Eva Vlachová: Prázdninový suvenýr

Rubrika: Literatura – Fejetony

FEJETONY NAŠÍ EVY
Prázdninový suvenýr


Tak už brzy bude zase všechno ve starých kolejích. Školy se zaplní žáky a studenty, v práci už taky nebude chybět tolik kolegů a hromadná doprava bude opravdu hromadná. Zážitky z prázdnin a dovolených okoření na krátký čas společná setkání a výhodné nákupy v cizině (rozuměj značková trička, elektronika či zlatý šperk) vzbudí u některých jedinců možná trochu závisti. Není toho vůbec zapotřebí, ani těch věcí ani té závisti. Z prázdnin a dovolených si vozíme, pokud tedy máme štěstí, něco mnohem vzácnějšího a trvalejšího.

Jako vždy jsme se sestrou trávily prázdniny u prarodičů. Žádná „Jugoška“, Zlaté písky či Lipno. Vesnice za Prahou, koupaliště, hřiště u lesa a chatová oblast. Skoro by se dalo říct, že to bylo trochu jednotvárné. Ale dětem to kupodivu takové nepřipadá. Mají rády určitou pravidelnost a dobrodružství lze najít i tam, kde by je dospělí nehledali. Jedno léto bylo ovšem přelomové. Pronikly jsem do chatové oblasti a staly se součástí party.
Výpravy na borůvky, kopání penalt na opuštěném hřišti, vlastní řeč, které nezasvěcenci nerozuměli. Hraní karet na verandě chaty Kájových rodičů. Jednou tam pro nás přišla maminka, neboť bylo, považte, už půl deváté (!) a my ještě nebyly doma.
Maminka, ozbrojena deštníkem nás hnala domů a ten deštník o nás s výkřiky, že pověst máme jenom jednu, přerazila. Ale nic tak neutuží vznikající vztahy jako rozličná protivenství. I když se tahle prázdninová parta časem rozpadla, zůstal mi z ní jeden kamarád.
A naše tehdejší kamarádství přerostlo v přátelství, které překonalo první, druhé i třetí lásky, svatby i osobní tragédie. Nevídali jsme se příliš často, naše cesty byly hodně odlišné. Ale když jsme se sešli, bylo to, jako bychom se viděli včera. Takže nesměl chybět ani na mých kulatých narozeninách.
Oslava to byla veselá, se všemi lidmi, které mám ráda, v příjemné hospůdce s dobrým jídlem i pitím. Na chvíli jsme vyšli ven, přítel si zapálil doutník, zkoumavě se na mě zahleděl a pravil: „Tak už jsi taky v tom lese, ve kterém se kácí…“
Přejel mi mráz po zádech. Večerní chlad nebo snad předtucha… Tehdy to bylo naposled, co jsem ho viděla. Sekyra neuvěřitelné a kruté náhody dopadla na jeho strom. A v mém soukromém lese po něm zbyl jen mohutný pařez. Někdy se na něm usadím a vzpomenu si. Hned vedle roste malinký stromek. Ale už nemám ani sílu a vlastně ani odvahu na něj sázet. Jeho dospělosti se už nedočkám, nebude mi poskytovat útěšný stín, jeho kmen pro mě nebude dost silný, aby mohl být oporou. Nezbývá než doufat, že budu moci poskytnout alespoň něco málo jemu. Ale přátelství pěstované od dětství ze semínka vzájemných sympatií je nenahraditelné.
Přiznám se bez uzardění, že mi můj „prázdninový“ kamarád chybí. Jeho humor, jeho pochopení pro moje bolístky, jeho úžasné nápady, které mně dokázaly vždycky překvapit a nadchnout. Už nikdy se tak nezasměju, jako jsem se dokázala smát s ním.
Pokud si tedy přivezete z prázdnin semínko, ze kterého roste přátelství, dostali jste do života dar z nejvzácnějších. Ten nejkrásnější a nejcennější suvenýr…. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Mgr. Zuzana Šíblová, http://www.sjuzi.wgz.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 08. 2008.