Milí přátelé, pokud někdy jezdíte tramvají č. 5, 7, 9 přes sídliště Bohunice do Starého Lískovce, můžete si před zastávkou „Krematorium“ přečíst na patníku slogan „Čekám, čekám člověčinu“… Tolikrát jsem si jej přečetla a vždy mi vyvstal úsměv na tváři. Připomnělo mi to pohádku „Tři vlasy děda vševěda“, kdy matka schovala ve svém domě mladíka, který ji uprosil, aby svému synu - samotnému Slunci, položila tři otázky, na něž neznal odpověď. A stalo se. Unavené Slunce po celodenním putování po obloze usnulo matce v náručí. Ta během noci třikrát vytrhla svému synovi vlas a pokaždé mu položila jednu z otázek. Moudré Slunce znalo odpověď. Z jeho úst zazněla i věta „Čichám, čichám člověčinu, koho tu matko máš…?“ Pohádka je to velmi pěkná a poučná.

Autor tohoto sloganu měl možná na mysli – čekám, čekám člověka, jeho lidskost, porozumění, možná i pomoc. V dnešní době se tyto vlastnosti moc nenosí. Přemýšlela jsem nad oním autorem, co ho vedlo k napsání těchto tří slov. Byla to snad výzva nebo smutná zkušenost? Kdo ví…

Na zastávce „Osová“ jsem čekala 20 minut na spoj do Kohoutovic. Ručička hodin ukazovala patnáctou hodinu a několik postarších osob, studenti, jedna maminka s kočárkem a moje maličkost jsme nastoupili do autobusu. Uvítala jsem místo u okna a pozorovala auta míhající se kolem a rychle rostoucí novostavbu u bohunické nemocnice. Poslala jsem své kamarádce mobilem zprávu, že jsem se zpozdila, ať postaví na kafe.

Přes uličku seděl postarší, šedovlasý pán se sklopenýma očima. Po celou dobu držel za ruku asi třicetiletého, mentálně postiženého mladíka, snad syna. Během cesty si mladík několikrát položil hlavu na jeho rameno a ten pokaždé zareagoval stisknutím ruky a polibkem na jeho čelo. Mladíkova tvář se vždy na chvíli rozjasnila na rozdíl od druhého muže, jehož zvrásnělá tvář prozrazovala starost. Motor autobusu do kohoutovického kopce nabral na obrátkách a chrčivě vzdoroval řidičově rychlostnímu řazení. Začala jsem v kabelce prohlížet kapsy a kapsičky v naději, že objevím malou pozornost, kterou bych mohla darovat. Obvykle se nějaká maličkost najde, například pro zlobící se dítko. Žvýkačku – ne, to jsem rychle zavrhla, malý vláček ve vajíčku také neuspěl. Horečně jsem přemýšlela, čím bych potěšila. Nakonec mě napadlo, že jsem před chvíli na poště zakoupila vánoční pohledy. Vybrala jsem jeden z nich se zlatým nápisem – Veselé a šťastné Vánoce. Ano, to je přesně to, co jim ze srdce přeji. Autobus prudce zatočil doprava a pomalu přijížděl na zastávku. Nesměle jsem vstala a podala staršímu muži pohlednici a jemně se dotkla jeho ruky. Úsměv mu ozdobil tvář a jestli se i naše duše umějí usmívat, tak se právě stalo.

Mimoděk, nemohl by se onen slogan „Čekám, čekám člověčinu“ objevit na plakátech nebo v reklamách? Nebylo by nejlépe si jej napsat přímo do našich srdcí?

Vlhký závan větru mě donutil přehodit si přes hlavu kapuci. A na kamarádku i kafe jsem se fakt těšila.