Břetislav Kotyza: Odkaz pekaře

Rubrika: Literatura – Pohlazení

V dětství jsem bydlel s rodiči na poslední ulici posledního předměstí. Rozbitá asfaltka končila po pár domcích v lukách. Tehdy jsem si myslel, a dnes si to myslím opět, že to byla Hlavní Třída Celého Světa. Vedla přímo do Ráje, kde jsme v kupkách sušícího se sena objevovali krásné a něžné rozdíly mezi námi, tehdy chlapečky a ostatními. Tedy holčičkami.

A dodnes, přestože poučen, zůstávám v okouzlení.
 
V naší ulici, jmenovala se tehdy Sokolská, potom nějak jinak a dnes opět U Sokolovny, měl malé pekařství jistý pan Kuneta. Jeho podobu jsem ztratil. Určitě však pekl vynikající pečivo, jak už to bývá při pohledu přes rameno. Do dětství.

Ano, dříve prý bylo všechno lepší…

Proč ale pan Kuneta zůstal podepsaný v mé paměti, v mém srdci, v mém osobním BioPočítači je to, že on svoje rohlíčky nejenom pekl a prodával, ale sem tam i rozdával. Rozdával nám, tehdy dětem, k naší velké radosti.

V dnešní sexystické době bych se domníval, že může býti i pedofilem, lákaje děti na rohlíky. On však svoje rohlíčky, obzvláště vypečené, rozdával i jiným. Dospělým. Nevím, zda podle potřebnosti sociální či jiné.

Až později, mnohem později jsem pochopil a zapsal si do své lidské vybavenosti (teplá kaluž kdesi uvnitř, kde se množí zárodky poezie), že on, pekař, dělal radost především sobě. Dívaje se na radost těch, kterým ji sám způsobil. Takové malé Perpetuum Mobile Radosti.
 
Protože však my, dnešní, šediví a nevěřícní, máme prokázáno součty čísel, že perpetuum mobile čehokoliv nemůže existovat, ponechejme tedy bláhové umělce života jejich osudu. Nechť se pokouší znova a znova, pomocí slovíček, pastelek, cinkáním nebo čímkoliv, oživit zbytečnost hračky. Oživit Perpetuum Mobile Radosti.
 
Samozřejmě, pekař Kuneta nikdy nezbohatl. Ale o jednom člověkovi, který zbohatl prostřednictvím odkazu onoho pekaře, o tom vím svoje. Mám jeho jméno zapsáno ve svém občanském průkazu.
 
Odkaz pekaře. Básníka.
 
ÚTRŽKY HOVORŮ

„...miluji setkání na cestách
útržky hovorů z davu
s neznámými usedám
k neznámému stolu
a zapomínám semknout ústa
i hodinu návratu
Mluvím jen řečí své mámy
jen ze slovníku zdravím
— Dobrý den —
Když ale spolu
tlacháme na otázky
ve stoje v bistru
na chodníku pod NotreDame
či v průchodu metra na Arbat
nikdo z nás
nepotřebuje hesla z knížky
Svých pět peněz
známe nazpaměť...“

Tak mlčíval při tabáčku
postarší pán
děda ze sousedního vchodu
Až dnes vím
že i mlčky lze
vyznat lásku

BEZEJMENNÁ
 
Brázda k brázdě uléhání
rýhami dlaně naznak
dlouhému loži polí
kanafasem jest
Keře šípků vysvlékání
čistotou
cudností panny rdí se
Skrývaje oči, jen
škvírou prstů
bráním se oslepnutí
Toužím
vidět nevidět
 
A PTÁCI PROČ…
 
neptají se zda smí
zobat z cizího stolu
A ptáci proč
nepřijmou ruku podanou
plného krmítka
výměnou za létání
Za právo zemřít
prudkostí letu
Z očí do očí Mlčky
Bez doteku

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 12. 2006.