Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (33)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL (33) |
| Rozloučení se čtenáři – Úvaha na konci – Luhačovická noc – Charita – Pomoc bližnímu – Zvony naděje Jak nazvat závěr mé zpovědi? Konec? Nikoli! To zní moc konečně. Mám strach z konců. Vždyť to zní jako rekviem. Poslední slovo? Také tohle odkládám. Nechci říci poslední slovo. Mám toho ještě hodně na srdci, o co bych se chtěl rozdělit s těmi, které mám rád. Z hotelu FONTÁNA v Luhačovicích sejdu tichým parkem podél potoku za dvacet minut do města. Mé vlasy vypadají jako deštník pro bezdomovce. Pozoruji lázeňské hosty. Sedí u kafíček, vesele brebentí a zapomínají na své nemocné klouby a unavené průdušky. Moje srdce a hlavně cévy mají rády melancholické počasí. Panu Bohumilu Strakošovi jsem poslal kazetu, která možná uvidí světlo světa. Nazval jsem ji Laskavá melancholie. Miluji slunce a bojím se ho. Lépe se mi dýchá. Jarmila s vnukem Josefem se koupají v bazénu v hotelu Fontána. Mám radost, že jsou spokojení. Každý den stejná cesta dolů parkem, pod velikými stromy. V dálce kopce Bílých Karpat. Projdu se jako důstojný host po Luhačovicích, vypiju dvě dvojky vína, dvě kávy a jsem šťastný, že mohu chodit, snít, pozorovat lidské hemžení. Poroučím si „štrůdl“ s jablky. Připomíná mi maminku Boženku. Nečtu noviny, nedívám se na televizi. Nabírám sil do poprázdninových štací. Snad nějaké přijdou.  A duše se mnou stále chodí a diví se, kolik mám už v Luhačovicích a na světě známých. Nejsem pacient. Jsem návštěvník, kterému se tohle tiché městečko zalíbilo. Dávám si dohromady myšlenky. Knihu jsem nazval Co jsem andělům neřekl. Nesluší se, abych lhal. V životě je dost situací, kdy lámeme svědomí a zatínáme zuby. Jsem stár 63 let. Není to moc, ale to si říkám, abych nepropadal skepsi. Mezi námi, je to zázrak, že jsem se tolika let dožil. Můj život je křivka rozhoupávaná dědičností, výkyvy dietními, společenskými a duševními. Nejsem vůbec filozof, ač filozofy ctím. Myslím dobré filozofy. Byli a jsou tací, kteří by měli zemřít ještě před tím, než své nesmyslné filozofie stvoří a dají na vědomost. Vím, že to přeháním, ale dnes si dávám třetí dvojku červeného Tramínu. Jednu jsem si dal v Myslivně a druhou v restaurantu Černá Hora, kde mi ukázali i překrásnou vinotéku. „V téhle vinotéce, obložen archivními víny, bych možná přečkal i Třetí světovou válku,“ pokusil jsem se o vtip. Nešlo by to. Stýskalo by se mi po těch, které mám rád. Třetí dvojku mi přinesl Tomáš v baru Fontána. Ten kluk mi připomíná mého vnuka, i když je starší. Jde z něj optimismus, který rychle ztrácím. Z náprsní kapsy vyndavám dopis od Petra Spáleného, který mi napsal před operací v minulém roce, aby mne povzbudil. Upíjím víno a čtu slova moudrého člověka: „Drahý hochu, chci tě tímto pozdravit, aby sis nedělal obavy... …ale musím říct, že rád vzpomínám, jak mi naposledy dali narkózu – tak krásně jsem se nevyspal ani nepamatuji... dostávám se z deprese zimních měsíců bez slunce... přesto se musíme snažit držet svůj prapor, co nejvýše. Jde to pouze s pomocí milovaných lidí. Naštěstí tuto výsadu máme. Budu na tebe myslet – za pár dní budeš v pořádku a pak už se opravdu musíme sejít. Zapálíme oheň, dáme si sklenku a budeme si povídat. Bude to dobré! – Petr Spálený.“ Tenhle dopis mne zbavil strachu. Bál jsem se narkózy a také jsem věděl, že mám dva roky po operaci srdce. Žlučník už nemám, ale ten dopis nosím v notýsku s sebou. Pokaždé, když potkávám na cestách parkem mladé lidi, přinutím svůj artrózový a opotřebovaný krok k svižné chůzi. „Zvedni svůj prapor, co nejvýše,“ šeptám si a jdu vzpřímeně. Potom usednu na lavičku a sám sobě se směju. Jsem stárnoucí snílek z Čech, kterému v uších doznívá píseň s posledním refrénem, ale jinak si dávám nejraději guláš s knedlíkem a občas černé pivo. Zapomínám na cholesterol, na vysoký tlak, na značku Made in Kardiak. K dětem se chovám vlídně a bojím se o jejich budoucnost. „Broučci nevinní, co vás asi čeká?“ šeptám si, a před spánkem svírám neuměle růženec a modlím se vlastní modlitbu za všechny lidi, psy, zvířata, ryby, za nemocné a trpící. Ještě za mnou lidé chodí, poslouchají mé nehitové písničky a básně odtržené od poetických salonů. Knihy se v malém nákladu prodávají a čtou. Mám kolem sebe pár lidí, kteří mne v nouzi i bez nouze pomáhají a mají mne rádi. Co více si přát? Nezávidět, přát úspěch všem, kteří jej čestně dosahují, mít trochu zdraví, vědět, že věčně žít nebude nikdo z nás. Nikdo nezaženeme penězi Bílou paní ode dveří. Modlím se, aby lidé vyhrávali bitvu s lidskou hloupostí a malověrností, která nám otravuje tuhle krátkou a krásnou cestu tímhle nestálým světem. Nechávám si svou dětskou úctu k těm, kteří ví více nežli já, a kteří zůstali lidmi – bez ohledu na epochy, režimy, doby a éry. Klaním se těm, kteří dokáží pomáhat těm, kdo pomoci potřebují. P. S. Záplavy postihly naši zemi. Je mi smutno a věřím, že člověk je silný a nevzdá se. V srdci mám velké přání, abychom byli k sobě hodní, nejen v těžkých chvílích, ale i v čase, kdy nám na chvíli svítí slunce. Z věže kladenského kostela Nanebevzetí Panny Marie zpívají zvony o naději. |
| Častokrát |
Josef Fousek CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL Copyright © Josef Fousek 2002 V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE jindrichkraus@volny.cz www.pragoline.cz © Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE web Josefa Fouska - www.pepafousek.cz |
| Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 12. 2010.
