Břetislav Kotyza - Vladimír Stibor: O básníku papírových vlaštovek
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
| Kdysi v dětství mě zasáhl příběh o jedné japonské holčičce. Umínila si, že dokáže-li složit tisíc papírových vlaštovek, uzdraví se. Když byla vysněné metě na dosah, anděl strážný na chvíli zaváhal...Řekl bych, že stejného poslání jsou i básníci. A najednou jsem se potkal s někým, kdo se k podobným tématům neustále vrací. S básníkem Břetislavem Kotyzou ze Zlína jsme nemohli zůstat jen u jednoho ztraceného slova. Za jedno zmizelé, jak mnozí dodnes věří, narodí se nejméně deset dalších. Břetislav Kotyza... Co předeslat? Rozhovor Stibor---Kotyza vznikl z niterné potřeby dvou lidí, dvou rozdílných, ale sobě rovných osobností. Rozhovor se vyvinul z korespondence hledačů poezie vnímajících ohrožení. Neboť lobby konzumu neustále užírá z krajiny, kde lze žít společně s poezií. Samozřejmě, že zúčastněni jsou si vědomi nedokonalosti a slabosti slov v souboji s chtíčem zisku. Avšak mlčení rovná se souhlasu. Mlčení nelze považovat za tvůrčí prostředek. |
| • Zpravidla se tvrdí, že dětství zásadním způsobem rozhoduje o celém životě každého člověka. Jaké bylo to Vaše? Pamatujeme si obvykle jen to, co nás zaujalo. Mé dětství bylo zajímavé a pamatuji si z něj docela mnoho. Spíše však jen vůni okolností děje, barevnosti detailů. Měl jsem tehdy volnost pohybu, (pro malého kluka - jaká to byla vzdálenost "od našeho", až za nejposlednější humna...) Nebyl j  sem rodiči k ničemu nucen, poučován a nijak zvlášť omezován. A něžná tajemství lidské sexuality byla objevována jen dětskou zvídavostí. Zdali bylo mé dětství šťastné? To jsou měřítka dospělých. Mé dětství bylo prožito a takové zůstalo i v mé mysli. Vaše otázka, Vladimíre, jest však z literárních a odpovídám: Čerpám z dětství, jako čerpám z ostatních dnů. Můžeme však odpovědět, zda naše dětství již skončilo? Odpovídám za sebe: mé tělo již o tom ví, duše je na pochybách, srdce nezměněno. Vzdálenost "od našeho" až za poslední huménko je stále výzvou. • Poezie jednoho povznáší, s někým nepěkně zamává a dokonce si zvolí pár nadšenců, s nimiž podepíše tzv. archu úmluvy na nesmírně dlouhý čas. Kde a kdy zastihla právě Vás? Moje maminka hodně četla. Podle zděděných titulů to nebyla červená knihovna. A i kdyby?! Nebyly to však nikdy žádné básně. Tehdy jsem nechápal, že poezie není výsadou jen básnického díla. Chtěl jsem vědět, proč maminka tak usilovně čte, kam se nám vzdaluje a opět přibližuje, proč se u čtení usmívá i mračí. Již se nedozvím; jen tuším...Někdy kolem svého devátého roku jsem objevil schopnost vnímat napsané slovo. A také novou kouzelnou hru - " slovo napsat ". Ne, nepsal jsem dětské básně ani prózu. Kdeže! Jen zarputile vršil barevné kostky slůvek do věží, kterým básníci dnes říkají skleněné. Mám z těch dob zachovánu jednu jedinou "báseň - křik - zpěv". Pečlivě skryta v relikviáři, na tajném místě. • Můžete se zmínit alespoň letno o spisovatelích, kteří Vás ovlivnili a nebýt jich, bylo by možná Vaše literární směřování jiné? Zmíním se a rád. A s velkou úctou: Bratři Čapkové. Pro mne zvláště pan Karel Čapek. Rovněž a stejnou měrou pan Vladislav Vančura. Nelze mi jednoduše vysvětlit důvody vztahu. Láska je nevysvětlitelná, a pro ty, co bez srdce, i nepochopitelná. Jistě se ptáte, Vladimíre, po básnických vzorech. Nemám svého učitele. Přistupuji ke každému dílu bez ocejchovaného etalonu. Vždy znova od začátku, s rizikem. Avšak - na prkenné stěně mé dílny samotky, ve výši očí, připomínají se dvě prohlášení, dva citáty. První od F. X. Šaldy: Jen kurvy se musí líbit, básně ne. Oproti zaklínadlu pana Vladimíra Holana: Kameni, přicházíš. • Jak se díváte na současnou českou literaturu. A máte z ní radost? Pane Stibore, to je provokativní otázka. Jsem současník a považuji se za současníka. Nemohu tudíž současnost vnímat v jejím celku, a již vůbec ne v jejím směřování. Literatura, potažmo umělecká tvorba, byla pro "současníky" vždy nepřehledná a ve svém vnímání krajně emotivní. Nebudu pokřikovat, co ještě Ano, co již Ne. Každý pták nechť zpívá podle svého zobáku. Jen podotýkám - záměrná negace v literatuře jest mi pouhým gestem. • Téměř všichni se shodují na tom, že Obec spisovatelů jako sdružení spěje ke svému zániku. Kde vidíte příčiny? A nemohu se nezeptat, zda tušíte nějaké "světýlko" na konci tunelu? Nebo je moudřejší nechat trouchnivějící loď potopit a raději postavit novou? Obec spisovatelů vznikla na základě politické situace určité doby. Se snahou oddělit se fyzicky i myšlenkově od bývalého Svazu čs.spisovatelů. Z části se podařilo. Obec však, bohužel, nevznikla záměrem umělecky či profesně stejně smýšlejících literátů. To je nyní slabinou Obce spisovatelů, ta různorodost osobních zájmů. Jsou zde autoři vědeckých publikací, autoři beletrie, novináři, písničkáři, prý i básníci atd... Podle Adresáře Obce spisovatelů jsou členové Obce bydlištěm převážně v Praze. Tedy pražská organizace s celorepublikovým působením "malá domů". Zda Obec spisovatelů přežije do budoucna? Přál bych si to? Ano. Přál bych si gruntovní přestavbu stávající Obce a její přežití do dalších roků. Umělci si nejvíce cení, že jejich ego se zásadně liší od ega kolegů; bylo by proto obtížné jakkoliv se znovu houfovat pod novou vlajkou. My, Češi i Moraváci, jsme historicky nespokojení kverulanti. Bez schopnosti a vůle přijmout jinou myšlenku než právě jen tu svou, tu jedinou, tu zajisté pro mne nejvýhodnější. Ať po mně hodí kamenem, koho jsem urazil. A chybějící kapitál pro činnost Obce? Básníci dnes vydávají své knihy ponejvíce vlastním nákladem. S nulovým ziskem. Ale jen tahanice kolem zamýšlené nové Národní knihovny již stála ministerstvo kultury, tedy i nás, bláhové pisálky, dosud přibližně 4 miliony káčé. Ať i jiní zkusí produkovat kulturu za hubičku, vlastním nákladem! • Jaké literární období bylo pro Vaší tvorbu nejpříjemnější, nebo na své nejlepší roky ještě čekáte? Milý pane, jest to otázka k nezodpovězení. Pojmenováním a přišpendlením do sbírky ztrácejí motýli svůj život, a tím i pel jímavé krásy. Pozbývají schopnosti mocného impulsu k dalšímu hledání. Neboť co jiného je tvorba, než hledáním? Čekám, až můj vnuk nabude dovednosti mluvit, a já se takto jeho prostřednictvím dozvím, co jsem ve svém vlastním životě zmeškal, nezaznamenal, trestuhodně zbabral. Mozaika dnů novými kaménky doplněna. Nejlepší roky teprve přijdou! • Měla by literatura chodit a běhat za čtenářem, nebo by i čtenáři a posluchači měli udělat pár vstřícných kroků? Literatura a její čtenáři jsou jedním a týmž společenstvím. Vyhledávají a rozcházejí se podle vlastní potřebnosti. Literární autoři mívají sklony k přeceňování důležitosti literatury, a společnost naopak podceňuje nutnost tohoto zastaralého média. Slovo však bylo vynalezeno a kultivováno z důvodů dorozumívání jedinců lidského společenství. Ani hudba či pohyblivé obrázky nesdělí záměr svého poslání tak přesně, a přesto tak nejednoznačně jako Slovo. Staré, ožvýkané, nebarevné, tiché Slovo. • Není však zakopaný pes nezájmu o současnou poezii a prózu také v tom, že se vyhýbá závažným a nosným tématům, že raději uhýbá před realitou a nechce se podívat pravdě do očí? Vždyť trauma okupace z roku 1968 se dodnes kdykoliv zjevuje, humanitární bombardování jak známe z bývalé Jugoslávie, také není tím nejšťastnějším řešením. A kdyby neležel Irák na oceánu ropy, možná by tam cestovky dnes vozily tisíce lidí na dovolenou za poznáním nádherné starověké říše... Zde, Vladimíre, obdržíte košem. Politice se nelze vyhnout, zvláště výsledkům její arogance. Avšak nevpustím sobě politiku v střeženou ohradu svého Já. • Ale odbočme od politických témat. Svádí mě zeptat se, zda a jaká literární rukavice před Vámi ještě leží. Nebo Vás občas napadne jako mne, že posláním je pracovat až do úmoru, i když nám nebude dovoleno práci dokončit? Je fakt, že posláním každého z nás je pracovat až do úmoru, ač dílo stejně nebude a nemůže být dokončeno. S tím jsme se narodili a v určitou chvíli pochopili hluboký rozpor mezi chtěním a možností. To je dilema života a smrti. Je zde však ono odvěké hračičkaření, hmatatelná radost ze hry. Snad se mi podaří radost ze hry, rozuměj - radost ze života, sdělit tomu, kdo je připraven a ochoten naslouchat. Co více mohu si přát? • S kým byste nejraději poseděl u sklenky vína, a nejenom u jedné, celou noc? Nejraději bych poseděl u sklenky vína, a nejednu noc...se svým otcem. Nezbylo času, ani u něj, ani u mne, leccos důležitého si vzájemně sdělit a lehce ovínění se k sobě přiblížit. Alespoň o krok... Je pozdě, pozdě je. Nejraději bych poseděl u sklenky vína, a nejednu noc, se svým synem. Nezbývá vůle, ani u něj, ani u mne, leccos důležitého si vzájemně sdělit. Nemohu ale připustit, aby bylo opět pozdě. Nejraději bych však poseděl u sklenky vína se svým vnukem, v čase jeho rané dospělosti. Rád bych si vyslechl, čemu že vůbec nerozumím a která děvčata si jej nevšímají a kterých si nevšímá zase on, junior Čtrvrtý. Nejraději však sedávám u sklenky vína, a nejenom u jedné a nejednu noc...sám. Tichostí přichází co bylo, co jest, co bude - Zdravím a přeji všem podobným. • Kdybyste si mohl splnit největší básnické přání svého života, jaké by to bylo? Má básnická přání jsou totožná s mými přáními obyčejnými, civilními, neliterárními. Vyřčená přání se ale obvykle nevyplní - proto držím ústa zamčena na petlici. A také: v našich končinách se vyplácí držet hubu, neboť mlčení je honorováno. • Myslíte, že se dožijeme doby, kdy literatura se bude dělit jen na tu dobrou a špatnou a ne, jak je to dneska? Ti, co se vezou v uměleckém pendolínu, mohu-li použít básnický příměr, těm ostatním nezastavují, možná dokonce ani nevnímají, že budou muset jednoho dne vystoupit a posléze sestoupit mezi ty všechny ostatní...Nebo pravda se skrývá ještě jinde? Či snad každá doba si utváří jen svou literární oligarchii a tu nepřizvanou zcela přehlíží? Pane Vladimíre, o uvedenou otázku se jen lehce otřu. Nejsem prorok. Bylo by však velmi nudné a nepotřebné, produkovat jen "Velkou Literaturu Velkých Mistrů". Zvláště v jazyce českém. Mateřském jazyce pouhých deseti milionů lidiček, vzájemně se neslyšících, vzájemně se odmítajících slyšet. Pan Karel Čapek byl čten a slyšen i tehdejším panem prezidentem T. G. Masarykem. Tentýž Karel Čapek byl ale čten a slyšen i pozdějším revolučním dělníkem ČKD Praha. • Proč se považujete za "skladatele papírových vlaštovek"? Jsem přitahován a závidím všemu, co poletuje povětřím. Papírové vlaštovky jsme skládali a učili létat odjakživa. Nyní připisuji na bílá křídla papírových vlaštovek i zrozená slova, a takto účasten naplňuji sobě sen o svobodě létání, o svobodě vůbec. Zbytky romantiky, počátky dětinství? Obojí. Ale při plném vědomí! To je obsah pojmu Skladatel papírových vlaštovek. Celé léto křičely vlaštovky do mých oken - pozítří, pozítří odlétáme - Což o to chtělo by se, a jak ale naši neumí tak vysoko a potom u nás říkáme Afrika teplému dolíku pod peřinou ( BK - Vlaštovky). • Skončeme však optimističtěji. Kolik šťastných dní jste díky poezii prožil? Stačí jen odhadem...Vždyť slova bývají tak nepřesná. Básníci tu a tam říkají: Nebo se mýlím? Jsem rád, že poslední otázka je zde. Dosti mudrování. Vyjasněme si ale, Vladimíre, vzájemně podobné a často zaměňované pojmy Poezie a Báseň. Básní rozumíme literární útvar specifické vnější podoby. Poezie jest hledaným obsahem. Báseň může být, a také často bývá, bez hledané poezie. Jen veršování či rýmování. Abychom my básníci dokázali nepotřebnost poezie pro báseň, pojmenováváme každou větu lámanou v podobu strofy, vznešeným jménem Poézie. Přičemž samotná poezie, zbavena vnějších znaků básně, zůstává nepovšimnuta. Bohužel...O šťastných dnech díky poezii nevím zhola nic. Pociťuji však bodavou radost, když slova básně o své vůli sdružují se do hloučků, aby vítala poezii. Báseň ale nepíši Já, autor; to ona sama mihne se podvědomím, aby oznámila svoji živoucí potřebnost. Alespoň pro mne. Anebo se mýlím? Děkuji za rozhovor Vladimír Stibor |
| Břetislav Kotyza Narozen 1942 ve Zlíně. Vyučen a práce v dřevěném řemesle. Vystudoval uherskohradišťskou UMPRUM. O sobě píše: "Básník volného verše, širokého záběru a barokního gesta. Své básně s podobností propracovaného šperku vědomě cizeluje k slovní dokonalosti". A také o sobě říká: "Sedlák se slámou v botách, vždy ochoten k hovorům". Petr Čermáček, redaktor časopisů VERONICA a WELES, napsal v doslovu k publikovaným básním BK: "Básník Břetislav Kotyza je básníkem velkých gest. Někdy pravda archaických a mírně neobratných, ale přesto velmi přesvědčivých, pečlivě promyšlených a opravdových. Je spíše výjimkou najít v současné poezii tak usilovné, jazykově košaté a přitom v dobrém slova smyslu tradiční psaní. A navíc - mezi velkými gesty zůstává čas na neokázalá drobná zátiší: - bude pršet - / říkávala máma / a zdáli houkal vlak / já však slyšel / volat parník / a déšť / déšť voněl / voněl po ženách ". |
Foto © z archívu B.Kotyzy
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 08. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Helena Štáchová |
 |
Josef Fousek |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Ivan Rössler |
 |
Milan Lasica |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Stanislav Motl |