Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (6)
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
Koho jsem potkal cestou (24) |
JEDEN DEN VE VERSAILLES Popisovat Versailles je skoro nad síly literáta. Zastavíte na parkovišti a dvě stavby, stojící stranou, z nichž každá je noblesním palácem, jsou konírny. Tady mělo panstvo ustájeno 2500 koní a 200 kočárů. A naproti konírnám je teprve zázrak, kvůli němuž jsme přijeli do Versailles. Vymyšlenost Ludvíka XIII., který tu nejprve dal vybudovat jen lovecký zámeček. Možná kvůli honitbě na vysokou, možná spíše kvůli kladení nástrah něžnému pohlaví. No a Ludvík XIV. z malého rozmaru vytvořil obrovský projekt, k němuž následovníci ještě přistavovali. Stojíte-li u vchodu mezi mřížemi a díváte-li se směrem k zámku, jste na okamžik zmateni. Zatímco například Schönbrunn je ukázněnou stavbou, hranolem položeným napříč, tady vidíte masu budov, z níž vybíhají dlouhá postranní křídla, vedle nich ještě další dvě vnitřní křídla, s klasicistním, téměř antickým sloupovím, završeným nahoře trojúhelníkovým tympanonem. Vpravo zřetelně vidíte zámeckou kapli, která převyšuje ostatní budovy. Jen jeden bod je tady pevný - bohaté zlacené kování na bráně, které má ve svém středu slunce, nad nímž se zvedá královská koruna. Správně, vždyť se tady přece stavitelsky vyřádil "král slunce", Ludvík XIV. Nenechte se však mýlit tříští budov a křídel. Vlastní kompozice královského sídla je jednoduchá, téměř jako vzpomínaný Schönbrunn - to však pochopíte teprve, když projdete všemi budovami do zahrad. Spatříte předlouhou frontu, měřící 580 metrů. Tedy vlastní versailleský palác. Jen pro srovnání, kdybyste chtěli postavit na tuto délku národní Muzeum, které završuje Václavské náměstí (104 metry), pak byste jich vedle sebe museli mít pět. Fronta je téměř rovná - jen uprostřed se průčelí do zahrad viditelně předsouvá. Tady je kouzelná zrcadlová galerie a za ní se odehrával vlastní život dvora. Tu byly královské komnaty, šatny, herny, salony... V severním křídle byla kaple a opera, v jižním například kongresová síň a jen nádvoří uvnitř celého areálu napočítáte jedenáct. Všechno kouzlo Versailles bylo určeno třem generacím vladařů a nakonec došlo na guillotinu. Riziko, k němuž Bourboni mířili, mohl pochopit jen národohospodář, právník a politik, jakým byl Colbert. Ten věděl, proč králi slunce napsal svůj opovážlivý dopis: "Vaše Veličenstvo, právě jsem se navrátil z Versailles. Snažně Vás prosím, abych Vám mohl říci, doufaje, že mi to se zřetelem na moji horlivost prominete, že tento dům slouží Vašemu Veličenstvu spíše k zábavě a osvěžení, než ke slávě. Vzhledem k nesmírné péči, kterou Vaše Veličenstvo věnuje státním záležitostem, je oprávněné, abyste si dopřál také trochu zábavy a rozptýlení, ale ne na újmu své slávy; kdybyste si však, Vaše Veličenstvo, přál shledat se ve Versailles s pěti sty tisíci dukátů, které tam byly utraceny během dvou let, ocitl byste se ve velkých nesnázích. Vaše Veličenstvo musí vzít v úvahu, že budoucí pokolení odhalí v účetních záznamech královských pokladníků, jak obrovské sumy se vyplýtvaly ve Versailles, zatímco Vaše Veličenstvo neprojevovalo zájem o práce na Louvru, jenž je bezpochyby nejkrásnějším palácem na světě a je Vašeho Veličenstva nejvíce hoden. Vaše Veličenstvo musí uvážit, že po ušlechtilých činech a vítězstvích nesvědčí o velikosti vladařů nic více než paláce a stavby, jejichž budování během své vlády podporovali! Jaká škoda, že Vás, Vaše Veličenstvo, který jste nejlepší a největší mezi králi, budou jednou moci posuzovat podle Versailles! A proto ve mně od nynějška vše vyvolává obavu z tohoto neštěstí." Tak by si asi přáli mocní, aby jim poníženě sdělovali své skromné připomínky jejich poddaní. Avšak arogance nebere v úvahu ani razantní sdělení, ani poníženou supliku. Ludvík XIV. byl zvyklý rozhodovat jedinou větou :"Tak se nám zlíbilo..." Katastrofou Ferancie nebyly Versailles - ostatně, máme se alespoň na co dívat. Ale právě povýšený přístup, jemuž se dodnes neodnaučily ani systémy, které by chtěly být pokládány za demokratické. Ale vraťme se však do Versailles. Stavitelů tu bylo přemnoho, ale hlavní koncepci svěřil Ludvík XIV. jedenatřicetiletému architektovi jménem Jules Hardouin-Mansart. Stalo se roku 1678 a mistr svého řemesla za 30 let stačil vskutku poznamenat celý charakter paláce. Abychom si učinili ještě další představu o velkorysosti podniku, tak v době, kdy se tu dvůr natrvalo usadil, což se stalo roku 1685, pracovalo tu 36 tisíc dělníků a 6 tisíc koní. Máte pocit, že tu budovali nikoli palác, ale Cheopsovu pyramidu. Do zahrad sázeli ročně 150 tisíc květin. S dvorem přišlo na 20 tisíc lidí obslužného personálu, 4 tisíce sloužících bydlelo v zámku, 9 tisíc vojáků ve městě. Když se vydáte do královských komnat a přilehlých salonů, procházíte nejrůznější apartmá, přehlídky nábytku, hodin a obrazů, neminete ani centrální místnost, totiž ložnici krále; zlacené dřevo a stupně s balustrádou, která dělila mocnáře od poddaných. Ložnice je centrem všeho dění a také ji nalézáme v ose zámku a parku. Tady zemřel Ludvík XIV. roku 1715. Neméně honosná je i ložnice královny. Choť Ludvíka XIV. a XV. a Marie Antoinetta tady porodily 19 princů a princezen. Kabinety milenek, například Madame du Barry a Madame de Pompadour se nacházely v jiném poschodí. Ložnice vladařů byly ovšem oním mystickým středem, kolem něhož se točil život. K této ose se sbíhaly příbytky princů, byty dvořanů, kanceláře státních sekretářů, místnosti služebnictva i přijímací salony. Dodnes zjišťujeme, již jen podle stupně okázalosti a úrovně provedení, kde bylo centrum ceremoniálu. V loži pod nebesy přijímal panovník dvůr, v ložnici se odbýval složitý obřad vstávání - lever a ukládání se ke spánku - coucher. Ceremoniál dokonce rozdělil padesát či sto vyvolených, jimž bylo dopřáno stát se svědky králova probuzení, na pět skupin. První, nejintimnější skupinu představovali lékaři a členové rodiny, kteří snad směli vidět úplně všechno. Dvorní dámy a vévodové, správcové královské šatny a nejvyšší komorníci přihlíželi, když si král myl ruce ve zlaté misce, oblékal župan a pantofle. Pak vstoupila třetí skupina. Čtvrtá sledovala oblékání. Tady už byli vojenštní pohlaváři, kněží a ministři. Jak mělo Jeho Veličenstvo bílou košili, vstoupili poslední. Nejinak vypadalo probouzení královny. Dokonce i při porodu se postel proměnila v jeviště. Při prvním porodu se k Marii Antoinettě nahrnulo tolik osob, že královna z nedostatku vzduchu omdlela. Přitom, jaký paradox, mi ukázali ve Versailles ložnici, kde si Jeho Veličenstvo opravdu rádo pospalo v absolutním klidu. Zlato, gobeliny, nebesa a záclony byly vlastně jen kulisami velmi nevyvedeného královského kusu. Mimochodem všechno, co se tu v posledních třiceti letech nabízí k vidění, je vlastně složitou rekonstrukcí někdejších interiérů. Neboť za revoluce vpadly do Versailles sedláci ze širokého okolí, kradli, ničili a plundrovali a dnes opět v tomto širém okolí se vykupuje všechno, co se tu uchovalo. Co se neuchovalo, rekonstruují. Hledají dávné vzory gobelínů, záclon, přehozů - a specializované dílny vyrábějí repliky. Nedávno byli tito specialisté podrobeni netušené zkoušce. Vyráběli totiž přehoz přes postel Marie Antoinetty podle pradávných, údajně původních předloh. Když byli hotovi, podařilo se správě Versailles zakoupit originální přehoz, který se bůhví jakým zázrakem kdesi uchoval. Položili je vedle sebe a byli šokováni. Oba výtvory uměleckých řemesel byly k nerozeznání. Právě tak se nachází, někdy neuspořádaně, původní nábytek. Oko znalce poněkud ruší směsice stylů, které se tu čirou náhodou sejdou v jednom salóně. Každý z vladařů - Ludvík XIV., XV. i XVI. totiž žil v časech zcela odlišného stylu, který se vyřádil zejména v interiéru. Ludvík XIV. se doslova ztrácel v těžkých, bohatě řezaných křeslech baroka. Ludvík XV. žil v časech hravého rokoka, které zdobilo nábytek asymetrií, rokajovým vzorem. A konečně Ludvík XVI. žil v době, kdy se umělecké řemeslo zase vracelo k antickým předlohám. Klasickou ukázkou stylu by byla nejspíše židle na elegantních žlábkovaných nožkách natřených bíle a vyplněných zlatými proužky. Opěradlo bylo ozdobeno gobelinem. Nu a někdy se prostě stane, že vedle sebe stojí exempláře, které netvoří stylový celek. Teprve ve Versailles ovšem vidíme, co francouzští nábytkáři, a zejména v sedacím nábytku, dokázali. Pro spoustu pohodlí, které si vladaři a jejich mistři vymysleli, nemáme v češtině ani odpovídající jazykový ekvivalent, a tak je pojmenováváme pro přesnost francouzsky. Do luxusního prostředí krom klasických křesel patřily taburety, široká pohovka fauteuil, z níž byl odvozen náš "fotel", polštářované odpočívadlo - canapé. Křeslu, které se podobalo našemu ušáku říkávali bergere. Časem vznikly židličky k psacímu stolu, židle pro sezení koňmo, různé druhy sofa, "ottomane", nebo protáhlé odpočivadlo zvané "turquoise". Některé pohovky sestávají ze dvou jakoby k sobě přistavených částí. Mají opěradla na obou stranách a říkávají jim "chaiselongue". Širokému pohodlnému křeslu říkávali "marquise"... "A jestlipak víte", pravila najednou paní Hochwelckerová, "k čemu sloužila tato židle?" Usmála se potutelně, protože chtěla prozkoušet mé odborné znalosti. A já věru neuhádl. Židle to byla normální - pouze na jejím vršku bylo dlouhé, dobře čalouněné zakončení. Dal jsem se tedy poddat. Paní Hochwelckerová, která Versailles nenavštívila poprvé a hovořila s četnými místními znalci, mi tedy prozradila, že to byla židle k hracímu stolu. O ten čalouněný vršek se předloktími opírali kibici, neodmyslitelní účastníci hry. Co se pohodlí a rozmařilosti týče, si tedy Francouzi dokázali vymýšlet! A tak jsme procházeli versailleským palácem, střízlivou klasicistní kaplí, s galerií lemovanou kanelovanými korintskými sloupy, které nezapřou klasicismus. Síně a apartmá s mnohobarevnými mramory, přiváženými z Pyrenejí, cizelované bronzy, nejslavnější bysta Ludvíka XIV., kterou do Versailles dodal Lorenzo Bernini. Zato jezdecké sochy od téhož mistra si Ludvík XIV. tuze nevážil - ačkoliv byla objednána pro oranžerii, král ji umístil až kamsi na konec Švýcarského bazenu a nazval ji Marcus Curtius. Jeho Veličenstvo bylo ješitné - ale pravda beztak vyšla najevo a jako obvykle je následnými pikanteriemi ještě více podtržena. Zrcadlový sál je ovšem půvab sám - délka 75 metrů, šíře 10 metrů a jeho délka je prolomena 17ti velkými okny, jimž odpovídá ještě 17 mohutných zrcadel. Ve sledu pokojů se nachází i ložnice, v níž zemřel král hravého rokoka, Ludvík XV. roku 1774. Dochovalo se malé apartmá Marie Antoinetty, kde sedávala malířům a provozovala hudbu, uchovaly se i kabinety milenek. A všude symboly slunce, které připomínají Ludvíka a v jednom pokoji astronomické hodiny, které odtikávají nejen čas, ale i dny v týdnu, v měsíci a dokonce předvádějí i fáze měsíce. Inu, je nač se dívat. Nejenom v interiéru, ale i v zahradách, které prodlužují Versailles do šířky i dálky o několik kilometrů. Dvojité bazény, fontány a rybníčky, stovka schodů k oranžerii, která člení terén. A dokonce i malý a velký kanál, který zbudovali za Ludvíků v úctyhodné velikosti. Kanály se kříží, jeden je dlouhý přes půldruhého kilometru (1650x62m), druhý přes kilometr (1070x80m). Rozmařilí vladaři tu měli své malé Benátky, nevyjímaje gondoliéry. A k tomu fontány a sochy, koně, tritoni, Venuše, nymfy, želvy, labutě i trpaslíci, sled klasických soch na souši. A ovšem i dva kouzelné zámečky, zvané Trianon. Takzvaný Velký Trianon z konce 17.století (1687-1688) svými klidnými kubickými formami již předznamenává budoucí epochu. Růžový mramor dodává stavbě i balustrádám uprostřed zeleně kouzelný účinek. Malý Trianon vznikl skoro o sto let později, v čase Ludvíka XV. (1762-1764). Zatímco první ze zámečků projektoval bourbounský stavitel Jules Hardouin-Mansart, Malý Trianon navrhl Jacques-Ange Gabriel. Druhý z Trianonů je už založen na čtvercovém půdorysu, má dokonalé proporce a je již předznamenáním klasicistní éry. A konečně - protože J.J. Rousseau, filosof předrevolučních časů, hlásal návrat unavené civilizace k přírodě, začala si rozmařilá šlechta budovat rádoby nepěstěné parky v anglickém stylu, pastoušky, jeskyně, umělé vodopády. Marie Antoinetta dokonce i svou vlastní vesnici, s domečky, vesničany, mlýnem i pořádným holubníkem. Jako selka se mohla producírovat mezi svými poddanými. Ta vesnička stojí za vidění, i když se tu již dávno nechovají holubi, nemele ve mlýně, dokonce tu mají dost práce, aby se jim umělý venkov nerozpadl. Najednou jsme zahlédli, jak se tu pustil do malovánií rybníčku a domků japonský malíř. I přikradli jsme se potichu s paní Hochwelckerovou a nestačili jsme žasnout: Japonec nezapřel tradici, kterou si přivezl z domova. Byla to přesně tato vesnička, rybníček, ba i jednotlivé květy na jeho okraji, ale všechno v japonském podání. Prostě z dědiny ve Versailles se stala docela obyčejná japonská vesnice. Tím, že byla japonská, byla ovšem zrovna tak kouzelná jako originál. A pak jsme ještě jednou prošli parkem, který zakládal zahradní architekt Le Notre a vychutnávali soulad budov, vody a zahrad, alejí a výhledů, řady soch a scenérii, která míří právě k západu, aby slunce před svým odchodem naposledy prozlatilo a pročervenalo vodní hladiny a průhledy v zeleni. Inu, Ludvík XIV. je tady pořád, vždyť to byl on, kdo nám nařídil, jak a kam se máme koukat, kudy chodit, čemu se obdivovat. Udělal z procházky rituál, jemuž nezbývá, než se podrobit. Prostě jen řekl: "Tak se nám zlíbilo..." Pokračování... Předcházející díly najdete zde |
Výběr a úprava fotografií pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 08. 2008.
PhDr. Slavomír Pejčoch – Ravik
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Zdeněk Pošíval | |
Ivan Rössler | |
Ondřej Suchý | |
Josef Fousek | |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
Ladislav Gerendáš | |
Jan Krůta | |
Jan Vodňanský |