radě byli dva skuteční byrokraté v dobrém slova smyslu, profesionální vládní odborníci, kteří se nerodí každý den a které je třeba dlouho, často léta pěstovat a vychovávat. Jeden z těch dvou byl navíc právník. Sedm ostatních představuje melanž, která se jistě uplatnila v jiných profesích a zájmových organizacích. Ale zkušenost jednoho jediného z nich nebyla zárukou odborného řízení sdělovacích prostředků.
Byl tu sociolog z výzkumného pracoviště, novinář, produkční televize, někdo z asociace rodin. Jeden každý mohl ze svého úzce profesionálního pohledu tu a tam poradit.
Zkrátka nerozhoduje jen 9 členů rady, ale též jejich kolegové, poradci, "pravé ruce", a tak jednání například o otázce pluralizace názorů v médiích, je velice složité. Tudíž když se všichni scházejí jednou, někdy dvakrát týdně na čtyři a půl až pět hodin, v sále jsou dvě řady židlí pro odborný personál. Znalců je v úřadě na 250, a ti nejpovolanější přicházejí, aby odpověděli na sporné otázky. Tam, kde selhává nedostatečné vzdělání, administrativní praxe a právní kultura členů komise, zasahují odborníci.
 
A teď už vidíme nedostatky jednoduchého kopírování. Můžeme vybrat mezi známými svých známých, mezi členy své strany, kteří ještě nemají žádnou dobře placenou sinekuru, členy rady. Bohužel, člen rady se domnívá, že už z titulu jmenovacího dekretu má také patent na rozum - a kdo by nerozuměl televizi a rozhlasu, když je dnes a denně doma ovládá.
Nelíbí-li se mu pořad, přetočí knoflíkem kanály, a nebaví-li ho vysílání vůbec, pak televizi vypne a natáhne se s novinami na gauč. Zbývá tedy profesionální aparát - ale ani ten si nehýčkáme, nenutíme jej k řádnému studiu. Nekoukáme ani na čistotu rukou - budou-li tito pracovníci aparátu zárukou, že se s frekvencemi, které jsou národním majetkem, nezačne spekulovat a kšeftovat.
Výsledek tedy může být ještě horší než ve Francii. Přinejmenším budeme chudší o zkušenosti, jichž Francie, s desetiletým náskokem před našimi zeměmi nastřádala...
 
Mají za sebou i případ, že byl jeden člen komise obviněn z toho, že pomohl kterési stanici k rozhlasové frekvenci. Šetření se vleklo několik let, až se nakonec ukázalo, že podezřelý státní úředník byl nevinný - ale hloupý a neopatrný. Vzal peníze, i když jejich příjem nebyl spojen přímo s přidělením frekvencí.. Tím ovšem vrhl špatné světlo na celou instituci.
Z toho plyne jedno poučení, říkal ředitel prezidentova kabinetu pan Moyret - že totiž s prvním náznakem skandálu využijí situace média. Během několika hodin odsoudí celou organizaci. A tak i holá neopatrnost se může proměnit ve velkou, ba v katastrofální chybu. Kolik takovýchto malérů propuklo v Československu posledních let (psáno v roce 1991) - a nikoliv jen v médiích!
 
Tak či onak pozorovat práci CSA, superiorní rady pro audiovizi, je pro diváka ze střední Evropy ohromující. Přímo v centrále pracuje na 250 odborníků. Trvale se nahrává všech 6 hlavních televizních kanálů, CSA namátkově nahrává i některé rozhlasové stanice. Záznamy se dále zpracovávají - každý kanál má odpovědného odborníka, který nechá dále přeposlechnout některá sporná místa, všechna důležitá data se přenášejí do počítačových databází.
Za pouhé dva roky se v této databance soustředilo na 30 tisíc titulů. Krom toho je CSA opřena o šestnáct technických komisí CTR ve všech departementech. Co komise, to dalších 9 jmenovaných osob - předseda je jmenován prezidentem, čtyři zastupují CSA, dva rozhlas, jeden odborník odpovídá za právní, druhý za ekonomické posouzení projektů.
Tady znalci posuzují na místě rozhlasové vysílání, které je většinou lokální a z Paříže nepostižitelné. Počátkem devadesátých let to bylo 1800 stanic. Technici tudíž sledují dodržování technických norem, výkonů vysílačů, studují kapacitní možnosti v dané oblasti. S tímto zázemím se například v kompetenci CSA jen přidělováním nových frekvencí zabývá okolo stovky odborníků.
 
koláž ve stylu art décoCSA tedy může vydávat seznamy volných frekvencí, pořádat slyšení posluchačů, přidělovat licence - pro televizi na 10, pro rozhlas na 5 let. Komise brání nadměrné koncentraci vlivu ve sdělovacích prostředcích, stíhá vysílání bez povolení, kontroluje dodržení smluvených podmínek.
Má programové i technické útvary, ekonomické znalce, kteří jsou s to posoudit nejrůznější aspekty vysílání. Proto CSA vynáší sankce od několika set tisíc až po milión franků.
Jmenuje též představitele stítních kanálů, organizuje soutěže o nové programy, přičemž dbá, nebo by měla dbát, na různorodost vysílacích stanic, na jejich zkušenosti v oblasti komunikací, na ekonomická spojení.
 
Aniž bych se pouštěl do rozsáhlejšího komentování, lze si představit, jak daleko je česká rada pro vysílání vzdálena svému francouzskému vzoru. Přitom v Praze vzali jako předlohu právě nejvyšší radu pro audiovizi, CSA, ačkoliv toto je již třetí orgán, který byl ve Francii jmenován od roku 1982. Co volby, to nová transformace řízení. A nikde není předem zabezpečeno, že se snad český model, okopírovaný po roce 1989, nestane někdy v dohledné budoucnosti jen reliktem francouzské minulosti, neboť francouzská administrativa se časem možná poučí z vlastních chyb a promění se do nové podoby.
Profesionálové však zůstanou v každé příští instituci, protože jsou prostě nenahraditelní. Alespoň ve Francii. A já si na ně vzpomenu pokaždé, když sáhnu do knihovny mezi svazky francouzských odborných publikací o sdělovacích prostředcích. Co svazek, to samostatný televizní program, jeho perfektní rozbor, bilance, složení programu, poslechovost, reklamní příjmy... tisíce údajů, které dnes a denně shromažďují počítačové databáze.
 
 
DELIKATESY U FOUCHONA
 
Když jsme opustili po celodenním studiu skutečně superiorní centrum pro řízení francouzských sdělovacích prostředků, byli jsme s paní Hochwelckerovou právě tak na konci svých fyzických a duševních sil. Smrákalo se, ale personál dál ukládal data, nahrával, sledoval televizní programy, připravoval rozhodnutní pro devítku komisionářů. A tu paní Hochwelckerovou napadlo, předvést mi některou z radostí Paříže.
Kolem chrámu Madeleine jsme se vydali na prohlídku delikates u firmy Fouchon. Na jedné straně ulice byly cukrovinky, dorty a krémy, na druhé straně alkohol, obří langusty naplněné saláty, přepychové supertaštičky, za skutečné superceny pro gurmány, kteří si tuhle nádheru mohou dopřát. Paní Hochwelckerová se přiznala, že u Fouchona nakupuje pouze kousek superdortu pro svého přítele, který přijíždí do Paříže většinou na víkend

   koláž - lahůdky u Fouchona koláž - lahůdky u Fouchona

Žasl jsem nejen nad roztodivnou mořskou havětí dokonale upravenou, ale i nad cenami, které u Fouchona zaplatíte. Václavky, do kterých já, vybíravý houbař, můžu v Čechách nechtěně kopnout, tu stály 250 francouzských franků. Račte prosím vynásobit pětkrát.
Stará vína dosahovala cen, nad nimiž se mi protáčely panenky. Koňak starý 150 let tu stál 30 tisíc franků, 150 tisíc našich korun. Ta představa mě před zaprášenou lahví rozesmála. Pan šéf, který sledoval moji zvědavost a nadšení, nás pozval do svého sklepa, abychom ochutnali letošní (t.j.roku 1991) Beaujolais.
Ten den se totiž začalo prodávat po celé Paříži, a je samozřejmým zvykem, že vám, jako zákazníkovi, dají ochutnat - zadarmo, i u Fouchonů. Popravdě řečeno, tuze jsme si na Beaujolais ročníku 1991 nepochutnali. A mě, laikovi v oboru toto malé pohoštění u Fouchonů přišlo vhod o několik dní později.
Na obědě na ministrstvu zahraničních věcí se mě zeptali, jaké bych si přál víno. A já se zeptal obsluhujícího personálu, jaké mají červené. Prý právě dostali Beaujolais ročníku 1991. Se skromnou jistotou jsem dal přednost jinému vínu a jinému ročníku.
Jak málo stačí, aby se člověk stal Beaujolais 1991znalcem. 

Mimochodem ten stoletý koňak jsem již ochutnal také. To se kdysi dávno ženil můj kamarád, lesní inženýr, a budoucí tchán ze staré stavitelské rodiny, měl pro nás připravenou láhev koňaku ze sedmdesátých let minulého století.
Tedy jsme ji otevřeli, po jazyku váleli, ale co by studenti odchovaní štamprlí rumu po dobře složené zkoušce, jsme starému koňaku Courvoisier nemohli přijít na chuť. Po prvních dvou skleničkách jsme si již zvykli.
A teprve, když jsme byli na dně, začali jsme chápat, že jsme pili klenot mezi koňaky, a že už pravděpodobně nikdy nic podobného neochutnáme. A teď jsem si tedy představoval, že od pana Fouchona bych za takovou láhev, kterou jsme kdysi utratili během odpoledne, dostal peněz, že bych si mohl dovolit projet polovinu Francie.
 
Vyčerpávající den jsme nakonec skončili nedaleko mého hotelu. Balík tiskovin jsem nechal ve voze a chystal jsem se projít noční Paříží. Paní Hochwelckerová mě upozornila na nedalekou uličku lásky, kde by mi dámy, co by potenciálnímu klientovi, mohly ukázat leckterou ze svých vnad. Já jsem ovšem vyslovil obavu, že bych mohl narazit i na nepříliš přátelského pasáka.
To nevadí, pravila paní Hochwelckerová. Akorát byste se nesměl smát tak hlasitě jako před zaprášenou lahví koňaku u pana Fouchona. Pak byste, věru, mohl pár facek opravdu dostat.
A to bylo to poslední, co bych si ten večer, na závěr únavného programu mohl přát. Dal jsem se tedy domů cestou Rivoli. A tak jsem potkal, za mříží, která uzavírala chrámový objekt kláštera oratoriánů, maršála Colignyho.
Jeho postava v dobovém kroji připomíná oběti Bartolomějské noci roku 1572. Míjel jsem ho, většinou vpodvečer, den co den, a jeho zasmušilá tvář vyvolávala pokaždé mé pochmurné úvahy nad lidstvem, které se nelepší ani po čtyřech stovkách let po Bartolomějské noci. I tu největší hrůzu je ochotno si kdykoliv znovu zopakovat.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 08. 2008.