Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (33)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ (33) |
| Kornelie je domovnicí - Návrat ztraceného syna - Nový domov - Dopis z Chicaga Édu Těšíka odvezl jeho bratr JUDr.Vítek Těšík do nervovýho sanatoria. Prý se mu tam líbilo a hned první den začal hrát šachy s Marianem Vlčkem. Marian založil v blázinci brigádu socialistický práce a vyhlásil soutěž v zametání listí a kotrmelcích pozpátku. Jezdí tam na návštěvu referent Krtička starší. Jen občas. Agituje mezi pacienty. Chce založit ilegální buňku strany VLK, kdyby musela do ilegality. „Těšíka dostala prý do blázince jeho žena Šarlota a její švagr JUDr.Vítek Těšík,“ říkala Kornelie. Slyšela to na chodbě od Mařky Šafránkový, která měla apartmá ve vedlejším vchodě. Taky říkala, že doktůrek to patlá se svojí švagrovou. Poslouchal jsem Kornelii a byl jsem rád, že se nás to netýká. „Lidi se zbláznili z peněz,“ poznamenal jsem. „Právě!“ přikejvla Konča. „Dostali ho do cvočkárny, aby mohli podnikat na jeho účet. Chtěji udělat z Těšíkovýho obchodu diskoklub pro ty mladý hlupáčky, co mají náušnice a peníze od rodičů.“ Kornelie se najednou zarazila a omluvně říkala: „Emane, nejsme starý? Asi jó! Už pomlouváme a nevíme, jestli je to vůbec pravda!“ Ale za chvíli se ke mně nahnula a šeptala, i když jsme byli v pokoji sami: „Emane, představ si, že doktor Těšík má tajnej skleník a prý tam pěstuje tu trávu, co z ní ty mladí blbnou. Marijána, tomu říkaji! A Šarlota Těšíková chce udělat v prvním patře Prcing. „Co to je ten prcing?“ divil jsem se. Kornelie přemýšlela: „Nó, to si nechávají ty exhibionistí propíchnout na různejch utajenejch místech kůži a dají si tam náušničky.“ Poslouchal jsem a lehce mě svítalo. Když jsem si pomyslel, kam by mě mohli bodat, přejela mě hrůza. Pořád se mi zdálo, že mi chce Kornelie říct něco důležitýho. Nemejlil jsem se! Vytáhla ze zástěry pohled a tak jsem čet‘: „BRZY SE UVIDÍME - MOJI DRAZÍ RODIČOVÉ. PŘEJU HEZKÝ VÁNOCE. VÁŠ ODDANÝ SYN KAREL.“ „Tak on je ženatej,“ řekl jsem Kornelii. „Proč si to myslíš?“ ptala se. „Vždyť píše, že je oddanej.“ Kornelie hodně krčila čelo. Přemejšlela. Pak řekla: „Jak ho poznáme, když jsme ho třicet let neviděli?“ „To je pravda,“ přikejvnul jsem a dal jsem si ještě jedno kolečko olomouckýho syrečku. Za oknem v dálce svítil Suprmarket. Byl velikej a lidi tam v den otevření přijeli až z Prahy. Prezident Správní rady HORJEČ, Ctirad Krtička, spoluakcionář a továrník RNDr. Ječmen a ředitel Suprmarketu Horječ-com JUDr. Vendelín Papáček, stáli u vchodu Suprmarketu, a polooděný holky, nějaký okresní miss, tancovaly a v rukách držely košťata z papíru. Bylo tam spousty lidí z okolních vesnic. Při ohňostroji, kterej se nepoved‘, měli i hasičí práci. Jedna raketa vletěla na auto s ředidly. Návštěvníci se učili zadarmo jezdit s vozíky a strkat pětikoruny do vozíků. Děti dostaly zdarma jednu žvejkačku. Do fronty se postavili i dospělí. „Tady to vypadá jako dobytek na pastvě. Každej žvejká jako kráva!“ Falousek to dořek‘ a hned se utišil a sklopil oči. Slyšela to Ječmenová a něco si psala do notýsku. U Těšíků byla na dveřích cedule - PRO NEMOC ZAVŘENO - V paneláku nežije člověk sám i když si to myslí. Všichni z domu jakoby dejchali stejnej vzduch. Pořád se něco ozejvá, bubnuje, cvaká, a i v posteli neví člověk, jestli tam není jeho soused. Takovej jsem měl dojem. Konča taky. Výtah se rozbil! Někdo ho strhnul. Udělal to mladej Vonderka! Scházela se u něj divná parta. „Viděla jsem jich osum ve výtahu,“ říkala Pikartová. Byli to zvláštní lidi, co chodili k Vonderkovi. Hubený, vyžilý a místo toho, aby se věnovali něčemu pořádnýmu, tak se modleji. Kornelie, kterou udělali proti její vůli domovnicí na přechodný období a na zkoušku, se rozhodla, že k náboženskýmu sektářovi Vonderkovi zajde. Radši jsem tam šel s ní. Pro jistotu jsem si vzal do ruky kovanou hůl, kterou jsem dostal od kováře Landy za kozí mlíko, když měla jeho dcerka zánět průdušek. Voderka po zazvonění otevřel. Stál před námi v růžovym županu. Složil ruce křížem na prsou a zašeptal: „Vězte, bude líp!“ Ochotně nás pozval dál. Jeho sekta seděla se skříženejma nohama na koberečkách a všichni čučeli do stropu, kde bylo namalovaný slunce a nějakej pták. Z magnetofónu hrála tichá hudba, samá píšťala a zvonečky. Ta parta měla před sebou hrnečky s čajem, kterej smrděl, že bych si ho nedal ani jako obklad na kolena. „Co si přejete, sestro a bratře?“ oslovil nás Vonderka. Ukázal na gauč a tak jsme si sedli. Nevěřili jsme vlastním očím. Jeden z těch v županu byl Kubík a vedle něj seděl vnuk Ženíška, Tonda. Koukali jsme jako vyjevený. Kornelie zapomněla, že jsme přišli kvůli výtahu. Vonderka nám nalil čaj do misek, který byly bez ucha. Museli jsme je držet obouma rukama. Vonderka usedl před svý sousektovce. Něco drmolili, klaněli se a potom Vonderka vyskočil a začal nás objímat a líbat. „Jsem rád, že jste k nám našli cestu,“ jako v horečce říkal, „až přijde den, ten vytoužený konec světa a našeho trápení, vstoupíme společně do království slunce a ptáka Ariela!“ „My nikam vstoupit nechceme, pane Vonderka,“ povstala Kornelie, „my přišli kvůli přetěžování výtahu. Už je zase rozbitej!“ Vonderka položil čaj, vyskočil a srdcervoucím hlasem volal: „Sestro Rákosová, bratře Rákosi, od zítřka budeme létat. Ariel nám dá křídla!“ Všech šest nebo osum sektářů vyskočilo a začalo mávat rukama jako křídly. Dělali průvan a ten já nemám rád. Odešli jsme rychle. Ani si toho nevšímli. „Jsou normální?“ říkal jsem Kornelii. Mávla rukou: „Vono je těžký říct, kdo je tu normální. Třeba jsou a my jsme blázní!“ Tohle jsem ženě nerozuměl. Před dveřmi na nás čekal Vitouš s dopisem. Dělal poslíčka na Obecním úřadě. Nechal si vytisknout vizitky s titulem - Asistent tiskové služby - Vitouš. Bejval to lump, ale teď svou práci dělal vzorně. Nosil kravatu a na rtu měl náušničku. Diškreci si nevzal. Ten dopis nás nepotěšil: - OZNAMUJEME, že NÁJEM bude zvýšen od nového měsíce o třetinu v rámci deregulace v zájmu zlepšení bydlení. Protože neustále stoupá kriminalita, budou do dveří zamontována KUKÁTKA a každý rok dostane každý nájemník novou rohožku. JUDr.Vítek Těšík Za správní radu domu 1313. – V domě se ozvaly nadávky. Spolunájemníci si asi přečetli zprávu od JUDra. U Klimešů rozbíjeli talíře. Pikart křičel jako zvíře a hnal asistenta Vitouše klackem k Obecnímu úřadu. „Řekni tomu JUDROVI a jeho Správní radě, že jsou zloději a vyžírkové. Chtělo by to státní kontrolu! A já jí zavolám!“ Netrvalo ani dvacet minut a před naším panelákem zastavil červený Opel. Vystoupil JUDr. Vítek Těšík, mladá Alžběta Ječmenová, která za něj mluvila. Říkali jí - mluvčí! Zazvonila na všechny zvonky, a tak jsme vyšli ven. Jen Vonderkova sekta, ani nevykoukla z okna. JUDr. šeptal Alžbětě do ucha, a ta hlasitě, a pisklavě říkala nahlas: „Občané, milí sousedé. Jistě chápete, že musíme usilovat, abychom žili kulturně, evropsky, globálně. Všechno podražilo. Nafta, služby, potraviny...“ „A co dál?“ přerušil Alžbětu Klimeš, kterej byl nebezpečně rudej v obličeji. JUDr. něco pošeptal Alžbětě a ta začala pípat: „Pan doktor říká, že když nájemníci nezaplatí povinný nájem, nechá odstříhnout elektrický proud, zavřít přívod vody a odpojit plyn.“ „Ty se chováš jako monarcha, pidimužíku,“ zařval Klimeš a Klimešová se svým hrbem vypadala jako ten Kvasimódo. Strčila hrbem do doktora a zakroutila mu nos. „Pan doktor Vítek Těšík říká, že zavolá speciální bezpečnostní službu a cvičené psy,“ tlumočila Alžběta, ale víc už nestačila doříct. Klimeš nevydržel a loktem rozbil skla na Oplu a nakopnul Těšíka do zadku. Doktor volal mobilem a třásl se jako sulc. Objevil se policajt Kučírek a uklidňoval Klimeše. Všechno se ututlalo, protože přišly jiný starosti. Na dálnici seděli na dekách nějaký lidi a nechtěli pouštět auta. Drželi hladovku na protest proti zákazu trabantů. Králík Venouš, jak jsme mu říkali, pošel. Byli jsme sami bez zvířat. Tumlovice se měnily k nepoznání. My zůstávali stejný. Nájem nám zatím nechali stejnej. Klimeš se musel Těšíkovi omluvit. V hospodě u Knotka křičel: „Zlámali rovnej stromek. Jsem krysa, podlézavá a křivá!“ Ozvalo se zazvonění. Před dveřma stál neznámej fousatej chlap v koženým kabátě. „Ahoj tatínku, ahoj maminko,“ radostně volal a objímal nás. Nic jsme nechápali. Byli jsme zmatený a nevěděli co říct. Sedl si ke stolu a Kornelie mu nalila pivo a dala na talíři uhlířinu. Pil a jedl, hlasitě pomlaskával a při tom mlel anglický, německý a kdoví jaký slova. „Tak jsme se těšili na našeho Karla a teď nevíme, jestli ho máme rádi,“ myslel jsem si. „Mám profesůru v Dillí,“ chlubil se Karel, „doktorát v Maďarsku a titul architekt. Ten jsem získal v Londýně!“ „Vyprávěj, synku,“ vyzvala ho Kornelie a já cítil, jakou jí dá práci, říct mu „synku“. „Mám tuláckou krev,“ začal vyprávět a otevřel si sám třetí pivo, „odešel jsem tenkrát od vás z Tumelic...“ „Z Tumlovic,“ opravila ho Kornelie. „Nó, a celej život jsem pracoval a coural se po světě. Hledal jsem tu sladkou Štěstěnu a bájnou zem Kolorádo!“ Pořád jsme si nevěděli rady. Vyprávěl, a my mysleli na to, že je to náš syn a přesto jsme ho neznali. Neměli jsme odvahu se na něco vyptávat. Já i Kornelie jsme měli z toho divnýho syna skoro strach. Měl oči jako čert. „Mám pro vás, drazí rodičové geniální nápad,“ řekl po několika dnech. „Tenhle byt je pro vás moc těsnej! Byli jste zvyklý na prostor, na zdravej vzduch, na hrušku na zahradě, na kozy, o kterejch jste mi vyprávěli...“ Karel usmrknul a utřel slzící oči: „A jak jste říkali, chtěji od vás nekřesťanskej nájem. Vím o jednom hezkým domečku. V přírodě a blízko, v místě, kde jste bydleli. Chtěli byste do něj?“ Chvíli jsme mlčeli a potom jsme řekli oba najednou: „Chtěli!“ „Budete tam bydlet zdarma, o stěhování se postarám,“ uklidnil Kornelii Karel. „Ale co s tímhle drahým bytem?“ ptal jsem se. Karel se usmál: „To už mám vymyšlený! Přepíšete ho na mě, já budu platit nájem a ještě vám budu vozit k vašemu domku nádrž s vodou. Vona tam není zatím, říkám - zatím, voda.“ Nemohli jsme ani spát. Za tejden zařídil Karel odstěhování. Byl ochotnej a pomalu jsme si na něj zvykali. Pikart nám chtěl pořád něco říct, ale když viděl Kornelii jak začíná lpět na Karlovi, mlčel. Klimeš Karla nezdravil. Kornelii říkal, že nemá čas na nový ksichty. Karel nás odvezl ve staré vypůjčené škodovce k našemu domu. Byli jsme hodně zvědaví. Projížděli jsme po okraji staveniště. Už jsme to tam nepoznávali. „Zavřete oči,“ vyzval nás Karel a zastavil auto. Po slepu jsme vystoupili a Karel vesele zahulákal: „A teď je otevřete!“ Uprostřed staveniště stála maringotka s cedulí STAVBY SILNIC. U ní stál pahýl hrušky. Stáli jsme v místě, kde stával náš dům. Panely, na kterejch seděla kartářka Kleopatra Preclíková a její pes Bagr, zmizely. Nedaleko nad námi vrčela auta po dálnici. Maringotka byla podezděná. Měla uvnitř i záchod. Okolo byla drátěná ohrada. „Nábytek máte uvnitř, moc jste ho neměli,“ usmíval se Karel. Vešli jsme dovnitř. Karel rozsvítil. „I světlo tady máte, a zadarmo. Až skončí stavba, bude tady klid. Vysázejí se stromy, zaseje tráva a ještě vám budou lidi závidět. Soukromí! Jste na svým a jste svými vlastními pány!“ Uvnitř to bylo docela hezký... „Je to tu jako na letním bytě,“ pokusila se o vtip Kornelie. Levou i Pravou nám sousedka Pazderová prodala zpátky. „Zaplatíte mi je, až dostanete důchod,“ usmívala se, „to víte, musela jsem jim nechat ostříhat paznehty a zapilovat rohy. To něco stojí!“ Od kočího Falouska jsme dostali zadarmo dva králíky, hajný Zajíček nám daroval dvě slepice a od kostelníka Příhody jsme dostali svatej obrázek. „Kornelie, to jsem ještě neviděl, aby někomu kostelník něco dal!“ Má žena přikývla: „V každým je něco dobrýho. Ale my hledáme vždycky jen to nejhorší!“ Začali jsme žít v novém domě. Večer jsme si dali trochu piva a Kornelie měla dobrou náladu. Karel vzkázal, že má návštěvu z Mnichova a tak jsme byli sami. „Tady nás nikdo nevytopí,“ smála se žena, „tady nám činži nezvednou.“ „Tady výtah nestrhneme!“ přidal jsem. Na dálnici jsme si zvykli. V noci byl klid, jen občas se ozvalo auto, který vrčelo jako nějaká rozladěná basa. Když zapadalo slunce seděli jsme nad dálnicí, jedli jsme škvarkový placky a pozorovali ten neustálej neklid nad dálnicí.  „Kam asi ty auta jedou?“ pokaždý večer se mě ptala Kornelie. Mlčel jsem. Co taky říct. To samý bylo s letadlama. „Kam asi ty letadla letí?“ ptala se a já mlčel. Kornelie vylepila maringotku, - nesmím říkat marigotku, Kornelie mě nutí, abych říkal domek -, hezkejma barevnejma obrázkama z kalendářů. Nade dveře pověsila kříž a zarámovanej obrázek od kostelníka - Pán Bůh žehnej, tomu domu! - Přiznám se, že se nám někdy stýskalo po sousedech. Pošťák Přenosil přines dopis od Ríši. Kornelie vždycky pookřála. Zářily jí oči, jako by to byl její syn. Já měl ten pocit taky takovej. Neviděli jsme Žofinku a Ríšu už hodně dlouho. Leccos jsme o nich slyšeli Pikart tvrdil, že Žofinka studuje v Praze. Přiznám se, že jsem se dopisů vždycky bál. Nikdy člověk neví, jestli ho někdo potěší nebo zraní. Otevřel jsem dopis. Kornelie byla netrpělivá a tak jsem to schválně prodlužoval. „Teto Končo a strýčku Emane. Zdravíme vás z Ameriky. Já se pokouším o „byznys“ /to je obchod/ a Žofinka hraje v baptistickém kostele na varhany. Angličtina nám nedělá potíže. Často na vás vzpomínáme. Ten panelák asi není pro vás zrovna ráj. Rodiče si už pomalu zvykají, že jsme dorostli a odletěli z hnízda. Good Luck - hodně štěstí! Ríša a Žofina.“ Ten dopis s námi zamával. Vůbec jsme nemluvili. Ale mysleli jsme na to samý. Jestli ještě někdy Ríšu a Žofinku uvidíme. Najednou jako kdybysme zestárli o deset let. V noci mě probudil rámus. Někdo bouchal do našeho domku. Vzal jsem sekeru a zařval: „Co tu děláte?“ Někdo utíkal pryč. Ven jsem vyšel ale až ráno. Hlinikový plechy, co byly připevněný na stěně marigotky byly odpáčený. „Gauneři je chtěli dát do sběrny barevnejch kovů.“ řekla Kornelie. Měla pravdu. Za pár dní jsme se dozvěděli, že na dálnici někdo ukrad‘ dopravní značky a zavinilo to velkou havárii. V pondělí nás čekalo překvapení. Přišel na návštěvu hajný Zajíček. Seděl a teprve po dvou rumech se rozpovídal. „Jsem bezdomovec,“ zašeptal. Nevěděli jsme co říct. Kornelie mu pohladila ruku a tak se rozpovídal: „Moje žena Ludmila utekla s nějakým mužským, Karel se jmenuje. Přišel nedávno do Tumlovic a založil si masážní salon. Když Ludmilu namasíroval, už u něj zůstala.“ Zarazilo mě to jméno Karel, ale pak jsem hned tu myšlenku odehnal. „Tak vám zůstala hájovna, Zajíčku,“ utěšovala ho má žena. Zajíček sklopil hlavu: „Nezůstala! Hájovnu Lesní správa zrušila, protože byla sama zrušená. Ten kousek lesa, co jsem měl, vykáceli v noci a odvezli nikdo neví kam. Byl jsem dva dny v Praze kvůli flintě a les nikde. Psa mi otrávili, aby neštěkal. Policie našla akorát stopy náklaďáků a piliny. Ludmila je pryč a les taky! Stejská se mi po dětech!“ Hajný posmrkával a teprve teď jsem si všímnul, jak je otrhanej a zbědovanej. „Co je s hájovnou?“ zeptala se Kornelie. „Koupila jí Hedvika Melichová z Mašlovic.“ „Tu známe,“ vykřikla Kornelie, „skoro mě otrávila.“ „V hájovně si otevřela obchod s erotickejma čajema a nahoře má hrací automaty a čajovnu. Tu vede její milenec docent Vilém!“ „Houby je to docent,“ vysvětlovala Kornelie, Pešula říkal, že před léty prodával boty a pořád říkal, že neni doceněnej, až mu začli říkat „docent“. Vyprávěli jsme si do půlnoci. „Zůstaňte u nás spát,“ nabízel jsem Zajíčkovi. Kornelie přikejvla: „Máme v domku dva pokoje.“ „Rád bych, ale nemůžu,“ děkoval hajný, „jsem bezdomovec a musím si zvykat na nepřízeň počasí. Spím s kamarádem pod mostem v jámě na teplovod.“ Kornelie mu dala na cestu láhev piva a chleba s točeným salámem. Levá a Pravá zamečely, i když to jinak v noci nedělaji. Asi na pozdrav. Kdo ví, co se děje v duších zvířat. Možný, že mají radosti i starosti jako lidi. Zaslechl jsem venku dupot. Jako když kopyta cvrnkaji. Po dálnici běžel v měsíčním světle Arthur. „Kornelie, „ volal jsem na ženu, „po dálnici běží Arthur!“ Podívala se na mě: „Emane, jediný, co máme je naše duše. Tak prosím tě, neblbni.“ Nevěřila mi. U naší maringotky, pardón, u našeho domku zastavil Karel. Už měl jiný auto. Celej měsíc se neukázal a teď byl samá sranda. To auto bylo veliký, pérovalo a nebylo vidět dovnitř. „Tatínku, maminko, pojedeme na výlet,“ hlaholil, „nesmíte mě odmítnout!“ A tak jsme vyjeli, i když se nám moc nechtělo. „Možná, že nás veze na úřad a dají nám ty peníze za náš dům," myslel jsem si. Projeli jsme Tumlovice a Karel jel velkou rychlostí. Pustil v autě muziku, která trhala bubínky. Taky otevřel šuplík vedle volantu a ukazoval na velkej kolt. „Je nebezpečná doba,“ křičel, „slušnej člověk musí bejt ozbrojenej!“ Zastavili jsme na plácku v takový neudržovaný zahradě, kde se povalovaly suchý stromy. Všechno bylo oplocený ostnatým drátem. Vrata vypadaly jako od věznice. Na smutnym baráku visela veliká cedule: - SSS - SOUKROMÉ SANATORIUM SENIORŮ. - „Senior je starší člověk,“ vysvětlil mi Karel to, co dávno vim. „Já jsem Rákos junior a ty jsi, táto, Rákos senior!“ „Proč sem jedeme?“ znejistěla a s obavama se ptala Kornelie. „Jen na takovou obhlídku,“ vesele švitořil Karel. Vedl nás dovnitř toho divnýho baráku. Snažil jsem se dělat, že nemám strach, ale měl jsem ho. Uvítala nás zrzavá paní v bílém plášti. „Tohle je moje přítelkyně a ředitelka ústavu SSS.“ Ta paní měla na prsou cedulku se jménem, ale i když jsme ho nepřečetli, věděli jsme o koho jde! Byla to Ludmila Zajíčková! „Dobrý den, přátelé,“ pozdravila, a s falešným úsměvem nás vedla dál do sanatoria. V recepci, jak říkala kachličkový předsíni, hráli dva svalnatý a chlápkové s holenejma hlavama šipky. V popelníku jim doutnaly vajgly z cigaret. Vzádu v chodbě jsme potkali dvě dámy na vozíkách. Ani se na nás nepodívaly. Jen koukaly na zamřížovaný okno. Další dvě dámy a bělovlasej shrbenej děda seděli u mramorovýho stolku. Nestačil jsem se divit, kdo s nima byl. Kleopatra Preclíková jim vykládala karty! Dělala, že nás nezná. „Co tu dělá paní Preclíková?“ zeptala se Kornelie. „Ale, trochu jí přeskočilo a tak je tady na pozorování. Zalíbilo se jí tu a je vedoucí osvětové činnosti našeho sanatoria.“ V klubovně hrála barevná televize. Nějakej chlap se na obrazovce pořád smál sám sobě. U televize stály fíkusy a na stěnách visely vyšívaný obrázky Karlova Mostu, Hradčan a jinejch atrakcí. „To dělají naši staroušci,“ usmála se Zajíčková a pohladila jednoho dědu, kterej pořád žvejkal, jako by měl žvejkačku. „Tak jak se vám tady líbí?“ nevydržel naše mlčení Karel a ptal se. „Moc ne,“řekla upřímně Kornelie, „lepší je to venku na svobodě!“ Ředitelka se neovládla: „Tady je komfort, teplá lázeň, třikrát denně papů a hlavně klid a profesionální péče!“ Venku zabrzdila černá dodávka a okolo nás prošel hrobník a majitel pohřební služby Karpál s pomocníkem. „Co tu dělá pan Karpál?“ zeptala se Kornelie. „Ale, nic,“ koktala ředitelka Zajíčková, „má tady nějakého přítele. Chodí ho navštěvovat a nosí mu dárky!“ „Půjdeme už domů,“ rozhodla se Kornelie, „musím nakrmit Levou a Pravou, a králiky a slepice.“ Karel neměl dobrou náladu. Loučili jsme se a já zaslech‘, jak Zajíčkový tyká. „Divný věci,“ šeptal jsem Kornelii. V černý dodávce jsem zahlédl rakev. „Hele,“ ukázala na ní Kornelie, „Karpál přivez dárek pro svýho přítele!“ Karel se podíval jinám a zapálil si cigaretu. V autě promluvil Karel první: „Tatínku, maminko, tam by se vám líbilo. Věřte tomu. Ludmila, chtěl jsem říct paní ředitelka, je laskavá žena. Už si zasloužíte zaslouženej odpočinek. Vaše důchody by chodily do SSS, tam by se uložily do sejfu a ještě byste si našetřili!“ „Na co?“ zeptala se Kornelie. „Na dar od Karpála?“ Karel měl viditelnej vztek. Přidal plyn a my se báli, že nás někde převrhne. „A komu to sanatorium patří?“ zeptal jsem se Karla. „Patří to akciové společnosti, která má představenstvo.“ „Kdo je v tom představenstvu?“ zeptala se vlídně Kornelie. Ale Karel dělal, že se věnuje řízení auta. Karel nás vyložil a Kornelie řekla, že si to musíme ještě promyslet. „Proč jsi mu to říkala?“ říkal jsem ženě, když Karel odjel. Usmála se: „Ať si myslí, že jsme hloupí. Ale já hloupá nejsem.“ Podala mi z poličky Tumlovickej občasník a ukázala na článek. Četl jsem udiveně. „V našem kraji vyrostlo opět dílo českých rukou. Na kouzelném místě u akátového lesíka za Bloumovem, vyrostlo jako zázrakem SSS neboli Soukromé sanatorium seniorů. V tomto sociálním zařízení bude postaráno o naše milé stařečky a stařenky s profesionální péčí. Cenově dostupnou i méně majetné skupině našich spoluobčanů. Klidný chod tohoto bohulibého zařízení zaručuje představenstvo SSS ve složení: ředitelka Ludmila Zajíčková, ekonomický ředitel Karel Rokouš a prezident představenstva je docent Vilém. Redakce našeho občasníku přeje více takových počinů. Počet míst v SSS je velmi omezený, proto pospěšte a žádejte si informace u nás v redakci.“ Kornelie se usmála: „Je něco shnilého v našem státě dánském!“ „Co tím myslíš?“ nechápal jsem Kornelii. „Ale to nic neni. Četla jsem to na dveřích u skladu brambor. Byl tam podepsanej nějakej pan Hamlet. Asi správce.“ |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 01. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Blanka Kubešová |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jan Krůta |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Stanislav Motl |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Ivan Kraus |
 |
Jitka Molavcová |