| Trampoty s Ríšou - Láska si nedá poroučet - Sousedská bouře
Ríša začal zlobit. Starší lidi ty mladé nedokážou pochopit. Je to asi tím, že jsme zapomněli na svý mládí.
„Přišel domů o půlnoci,“ říkala Kornelie a kuchtila snídani.
„Neměli jsme ho tady bez rodičů nechávat,“ mumlala pro sebe a byla dost rozzlobená.
„Neměli,“ souhlasil jsem, „ale je tady!“
„Já už na to nemám nervy,“ žena koukala ke stropu, kde se ozývaly hrozný zvuky.
Ríša se probouzel a vydával zvířecí výkřiky. Tvrdil, že prý ho to motivuje do dalšího dne. Slezl po schodech, zazíval na celé kolo a obrátil se na Kornelii:
„Tetí, udělej bžundu!“
Posadil se vedle mě. Pořád zíval až jsem začal zívat taky.
„Jak to, že jsi přišel tak pozdě?“ zeptal jsem se přísně.
„Ale, strejdánku, vždyť mi není třináct,“ řekl ten kluk klidně a ještě mi poklepal na rameno.
„Třináct ti není, ale je ti šestnáct a to není moc!“
„Kde jsi byl, flamendře?“ zakřičela náhle Kornelie, až jsme se s Ríšou lekli.
„Nó, seděli jsme s Žofinkou pod lípou u bilbórdu a plánovali jsme svatbu,“ domluvil Ríša a trochu se začervenal.
Dívali jsme se s Kornelií jako opaření čajem.
„Jakou svatbu?“ zděsila se žena.
„Nó naší. Budeme se s Žofinkou brát. Její brácha Adolf sežene faráře a bude jezdit zadarmo svým taxíkem.“
Kornelie připálila mlíko a mazala chleba rukojetí.
„Jseš ještě dítě,“ začala má žena vysvětlovat Ríšovi, „chápej, že to nejde. To se ani nesmí. To je protizákonný!“.
Ríša se zamračil:
„Já a dítě? Žofinka mi řekla, že takovýho chlapa nepoznala za celejch svejch patnáct let!“
Kornelie si nevěděla rady. Už jsme to s dětma neuměli. Karel byl dávno pryč. Nevěděli jsme, co Ríšovi říct.
„Láska a něha zvítězí nad lží a nenávistí,“ básnil Ríša a dokonce při tý větě povstal.
„My tě přece, přece, máme taky rádi,“ koktal jsem a Kornelie přikyvovala.
„Já to vím, proto vám to říkám jako prvním,“ usmál se Ríša.
Mlčeli jsme a Ríša pokračoval a pořádal už třetí krajíc:
„Pan farář nás oddá. Já se musím ženit!“
Kornelii poklesla brada.
„Tvý rodiče nás proklejou! Děti budou mít děti!“
„Ale teta, neblázni, tak horký to neni. Zatím miluju Žofku platonicky. Jen tak pusa sem pusa tam a pohlazení po vláskách. Mám přece rozum. Napřed si zajistím budoucnost a potom zvýšíme upadající populaci v naší neplodný republice.“
„Tak proč se chceš ženit?“ divila se Kornelie.
„Protože mě Žofinka má ráda a řekla, že jestli si ji nevemu, tak půjde k hranici a bude svý nevyzrálý tělo prodávat oplzlejm pánům z mercedesů. Proto si ji vemu, abych zabránil mravnímu poklesu nebohé vesnické dívky!“
„Kecat tedy umíš, jako senátor,“ udiveně říkala žena, ale bylo vidět, že tajně Ríšu obdivuje.
Já takovouhle řeč neřekl ani jednou v životě.
„Půjdu k Pikartům a rozmluvím to tý pitomý holce,“ vstala ze židle má žena.
„Žádná pitomá holka. O mé budoucí ženě takhle nikdo mluvit nebude!“
Přiznám se, že se mi líbilo, jak se tý hubený holky Pikartovic zastává. Ale Kornelie měla jinej názor. Dala Ríšovi takovej malej pohlavek a zamkla ho ve sklepě.
„Ták a máš domácí vězení!“ křičela klíčovou dírkou.
Ríša zprvu mlčel a pak začal křičet:
„Jsem politickej vězeň! Pomóc, upíraji mně právo na svobodný rozhodování! Berou mně lidský práva! Kdyby to věděl pan Úl, omdlel by!“
Nevěděli jsme si rady. Kornelie určila, abych šel k Pikartům já: 
„Informuj je o tý situaci.“
Odcházel jsem a ze sklepa řval Ríša, že bude držet hladovku na protest, že tejráme mladýho člověka.
U Pikartů mě přivítali rozpačitě. Nebyl jsem u nich ani nepamatuju.
„Co potřebujete, pane Rákos,“ vítala mě Pikartová.
Nevím, kde se to ve mně vzalo a hned jsem vyhrkl:
„Heleďte se, paní Pikartová, vaše Žofka plete hlavu našemu Ríšovi. Tedy synovi mýho nevlastního bratra Roberta.“
„Cožé? Že naše nevinná Žofi plete hlavu, tomu podvyživenýmu Ríšánkovi z Prahy? Takovýho troubu by si naše Žofi nikdy nevybrala.“
Zakoktal jsem:
„Ale vždyť jsou spolu celý prázdniny, chápejte, až do půlnoci.“
Pikartová mě přerušila:
„Naše Žofinka učí toho vašeho moulu rozpoznávat květinky, brouky a ptáčky! Žadonil to na ní, protože prý studuje botaniku.“
„Sedněte si, sousede,“ vyzval mě Pikart a jejich syn Adolf mi přistrčil židli. Poděkoval jsem a vlídně jim sdělil:
„Váš Adolf jim, těm našim mladejm, shání faráře. Na svatbu!“
Pikart vyskočil a poprvně se rozčílil. Bylo o něm známý, že nenáviděl církev a všechny faráře. Před každou abatyší si odplivl a když slyšel varhany tak dostal cuk do obou očí.
„Faráře,“ řval, „to nikdy! Žofino!“
Dcerka vešla z vedlejšího svátečního pokoje a celá se třásla hrůzou.
„Jak je to s Ríšou?“ zakřičel přísně Pikart.
„Já chci Ríšu za muže,“ zašeptala, ale v jejích očích byl vzdor, „budeme mít dítě!“
Ozvala se rána. Pikartová sebou sekla na zem. Pikart otevřel kredenc, vytáhl láhev rumu a nalil nám všem vrchovatý skleničky. Žofinka vzkřísila mámu. První slova Pikartový byla:
„Žofinko, budete mít dítě?“
Dcera přikývla a než Pikartová mohla omdlít znovu, řekla:
„Budeme, maminko. Až mi bude osmnáct!“
Pikart nalil nový skleničky a všichni jsme si oddechli. Už to vypadalo, že bude klid, když vešel mladší syn Pikartovic, známé kvítko sprejer Břéťa.
„Čau, jak se má měšťácká společnost?“ zadrmolil a pověsil si svou červenou anarchistickou šálu na skobu u dveří.
„Kde jsi byl, Břéťo?“
Synek se ani na mámu nepodíval a sykl:
„Byl jsem dělat umění!“
Pak ukázal ruce zamazaný od sprejovejch barev.
„Jednou tě chytnou a naplácaji ti prdel,“ poznamenal Pikart.
Břéťa se ušklíbnul:
„My se globálníků nebojíme!“
Chystal jsem se jít domů. Venku mě šeptal Adolf:
„Pane Rákos, všechno se uklidní. Táta je divokej, ale když půjde Žofi do kostela, koupí si černý šaty a počká na ni venku.“
Otevřel jsem dveře do kuchyně a zůstal jsem zaraženě stát. U stolu seděla Kornelie s Ríšou a poslouchali hodně divnou muziku. Kornelie se pohupovala v rytmu.
„Strejdo, pojď si poslechnout, tenhle hit. Je to dobrý na nervy. Je to „techno“.
Kroutil jsem hlavou:
„Vždyť je to pořád jako když někdo tluče na hrnec. Bum, bum, bum, bum...“
„A co tahle situace?“ ptal jsem se.
„Propustila jsem Ríšu z vězení, aby to na něm nezanechalo trvalý následky,“ vysvětlovala Kornelie, „a co se týče svatby, vezmou se za dva roky. Na radnici i v kostele.“
Šel jsem spát a myslel na tu svoji bláznivou ženu. Poslouchá celej život dechovku a teď se natřásá při černošskejch bubnech. Ale abych pravdu řek‘, byl jsem rád, že to tak je. Než jsem usnul, chytil jsem tři blechy. Určitě jsem si je přines od Pikartů. Ríšovi to ale neřeknu.
Druhej den se rozleželo v hlavě pana Pikarta něco divnýho. Přišel k nám s kosou a řval:
„Kde máte toho pražskýho lumpa Ríšu? Okamžitě ho sem zavolejte, nebo vás všechny poseču!“ Kornelie šla nahoru pro Ríšu, protože se neozýval. Vrátila se bez něj.
„Není tam, ale našla jsem tam dopis.“
A pak to písmo četla nahlas:
„Nehledejte mě! Utekl jsem se Žofinkou! Černej korzár.“
Pikart zuřil:
„Utekla s tím puberťákem! Seřežu je klackem, až jim půlky zmodraji! Hned půjdu na policii!“
Abych souseda uklidnil, vyslovil jsem nešťastnou větu:
„Třeba vaší Žofinu unesl jen proto, aby dostal výkupný.“
Pikart se rozzuřil a vrhl se na mě s výkřikem:
„Já vám dám výkupný, vy vyděrači. Zblbli jste z těch americkejch filmů!“
„Pozór, pes!“ vzkřikla Kornelie a ukázala za Pikarta.
Ten se otočil a Kornelie mu skočila na prsa a držela se ho jako klíště. Pikart upustil kosu a Kornelie pustila Pikarta. Popadla kosu a dělala, že mu chce useknout nohy. Pikart skákal jako přes švihadlo a ječel:
„Neblázněte, Rákosová, vždyť mi useknete šlachy a já nebudu už moct tancovat.“
Potom Pikart utekl ven a přelezl plot. Tam teprve začal sprostě nadávat. Kornelie přerazila kosu o sloupek a obě půlky hodila za Pikartem.
„Tady máš žezlo, Smrtihlave,“ křičela na něj, „a tu svou Žofku si uvaž k noze provazem, ať neblbne našeho Ríšu!“
Pikart, kterej na vojně házel závodně granátem, vzal velkej šutr a mrštil jím k nám do zahrady. Z křoví se ozval výkřik. Ríša a Žofinka se vynořili z chroští.
„Mám přeraženou ruku,“ křičela zoufale Žofinka.
Pikart přelezl bleskurychle zpátky plot a objímal dceru.
„Koupím ti novou,“ křičel v šoku.
Najednou se probral a dal své dcerce pohlavek. Ríša neváhal a kopl svého budoucího tchána do nohy:
„Bijete mou budoucí ženu. To je diskriminace.“
Dostal od Pikarta pohlavek a to zase naštvalo mě.
„Fašisto, nech si ty svý surový způsoby domů. Tady jsi na cizím území!“ křičel jsem.
Před chalupama už byli zvědavci. Fandili.
„Bijte je,“ řval mladej Břéťa Pikart a jeho kamarád Valibuk Maškovic přizvukoval:
„Bijte se, ať je prča!“
Kornelie vyběhla s Ríšovou vzduchovkou a nastal klid. Ríša řekl zamyšleně:
„Žofinka má ráda dechovku! A to je dědičná chyba!“
Večer přijeli Ríšovi rodiče. Odjel a z auta smutně mával. Dlouho jsme mlčeli. Kornelie našla nahoře v jeho podstřešní cimře zapadlej notýsek. Trochu se ostýchala koukat do cizích zápisů, ale potom neodolala a četla:
Chtěl bych aspoň chvilinku
líbat Pikartovic Žofinku
Házím srdce do koše
má ráda asi blbýho Vitouše
„Třeba bude z Ríši básník,“ poznamenala Kornelie.
Nevečeřeli jsme. Ani má žena ani já jsme neměli hlad. Chalupa byla najednou prázdná. Nakrmili jsme Levou, Pravou a králíky a šli jsme spát. Do noci jsem přemýšlel o Ríšovi. Měl zraněný city a my dospělí jsme ho nepochopili. Ani nevím, jestli si můžou dospělí s dětmi rozumět. Vzpomněl jsem si, že když mi bylo patnáct, líbila se mi mladá učitelka Lapková. Nespal jsem a myslel pořád na ni. Myslel jsem na ni kudy jsem chodil. Až do mě narazil na přechodu pro chodce majitel zastavárny Jelíšek. Zrovna mluvil do mobilu a já měl zlomenou nohu. Doktor Sýkora na ortopédii mi řekl:
„Kluku pitomá, Emane vyjevenej, mohl jsi zahynout kvůli lásce jako Romeo.“
Toho pana Romea jsem neznal, ale taky asi doplatil na mobilování za jízdy. Jelíšek se dal pozdějc přebarvit na blond, aby ho můj táta nepoznal. Otec dělal v železárnách a vážil sto třicet kilo. Když dal někomu facku, většinou šel k soudu a potom chodil s kytkou na návštěvy do nemocnice. Noha mi srostla dobře, ale nosím dodnes na levý noze botu číslo čtyřicet čtyři a na pravý čtyřicet dva. Dost se to prodraží, protože musíme kupovat dva páry bot, když potřebuju jen jeden. Usnul jsem jako dudek. Zdálo se mi o Ríšovi jak se věší na skobě pro lustr. Potom se objevil Pikart a hnal se na nás s kosou. Přitom křičel:
„Posekám vás, usuším a dám vás sežrat koňům!“
V tu chvíli se mnou zatřásla Kornelie:
„Emane, co křičíš?“
Hrozně jsem se leknul. Stála nade mnou v natáčkách. Vypadala jako kůň Arthur.
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
