(4) Sokrates a Xantipa – Turecká káva – Ascalona
V řeckém parku za školou jsem si našel svoje místo a kolem mne byl podivný shluk roztodivných existencí. U kamenného stolu, pod sochou Sokrata, sedávala Američanka v černých brýlích. Přinášela dva sendviče a kolu. Její známý, v krátkých sportovních šortkách, v bílých botách a v tričku s nápisem I LOVE N. Y., se zakusoval do sendviče. Měl na uších exklusivní sluchátka, u pasu magnetofon. Podupával nohou a hluboce prožíval hudbu. Klátil se ze strany na stranu a jazykem si přejížděl rty. Sokrates nad ním se ani nepohnul. Byl z bronzu a bylo mu to dávno lhostejné. Mrzelo mne, že neslyším hit, který muž tak hluboce vnímal. Měl jsem lítost nad tím, že nemohu proniknout do jeho soukromí. Jeho společnice, kterou jsem v duchu nazval Xantipou, nepromluvila ani slovo. Mlčky jedli. Rozhlížela se po okolí, přísně, ale nikoli utrápeně. Xantipa (v té chvíli jsem se omlouval, že z té paní dělám zlou ženu, která ovládala filozofa), občas utrhla ze svého sendviče sousto a strčila jej „Sokratovi“. Ani nepoděkoval. Připadalo mi to, jako když papoušek mé dcery v Rozdělově krmí andulku, která již nemůže slétat s konzole na záclony pro potravu. Právě, když jsem se v duchu omlouval Xantipě, dala svému miláčkovi pohlavek, že mu spadla sluchátka na zem. Ustrašeně se přikrčil a začal žvýkat sousto. Xantipa mu přidržela pohár s kolou u úst. Pil až se kuckal. Měl jsem radost. Jako u nás v Čechách. Máme také hodně Sokratů, ale nic moudrého je nenapadne. Jen poslouchají své metresy a sem tam utečou na pivo.
Podél Athénského parku projížděla auta ozdobená nápisy firem. Málokdy jsem slyšel zaskřípat brzdy. U nás je to na denním pořádku. Exhibouši jezdí sto padesát přes přechody a ze silnice je džungle. U dalšího kamenného stolu pod širým nebem, seděla parta řeckých Newyorčanů. Gestikulovali, překřikovali se, rozčilovali, nad deníkem NEW YORK DAILY NEWS. Dědové z Hellady byli ozdobeni bílými ponožkami, na nohách pevné, solidní polobotky a sandály, – žádné džíny, ale látkové kalhoty s nažehlenými puky a světlé košile. Všichni pečlivě učesáni. Vedli hovory o politice a o světě. Z útržků hovoru a z gestikulace jsem vyčetl mnohé. Jakoby sem přenesli svou řeckou vlast. Zrovna takové skupinky jsem spatřoval při svých výletech do Řecka. Silné kafíčko zapíjeli čistou vodou, tváře plné vrásek a životní moudrosti. Občas vybuchli do hlasitého rozhovoru, když bělovlasý děd přečetl nějakou zprávu, která je popudila. Fyzicky bydleli v USA a srdcem zůstávali ve slunném Řecku. Bělovlasý znovu bodl prstem do titulní stránky, na které jsem zahlédl prezidenta Bushe. Začala vzrušená hádka. Bushův portrét byl proražen a druhý Řek jej začal urovnávat. Mne se nevšímali. Pokládali mne za cizího turistu. Na krku jsem měl pověšen čtyřicetiletý aparát Exakta Varex a na čepici jsem měl nápis ŠKODA. Tu čepici jsem hned ten den zapomněl na lavičce u baptistického kostela. Neodpustil jsem si trochu zlomyslný vtípek. Odcházeje, řekl jsem na rozloučenou: „Jasu!“ což značí Na shledanou. A dodal jsem: „Ty kanete?“ Jak se máte? „Kala, kala,“ odpověděli udiveně dva z řeckých filozofů. Což znamená – dobře, dobře. Než stačili něco říci, odcházel jsem směrem k turecké kavárně. Nikdy se nedozvědí, že z řečtiny umím jen asi stovku slov.
Opustil jsem 29. Street a ocitl se v pohádce z Tisíce a jedné noci. Turecká kavárna ponořena do milosrdného chládku, potažena stínem mozaikových oken, voněla jako tabákový lán smíchaný s opojným čajem. Jediné, co připomínalo, že je září 2001, a že jsem v největším městě Ameriky, byla obrovská televize. Na obrazovce podobné malému vesnickému kinu předváděly opálené slečny z Floridy, jak se dokáží kroutit na posilovacích strojích. Modré džíny, které tvarovaly neuvěřitelně krásnou prdelku dcery majitele Turecké kavárny, byly napnuty k prasknutí. Ty také nepatřily do pohádky Tisíce a jedné noci, ale představa se připomínala. V rohu seděli čtyři vážní pánové. Kouřili vodní dýmky a majitel jim pomaloučku přinášel v kovové misce řeřavé uhlíky. Zdobenými kleštičkami je dával do „ochozu“ dýmek. Zvláštní vůně obestřela a naplnila kavárnu. Připomnělo mi to dětství, kdy jsem četl knihy plné pašů, vezírů a bajadér. Káva, kterou mi přinesla černovlasá nositelka vypnutých džín, voněla jako sklad u Meinlů. Jsa obezřetným kardiakem jsem ji upíjel velmi opatrně. „Když zemřít na selhání srdce,“ říkal jsem si, „tak doma v Kladně a ne takhle daleko. Voní mi víc kadidlo než vodní dýmka.“ Silnější kávu jsem nikdy v životě nepil. Bez cukru, v malém orientálním skleněném hrníčku, bohatě zdobeném ornamenty. Připomínala černou olejovou skvrnu v kaluži. Za mnou na stěně visel obrázek pasoucího se koně, kterého hlídal pes. Za nimi se tyčil minaret, který byl na vrcholu ozdoben půlměsícem. Zapomněl jsem, že sedím v kavárně a rozesmál jsem se. Káravé pohledy kuřáků dýmek mne uklidnily. Vzpomněl jsem si na dávnou anekdotu, která se vyprávěla v Čechách za komunistů. „Budeme mít v Československu nový znak na vlajce. Koně, psa a půlměsíc!“ „Proč?“ „Dřeme jako koně, vedeme psí život a plat nám vydrží půl měsíce!“ Zapíjel jsem kávu vodou a cítil se jako v Istanbulu. Vyštrachal jsem z kapsy dva dolary padesát centů a položil je na stůl. Hosté i turecká slečna se udiveně podívali, když jsem se ve dveřích loučil českým: „Tak se tu mějte hezky. To kafe, to byl trhák!“
Mám rád hodně kapes. Nosím s sebou spousty věciček. Tužky, vždy dvě, kdyby došla náplň a já přišel v té chvíli o „geniální nápad“, zápisník, peněženku s fotografiemi svých nejbližších, fotoaparát, mapu (která mne vždy bezpečně dovede tam, kam jsem nechtěl jít), foukací harmoniku a nůž. Na velké obrazovce, v baru, který jsem míjel, poblíž hlučící subwaye, se objevil letecký pohled na New York. „Musel bych být v tomhle městě rok, abych z něj poznal trochu víc,“ říkal jsem si nahlas, protože v Americe si nikdo nikoho nevšímá. Můžete mluvit nahlas, hrát na rohu na kytaru, která má jednu strunu, bouchat do bubínku a zpívat nesmysly, mít na hlavě modročervený přeliv se začesanou sběračkou na nudle. „Kdy se dáš ostříhat?“ tuhle stupidní větu předčasně zestárlých českých občanů, neslyším. U lucerny stojí opřen osmdesátiletý pankáč, baví se vážně s osmnáctiletým zarostlým hippie o jazzu a oba vypadají jako kluci před školou. Uvědomiv si krátkost svého pobytu v tomto městě, tím více jsem se vpíjel do každé maličkosti. Zaplať Pán Bůh za každý den. Znám lidi, které míjí život a oni míjí jej. Na obrazovce v baru se objevila Socha svobody, oko kamery přiblížilo nejstarší mrakodrap EMPIRE STATE BUILDING. Nejvíce mne ohromilo 1860 schodů a výška 443 m. Vzpomněl jsem si na dvacet schodů, které šlapu ke svému bytu v Kladně a začaly mne bolet nohy. Usedl jsem na bedny před barem a díval se na obrazovku za okny. Měl jsem soukromé kino. Žádné vstupné, žádná uvaděčka. Objevila se pověstná dvojčata WORLD TRADE CENTER v Manhattanu. Dvojice mrakodrapů, které se dotýkají nebe. 43600 oken, 23 rychlozdviží a 72 normálních výtahů. Za jednu minutu dokáže rychlovýtah dopravit výletníky na vrchol – 411 m. „Příští den budu nahoře »Dvojčat« a vyfotím snímky New Yorku.“ Měl jsem deset Kodaků. Chtěl jsem nafotografovat turistické snímky Manhattanu, Brooklynu, Queensu, Staten Island a Bronxu. Na obrazovce pulzovala Broadway a kamera skončila na obrovském parníku odplouvajícím možná do Staré Evropy. Už jsem stárnoucí muž. V hlavě se mi ozvala píseň, kterou jsme si zpívali v padesátých létech, když jsem chodil zkoušet trsat boogie-woogie do Národního domu v Kročehlavech. – V Americe, tam je blaze, tam se dobře žije, tam se whisky, coca-cola, každý večer pije, až já jednou podívám se do té krásné země, podívám se do New Yorku po nějaké ženě, koupím já si cadillaca, ožením se s Mary, vesele pak budu žít. – Nevím, kdo tenhle text napsal, ale já si ho zpíval na melodii Schůze brouků konala se na mezi. V ten čas jsem netušil, že New York po své šedesátce uvidím. Pracoval jsem ve Spojených ocelárnách v huti Poldi, maminka prala moje montérky s číslem a všude visely plakáty s Leninem, Marxem, Engelsem, Gottwaldem, Stalinem. V Rudém právu vévodilo heslo PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE! A to samé heslo bylo na plakátě za Kovárnou v POLDI, kde jsem pracoval jako čtrnáctiletý řidič bucharu. Někdo pod toto heslo připsal uhlem: „Já se spojil se svou starou pětkrát a máme pět dětí!“ Tenkrát za mnou přišel jeden soudruh a tiše mi řekl: „Pepíku, opatrně se zeptej po okolí, třeba v kantýně, kdo má pět dětí!“ Dal jsem si na krk ceduli s nápisem: „KDO MÁ PĚT DĚTÍ, MÁ TO ŘÍCT PANU MUŠKOVI!“ Ten soudruh mi řekl, že jsem dědičnej blbec. Když jsem to řekl svému tátovi, který byl také soudruh, rozbil panu Muškovi hubu! Z kovárny jsem šel potom pracovat do Čistírny polotovarů.
Nad postelí mám velký zarámovaný plakát BREMEN NORDDEUTSCHER LLOYD – NEW YORK – BALTIMORE – OST ASIEN – SÜD AMERIKA – AUSTRALIEN. Uprostřed plakátu je namalován secesní parník. Nikdy jsem tak horoucně nezatoužil prožít jednu cestu na parníku z Evropy do Ameriky, nebo do Austrálie. Romantické a dobrodružné knihy ve mně zanechaly neodstranitelné stopy. Nelituji toho.
V baru blikla televize a objevil se americký fotbal. Zapomněl jsem už, kde jsem koupil americké preclíky. Připomínaly poutě a posvícení u nás. A parník se mnou v myšlenkách plul. Seděl bych v křeslu na palubě, Jarmila (ženu s sebou do svých snů někdy beru), by objednala u číšníka campari s citronem a ledem, já bych usrkával bourbon, americkou whisku z Kentucky, potom by nám přinesli smetanový dort s banánem a s pomerančem a krásnou kávu. Určitě by se objevil duch Jacka Londona: „Ejhle, tohle, že je romantika správných mužů? Kde je rozbouřené moře s nejistou bárkou? Kde je volání plavců, zmáhajících vichr? Kde je rum? Kde jsou tanečnice? Kde je závoj cigaretového dýmu? Kde jsou rvačky a objetí krásných žen?“ Zadíval bych se na Jacka a klidně bych mu řekl: „Chlapče, teď je na týhle zemi nebezpečí všude. I v bezvětří!“
Ve Zlaté Praze bylo plno. U dlouhého barového pultu seděli hudebníci. Připravoval se plán na odjezd na Ascalonu. Tam nás čekala dvě vystoupení. Osmého a devátého září. U Suchánků vařili tak dobrá jídla, že jsem zapomněl na ostych a dal jsem si dvakrát přídavek. Najezení lidé jsou spokojenější. Chytrý diktátor dá lidem najíst a pak si s nimi dělá, co chce. Tady diktátoři nebyli, ale mne sužoval stress.
Cesta autobusem byla podobna vyhlídkovému výletu. Čekal nás kraj, kde se dotýkají tři státy: New York, Pennsylvania a New Jersey. Sjížděli jsme k řece Delawar. „Páni, tady je Fousek na fotce,“ vzkřikl basista skupiny Sebranka. Ukazoval Mladý svět, kde byl pod mým portrétem fejeton. Trochu mi to spravilo náladu. Za několik měsíců má Forbína v Mladém světě byla zrušena. Asi v tržním zájmu.
Nad řekou se coural veliký měsíc a u táborového ohně zněly písně českých a slovenských trampů. Poklonili jsme se u hrobu spisovatele dobrodružných románů Zane Greye. Zemřel v roce 1939. Tento rok byl rokem mého zrození. On již nemohl vědět, že jeho knihy jsem četl mnohem raději, než četbu našich kulturních velikánů. Krajina okolo řeky Delawar byla podobna údolí pod Křivoklátem. Jen řeka byla širší než Berounka.
John Bureš přijel s obytným autobusem, se svou ženou Kamilou až z Detroitu. První vystoupení country skupin jsme uváděli s kamarádem Stanem, příjemným Slovákem. Nikdy jsem nedělal konferenciéra, a bylo to pro mne jako v čekárně u zubaře. V autobusu Burešových jsem spal jako bohatý turista. Z trampa se stal měšťáček, který touží po měkké a pohodlné posteli. I tohle je stárnutí. Myslel jsem na svou šťastnou hvězdu. Trojnásobně zbypassované srdce klapalo. Měl jsem vodu, víno, záchod, sprchu, jídlo a hlavně přátele Johna a Kamilu, kteří se o mne starali jako o starého kamaráda.
Tak jako v roce 2000, kdy jsem u nich s Jarmilou bydlel. Kde člověk nemá z trémy zácpu, kde se nestydí jíst, kde se nebojí říkat své povzdechy, tam je domov. Než jsem usnul, modlil jsem se, aby Kamila měla zdravé děťátko. Zatím spalo v jejím bříšku. John říkal, že se bude jmenovat Nathalie. Jen já vím, za koho se modlím. Delaware River tiše šuměla. Modlil jsem se za rodinu, za přátele, za profesora Ivana Vaňka z kardiochirurgie, který mi nastartoval srdce. Před rokem jsem netušil, že bych ještě někdy opustil republiku anebo Kladno. A teď usínám u řeky v Americe, v kraji, kde se toulali trapeři, indiáni, kde místo trampských písní temně duněly bubny potažené buvolí kůží a kodrcaly vozy pionýrů západu.
V časném ránu jsem se probudil. Můj spánek byl celý roztržitě neklidný. Potichu jsem vyšel k řece. Na druhé straně spal věčným spánkem Zane Grey. Camp Ascalona se nepohnul. Výdechy spáčů byly potlačeny vytrvalým šumem řeky. Myslel jsem na svého vnuka Josefa. Slíbil jsem mu, že jednou pojedeme spolu do Ameriky. „Dědečku, já bych rád viděl Chicago,“ řekl mi zasněně. Prohlížel si mé knihy fotografií, které mi daroval ve Wisconsinu můj přítel a výrobce zbraní, Zory. Pepík jezdil ukazováčkem po mapě a já poznával, že bude mít mé toulavé boty. Trochu jsem litoval svého slibu. Vnuk jej vzal vážně, i když mi ho nepřipomíná, vím, že ten slib nosí v sobě. Peníze ubývají, všechno stojí víc a víc, zdraví nemám pevné a melu z poslední mouky. Poslední větu škrtám! Sebelítostí začíná cesta do beznaděje. Uvidím, jak se vše vyvrbí. Člověk má myslet na své sny tak věrně, až se nějaký splní. Častokráte jsme hrobníci, kteří pohřbívají svou budoucnost. Já chtěl jsem od malička Celý svět obejmout Do dálek ze zajetí Vzlétnout a nebem plout Chicago Zürich Mnichov Sydney a Montreál V Hamburgu psal jsem básně A pod hvězdami stál Jenom to slavné město Čekalo v mlze par Já v českém éru poznal Že dědek jsem a stár „Připněte pasy - New York“ Whisky mi hřála dech Přestal jsem cítit roky S Evropou na zádech New York New York New York nás vítá New York New York Nad městem svítá (10. srpna 2002 – Café Lucerna) Na Ascaloně se uskutečnily dva koncerty. John a Kamila odjížděli zpět do Detroitu. Dostal jsem kufr šatů, svetrů, košil a také krásný smoking. První v mém životě. Mám dlouhé vytahané ruce od práce v hutích a po mých prapředcích opičácích, a tak těžko sháním saka. V autobusu jsem usnul. Probudil jsem se, když jsme vjížděli do nočního New Yorku. U silnice na obrubnících seděli tmaví Američané. Občas se zatřpytily bělostné zuby a zabělal bílý klobouk. Na hydrantu seděl malý kluk a pochutnával si na nějakém sendviči. V této čtvrti jsme nikde nespatřili bílého občana. Byl to noční Brooklyn. Vjížděli jsme do širokých ulic, k nebi se zdvihaly půlnoční mrakodrapy s miliony světel, protipožární žebříky a schodiště, podobné abstraktním obrazům. Podobaly se noci v hutích.
Kamarádi ze Slovenska vyprávěli anekdoty. Připomnělo mi to můj dávný pobyt v Tatranské Poljance v Ústave respiračných chorôb Jiřího Wolkera. Chodíval jsem směrem k vesničce, u níž stála vetchá vodárnička s nápisem GERLACHOVO 1939. Vzpomínal jsem na cesty z hospody na Křivoklátě. Můj tchán Bogan šel vpředu s kytarou a zpíval: „Kdysi stará stezka vedla Oklahomou...“ Vzpomínáme na odešlé k Věčnému a říkáme: „Oni na nás čekají. Jednou s nimi usedneme u společného ohně...“ Je to pravda? Ve Zlaté Praze jsme vyprávěli, jak už to mužský dělají, o pivu, o hudbě, o ženách. Začínal den 10. září 2001. Toužil jsem se alespoň na chvíli podívat do nočního Queensu. Míjel jsem školu, řecký park, nemocnici i dům, kde jsme nocovali a vykročil dál do šera ulice. Potom jsem dostal strach a vrátil se. Po špičkách jsem se došoural ke svému loži na zemi. Opatrně jsem uléhal, abych nezpůsobil rámus. Ani jsem nevěděl, jestli se vrátili všichni. Neměl jsem sílu se mýt. Lehl jsem si tak, jak jsem přišel. Jen džíny jsem si povolil a sundal boty. Za několik hodin spánku pojedu sám do města. Ochutnám New York. MANHATTAN. Chtěl jsem si dokázat, že se neztratím, ačkoli neznám angličtinu. Chtěl jsem se vytáhnout sám před sebou. Nemohl jsem usnout. V duchu jsem spočítal, že spím denně asi čtyři hodiny. To pro kardiaka není zrovna správné.
– Před několika dny jsem se vrátil z televize NOVA. Před ženami se má muž vytahovat. Jsou to květy na zelené louce. Opustím na chvíli vzpomínky na N. Y. Natáčel se pořad PRÁSK. „Fousku, nechoď tam,“ nabádali mne „odborníci“. „Je to bulvár. Budou z tebe tahat soukromé věci!“ Vrátil jsem se ale s dobrým pocitem. Nebyl jsem otravován vlezlými otázkami, ale měl jsem svobodnou vůli říkat, co chci. Překvapilo mne to. Příjemně. Záleží na každém, co ze sebe chce dát na vědomost ostatním. Pravdou je, že vyřknuté slovo nevrátíš. Zapaluji svíci sirkou z krabičky, kterou jsme s Jarmilou přivezli ze Singapuru. Jasně vidím hotel SEA VIEW. Je noc, na pobřeží obrovské palmy. Na horizontu, v úzkém pruhu vzdáleného měsíce, siluety kotvících nákladních lodí. Zaoceánské parníky s kýly posetými mušlemi a solí dalekých moří. V kajutách blikavá světélka. Celou noc jsme spali s Jarmilou na půl. Za okny mrakodrapy, mlčenlivé krabice, plné skleněných očí. Ráno nás čekal odlet do Sydney. A Singapur tiše broukal píseň miliónů srdcí. YESTERDAY – včera. A díky, Bože, že můžeme říkat: „TOMORROW – zítra.“
Půlnoc se snesla na kladenské sídliště. Myslím na nemocnici. Zítra mi budou natáčet elektrokardiogram a měřit tlak. Pokaždé se trochu chvěji, i když jdu nemocnicí a usmívám se. I do schodů vyběhnu, abych si dodal kuráže. Zatím, díky Bože. Je to O.K. Tahle kniha se mohla klidně jmenovat Deník Josefa Fouska. Ale, proč ne? Víte, jak se mi uleví, že nemusím v hlavě nosit tisíce vzpomínek? Napíši je a budu mít místo pro další. Je to asi smutné, když si musíme říci – nemám už místo pro vzpomínky.
Bar pod subwayí byl řecký svou modrou barvou. Před ním se před lety natáčel film Francouzská spojka. Zavedl mne do něj Miroslav Černý, muž s romantickým hlasem countryového Balíčku karet. Sladké americké koblihy a kakao. Zaměstnanci tohoto jídelního baru byli všichni Řekové. Za mnou se skvěl velký obraz namalovaný na stěně – THASSOS. Na tomto ostrově jsem byl s Jarmilou a s vnoučaty několikrát. Proto jsem měl rád i tento bar. Nevěděl jsem, že za necelých dvacet čtyři hodin budeme s Mirkem Černým prožívat tragický moment Ameriky.
Ve Zlaté Praze mne oslovil příjemný člověk. Patřil ke starému exilu. Amerika byla jeho domov. Popíjeli jsme kávu v malé kavárně na 29. Street. „Žil jsem dlouho na Floridě,“ vyprávěl Vladimír, „bylo to tam moc hezký! Jo, jo! Už je to dávno!“ Mluvil hezky o svém synovi a nakonec jsme se dostali k boxu. Jindra býval také boxerem. Neměl rád pravogarďáky. „Jak jsem viděl, že na mě vystrkuje pravou ruku napřed, hned jsem věděl, že bude těžkej zápas!“ Přikývl jsem: „To mi nemusíš vysvětlovat. V Děčíně jsem dostal od boxera Vorlíčka K. O. Spal jsem několik minut. Bylo to ve střední váze v roce 1961. Měl také pravej gard!“ Se zájmem naslouchal mému vyprávění o Ascaloně, kterou jsme den před tím opustili. Znal Věru Martinovou, Jana Vyčítala, a tak jsem ho seznámil se jmény dalších účastníků country-setkání. Věděl, že 11. září bude vystoupení ve Zlaté Praze. „Jsem zvědavej, jestli se tam lidi vejdou,“ strachoval se. Těšil jsem se také. Malé prostory, kde se hraje z očí do očí, mám rád. Je to asi ten dlouholetý zvyk z divadla malých forem. V Semaforu nechával Slávek Šimek přisvěcovat v hledišti, abychom nehráli do tmy. To ve mně zůstalo dodnes. Potřebuji vidět, pro koho hraji. 10. září 2001. Dodal jsem si odvahy a ze stanice ASTORIA -N- jsem vyjel subwayí, nadzemní dráhou, do centra New Yorku. Opustil jsem dočasný domov Queens. Ve Zlaté Praze bylo ještě zavřeno. Napsal jsem lístek a zastrčil jsem jej do škvíry ve dveřích: „Jedu do New Yorku, kdybych se nevrátil, pozdravujte mou rodinu a Jirku Krampola. Josef Fousek.“ Tento lístek našla paní, která uklízela, až druhý den ráno, 11. září 2001. To už s humorem nemělo nic společného.
Pokračování příště... |