| Skříň na inzerát - Karel přichází - Janda z Ratolůstek - Milosrdná lež
„Musíme koupit skříň, Emane,“ řekla ve čtvrtek Kornelie, „abysme nedávali šaty na skoby.“
Myslel jsem si svý. Když nemáme skříň dvacet let, proč ji kupovat na starý kolena. Za týden jsem jel s károu do vedlejší vsi pro skříň. Kornelie zahlídla inzerát v řeznictví za výlohou. Ani jsem moc neprotestoval. Kornelie je jako jiný ženský. Buď brečí nebo poroučí, anebo se na jedno z toho předešlýho chystá. Kára byla dvoukolová. Kola šla šejdrem a skřípala, že jsem si musel dát do uší kousky kapesníku. Mám při skřípání husí kůži. Když měla moje Kornelie ještě pravý zuby, schválně s nima skřípala. Na štěstí dostala tu paradezantní chorobu a během roku neměla jedinej zub. Vypadávaly jí jako z letadla. A tak nemohla skřípat.
Cesta do Ratolůstek ubíhala. Přemýšlel jsem o životě. V noci se mě zdálo, že se náš syn Karel vrátil. Vstal jsem a z okna jsem viděl nahrbenej stín. Když jsem zavolal: „Karle, jsi to ty,“ stín se pomalu odcoural a ztratil se ve tmě. Ani jsem to Kornelii neřek‘. Vím, že na Karla často myslí a trápí se. Ratolůstky mě vítaly velikou reklamou - Akupunktura odbourá vám kila -. Vytáhl jsem z kapsičky lístek - Tibor Janda - barák vedle fary! Jeden ochotnej kluk mě dovedl k Jandovic domu a zabouchal na okno. Vykouknul zarostlej chlap, s doutníkem v puse a s natáčkama ve vlasech. Protože jsem ještě neviděl, aby si chlap točil vlasy, zůstal jsem stát s hubou dokořán. Chlap se díval a nemluvil. Jen čoudil.
„Jdu pro tu skříň,“ dodal jsem si odvahy.
„Žádnou skříň nemám, občane, mám jen šatnik!“
Přikývl jsem: „Nó, já si tedy odvezu ten šatnik.“
„To je jiná řeč,“ vysvětloval, „musíte věci nazývat správnejma jménami. Skříň prodává Libor Janda a to není můj příbuzný. Já jsem Tibor.“
„Mně je to jedno,“ řekl jsem vlídně.
„To vám nesmí bejt jedno,“ rozčílil se, „já jsem Tibor a né Libor. Já jsem chytrej a pracovitej občan a Libor je blbej a línej. Kouří cigarety a já doutníky!“
Panu Jandovi upadla natáčka a tak jsem mu ji podal.
„Díky, vlídná osobo,“ děkoval, „má žena má ráda kudrnatý. Jó ty ženský.
„Sluší vám to,“ usmál jsem se.
Janda se rozzářil:
„Výborně! Jste milej člověk, pojďte do dvora!“
Sotva jsem vešel do dvora plného močůvky a bláta, vyrazil na mě takovej malej pes, kterej vypadal, že má půjčený zuby od velkýho psa. Neštěkal, ale funěl. Stál jsem v pozoru a nehýbal se.Vzpomněl jsem si na větu - Pes, kterej štěká, nekouše.
„Nebojte se,“ křičel pan Tibor, „von jen straší.
„Já se psů bojím,“ přiznal jsem.
„To není pes, to je kocour,“ poučoval mě, „každej si myslí, že je to pes, ale je to kocour. Jen tak vypadá. Proto jsem taky dal na vrátka ceduli - POZOR ZLÝ PES ! Přece tam nedám ceduli - POZOR ZLEJ KOCOUR ! - že ano?“
Přikývl jsem, ale zdálo se mi to moc divný.
„To musíte mít tady,“ zaťukal si Janda na pleš na temeni.
Vykukovala mu z kudrn jako rybníček.
„Za psa se ročně platí, ale za kocoura ne!“
„Jste chytrej, uznal jsem upřímně.
„Jsem Tibor a né Libor,“ souhlasil.
U stodoly stál šatník Nebyl dávno novej, ale měl dveře a vevnitř zrcadlo. Bylo prasklý, ale ukazovalo.
„To je po mý babičce!“ řekl smutně.
„Je krásný,“ přikývl jsem.
Usmál se: „Proto vám musím přirazit padesátku.“
Chtěl jsem se ozvat, ale pan Tibor začal zrcadlo hladit a s pláčem naříkal:
„Babičko, moje jediná. Sem si se koukala, tady se odrážela tvá bílá hlava. Šedivá stařenko ochrnutá!“
„Copak stařence bylo?“ ptal jsem se účastně.
Janda povzdechl:
„Bolelo jí koleno a tak od mládí nedělala. Jen četla historický romány a pila černý pivo s rumem, chudinka opuštěná.“
Ten šatník jsem dostal za sto padesát korun. Janda mi ho pomohl naložit. Stále šatník hladil a posmrkával. Sebral jsem upadlou nohu od šatníku, rozhlédl jsem se, jestli Janda už zmizel v domě a kop jsem toho psího kocoura do zadku. Zaštěkal! Byl to pes. Zachránila mě skříň. Kryl jsem se za ní.
Než jsem dovezl z Ratolůstek skříň domů, zrcadlo prasklo na dvakrát. Kornelie čekala u vrátek. Dali jsme šatník do ložnice a já spravoval dveře. Potom jsem přibil nohu. Žena přelepila zrcadlo leukoplastí a odstranila pavučiny. Také omyla psí a slepičí hovínka.
„Za tu stovku to stojí,“ říkala nepřesvědčivě.
„Za sto padesát,“ odpověděl jsem tiše.
„Cožé?“ vykřikla nevěřícně.
„Nó, chtěl připlatit na to zrcadlo,“ vysvětloval jsem ženě, „koukala do něj jeho ochrnutá babička.“
Kornelie si dala ruce v bok:
„Ty jsi ochrnutej. Tebe vokradou všude! Jandovic jsou největší boháčí z Ratolůstek. Stará Jandová dělá sermistrovou na záchodkách v metru. Víš, co je to za rito? Mají Hondu a chalupu v Klánovicích u Prahy.“
Po hodině se Kornelie uklidnila a za několik dní si na šatník zvykla. Šváby jsme objevili až za čtrnáct dní. Když Kornelie v noci rychle posvítila, pochodovali jako vojáci za sebou kolem šatníku. Taky červotoči se probudili a vesele truhlařili. Šatník ochrnuté babičky jsem odvezl na pole a zapálil. Švábi u nás zůstali a kousek toho benátskýho zrcadla. Kornelie si ho postavila na noční stolek a trhá si u něj vousy z brady. Už se na mě nezlobí. Je vlastně moc hodná a jsem rád, že ji mám. Dozvěděl jsem se, že se v kostele modlí i za mě a všechny lidi. Jen za sebe prý ne. Jandu jsem potkal za měsíc v samoobsluze u Těšíka.
„Jak vám slouží skříň,“ ptal se jedovatě.
„Prodali jsme ji za pět tisíc korun jednomu sběratelovi,“ klidně jsem odpověděl, „potkal mě u domu, když jsem vez tu káru od vás. Nadšeně kolem šatníku skákal a radostně křičel: ‚Já se zbláznim, to je pravej šifonér z husitskejch válek! Skvost! Historická vzácnost. Pak mi dal pět tisíc a já mu ten šatnik dal i s károu!“
Janda stál beze slova a popadal dech. Prohraboval si kudrny a oči se mu rozmrkaly. Paní Jandová, která slyšela poslední moje slova, chytla Tibora za rameno a sykla:
„Doma dostaneš školení, ty blboune kudrnatej!“
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
