Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (30)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (30)

Hospoda je škola - Mimořádné události - Dopis od Karla

Kornelie nerada chodila do hospody. Ale tentokrát se mnou šla. Měl jsem svátek Emana a venku bylo sychravo. Nikdo si na mě nevzpomněl, protože svátek Emana neni v kalendáři. Seděli jsme v rohu pod plakátem s nahou ženskou. Na tom plakátu byl velkej nápis - VAŠE VLASY BUDOU HEDVÁBNÉ JAKO MOJE SRST.
„Pěkná volovina,“ ocenila moje Kornelie.
Objednal jsem dvě černý piva a dvakrát dvacet deka matesů. Divili jsme se, že je v hospodě plno. Vždyť ještě nebyl večer a byl všední den. A taky pivo zdražili, už asi po pátý.
„Copak se stalo?“ zeptal jsem se pošťáka Přenosila, kterej byl vlídnej a neohrnoval nad druhejma nos.
„Vypadá to tu jako o posvícení,“ řekl jsem Přenosilovi.
„Byl dneska pohřeb. Starýho Maška.“
„Copak se mu stalo?“ divila se žena. „Až na tu dřevěnou nohu vypadal zdravě.“
„Zabil ho...“
„Kdo?“ skočila Přenosilovi do řeči Kornelie.
„Elektrickej proud!“
„Asi sáhnul do pojistek,“ řekl jsem taky něco.
„Zabil ho blesk!“ okřikl mě Kotek.
„To je taky elektrika!“ přikývnul jsem.
„Našli ho u kapličky na schodech,“ rozpovídal se Knotek.
„Byla to jeho chyba! Blesk mu sjel do nohy.“
„Vždyť byla dřevěná,“ divila se Kornelie.
Knotek utřel stůl rukávem a vysvětlil: „Nechal si jí u kováře Landy voplechovat, aby se mu do ní nedali červotočí.“
„Udělal si z nohy vlastní hromosvod!“ ozval se montér Hošek, kterej se před tejdnem vrátil z Chicaga.
Pracoval tam na černo, a tak ho poslali zpátky domů. Policajt Kučírek říkal, že tam neopravoval elektrický špurky, ale vozil obarvený blondýny do bordelu Santa Speciál Fé. A taky prej prodával prášek, co z něj maji ty mladí chudácí pitomý sny. Hošek od tý doby za každou větou říkal „Jés“. Taky měl divnej přízvuk.
„To víte, lidi, za tři měsíce člověk zapomene rodnou řeč,“ říkal Hošek. Potom se rozpovídal: „V Americe jsou hřbitovy úplně jiný, jés! Všechny kameny jsou stejný. Žádný velký pomníky z mramoru a tuny betonu na hrobkách, jés! A žádný náklaďáky kytek a věnců. Jen tak kytička a hotovo, jés. A kolem hrobů, trávníky. Tam se můžou lidi procházet, jés.“
„Hrob má být důstojný, velký, plný květů, svíček, luceren, aby všichni věděli, jak na mrtvé myslíme!“ ozvala se přísně Ječmenová.
Manželka doktora Sýkory, kterou jsem viděl v hospodě poprvně, tiše řekla: „Já myslím, že hřbitovy mají být skromné. Ve smrti se nemáme povyšovat. Když byl někdo v životě malej, velkej pomník ho nezachrání! Když nás Pán Bůh zavolá, je jedno, kdo byl nahoře a kdo dole.“
Kostelník Příhoda se rozčílil: „To se mejlíte, paní agronomová. Pán Bůh třídí podle společenskýho a duchovního postavení.“
„Jak to víte?“ zeptala se moje žena.
„Paní, s vámi se nebudu bavit o věčnosti,“ okřikl mou ženu kostelník a pokřižoval se.
A tak jsem si dodal odvahy a před celou hospodou jsem mu řek‘: „Tady na zemi se máme k sobě chovat slušně, po smrti už je to houby platný brečet a líbat mramor!“
Policajt Kučírek a Přenosil mně zaplácali. Úplně jsem zčervenal. Nikdy mně ještě nikdo nezaplácal. Snad jednou. Už dávno.
„Pokračuj,“ vyzvala mě Kornelie a tak jsem vstal a říkal:
„Sousedé, se mnou si nedělejte starosti. Až to se mnou bouchne, já pohřebákům prachy nedám vydělat.“
Hrobník Karpál zařval „fůj“, ale já se nedal zastavit. Můj popel dá moje Kornelie jednomu našemu kamarádovi, kterej má syna a ten jezdí do Hamburku. Ten můj popel hodí do moře. Budu vidět všechny oceány a všechny země na celý zeměkouli.“
„To nejde,“ křičel přísně Krtička, kterej popíjel vermut u výčepu, „to je zakázaný. Popel z nebožtíků se musí rozhazovat jen na vyhrazeném a k tomuto účelu určeném místě. Za poplatek, samozřejmě!“
„Proč?“ ozval se udiveně Kučírek.
„Protože, pane strážmistře Kučírku, tělo patří státu. Nebožtík je občan a musí plnit zákony a nařízení, dle vyhlášky číslo 54, § 17 odstavec 3.“
Zavládnul šum. Mně nějak povolily nervy. Možná to bylo tím fernetem a pivem a vyskočil jsem znovu se židle.
„Hovno, pane tajemníku Krtičko. Já budu mrtvej a tělo bude moje! Popel je taky můj. Já nechci ležet na hřbitově v díře a nebo v plechovce, na který je štítek s nápisem Rákos Emanuel. Já nechci, aby někdo nad mým hrobem brečel falešný slzy a zapaloval svíčky za dvě padesát. Já nechci mít na sobě zvadlý kytky. A nechci, aby na mě kadili holubi. Chci bejt v moři! A taky nechci, abych tam hnil třeba vedle vás.“
Tajemník Krtička zezelenal a vztekle křičel na celou hospodu: „Rákos, budete dělat hajaja na krchově a hotovo. Tady platí zákony!“
Přenosil vstal a rukou si sjednal ticho: „Lidi, Rákos má pravdu. Já to udělám taky tak. Pohřeb je drahej. Starosti maji živí. Za tu sentimentální estrádu zaplatí tolik, co stojí starší auťák.“
Krtička hodil na výčep peníze a ve dveřích řval: „Já bych vám dal demokracii, vy zaostalí mužíci. Chtělo by to klacek! Morálka je v prdeli! Ale vono se to změní! Rákos, vy budete ležet vedle mě a to vám garantuju, že na vás dohlídnu. Já vám přistříhnu křídla. Na vycházky budete mít povolenku jen jednou týdně!“
Všichni jsme koukali jako blázní.
„To asi Mašek nečekal, že se kvůli němu zblázní tajemník obecního úřadu,“ divila se Kornelie.
Já jsem myslel na Valibuka. Ztratil tátu a ani do hospody nešel. Pak mě taky napadlo, že se říkalo, že Valibuk schovával tátovi dřevěnou nohu na půdu, aby nechodil do hospody.
Kornelie se na mě podívala, jako by četla, na co myslím, a řekla: „Valibuk už je dospělej a žádný dítě. Už je zaměstnanej a u stavební firmy. Tak ho nelituj.“
Asi měla pravdu. Starat se o sebe a nelitovat druhý, to zkrátka neumim. Kdybych to uměl, měl bych snadnější život.
Za pár dní odvolali tajemníka obecního úřadu Krtičku. Odvezli ho do psychiatrický léčebny na pozorování.   Jeho syn, Krtička mladší, rozhlašoval po vesnici a okolí, že se jeho táta strhnul prácí pro blaho občanů. Před odvozem pokousal dva saniťáky a cestou křičel: „Já na hřbitově udělám pořádek, lumpové mizerný!“
Tajemníkova žena, o které nikdo nevěděl, jestli je s ním na psí knížku, nebo je řádně oddaná, se radostí opila v hospodě u Knotka. Prozradila, že Krtička byl na vojně četařem v Hranicích na Moravě a že tam buzeroval vojáky. Po třech panácích meruňkovice a čtyřech pivech ještě prozradila, že jí Krtička v noci budil jako při poplachu a nutil jí svlíknout do naha.
„Pak mi dělal protiatomovou očistu,“ koktala.
Kornelie těm drbům věřila na půl a tvrdila, že v každým člověku je něco dobrý, ale my vidíme jenom to špatný.
Kornelie uvařila česnečku a seděli jsme na zahrádce. Barabáš na nás koukal od Klimešů a mňoukal.
„Přijede pošťák Přenosil,“ řekla Kornelie.
„Jak to můžeš vědět?“ divil jsem se.
„Protože, když sedí Barabáš na plotě a mňouká, přijíždí poštovní doručovatel.“
Myslel jsem na to, že mu řikáme celý dlouhý léta Pošťák.
„Třeba byl jeho táta na poště!“ řekla Konča a přidala mi sběračku česnečky. Viděla, že jí nerozumim a vysvětlila: „Táta Barabáše!“
Byl jsem hodně překvapenej. U vrátek zabrzdil Přenosil. Barabáš nelhal.
„Tady máte pozdrav z daleka,“ zamumlal a hned vyrazil dál. Na pohledu byl chlápek v turbanu, před ním se vztyčoval skvrnitej had a ten chlápek mu pískal na píšťalu.
„To je kobra!“ ukázala Kornelie na hada s plochou lebkou, pak četla nahlas:
TATÍNKU A MAMINKO. STUDUJU INDICKÉ ZVYKY A ZDEJŠÍ KULTURU. BRZY SE OBJEVÍM. STÝSKÁ SE MI PO VÁS. VÁŠ SYN - PROFESOR RÁKOS KAREL v. r. BOMBAY.
Za vrátkama se ozvalo: „Ani jsem netušil, že vašemu Karlovi je už padesát let a že je profesorem. Byl to muj spolužák. Učil se hodně blbě. Nechápu, že dostal výuční list zedník-přidavač!“
„Kde jste se tady vzal, pane Přenosil,“ lekla se Kornelie.
„Musel jsem se vrátit, paní Rákosová. Vypadla mi tady pumpička!“
„Tak jeďte dál, pane Přenosil. Mýmu klukovi nikdo nadávat nebude!“
Přenosil koktal omluvy a odjel k vesnici. Mlčeli jsme. Mysleli jsme na Karla. Ani nevím, jestli ho mám ještě rád. Tenkrát odešel a poslal ještě jeden dopis:
„Čau, jedu za svobodou! Rodina je pro mě svěrací kazajka!“
Za pár dní jsme zjistili, že nám vzal všechny úspory do halíře. Kornelii vzal zlatej křížek ze Svatý Hory, kterej jí dal v mládí Litera (a ten ho ukrad‘ svý babičce Alici).


Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 01. 2009.