Pavel Kovář: Bílá paní z Líčkova

Rubrika: Publicistika – Historie

„Žiju tady na zámku nepřetržitě dvaašedesát let. Tohle se, pokud vím, ještě nikomu v historii Líčkova nepovedlo. Déle tu sice kdysi pobývali jen Lobkovicové, ale nikoliv jedinci, nýbrž několik generací tohoto šlechtického rodu,“ vítá mě Marie Brázdová, zámecká paní, majitelka a kastelánka v jedné osobě, ale především žena, která o tohle půvabné místo pečuje s láskou k odkazu svého muže, zapomenutého českého malíře Oskara Brázdy (1887-1977).
Ocitám se v přijímací hale, kde hoří krb a kdysi tu sedávali T.G.Masaryk či Edvard Beneš a na klavír hrával Václav Talich. „Denně tu rozdělávám oheň, v zimě i v létě. Když hoří krb, zámek žije,“ říká paní Marie. Ve více než dvaceti místností zámku pečuje o stálou expozici děl svého manžela, umělce zvláštního osudu.

Foto © Petr Jedinák Foto © Petr Jedinák
Paní Marie Brázdová s fenkou Adinkou a obrazy, které má nejraději: vlevo je malířova kopie Rubensova díla, uprostřed Brázdův autoportrét s paní Marií coby modelkou, vpravo její akt Vítejte u brány Líčkova! Taky vás zaujala neobvyklá vlajka na cimbuří?
 

SLUNEČNICE NA CIMBUŘÍ


Barokní zámek Líčkov stojí na okraji stejnojmenné obce u Žatce v lesnaté vrchovině, jež sahá až k Ohři. Návštěvníka kráčejícího od silnice upoutá rokokovou branou s mřížovými vraty, pak dvoupatrovou zámeckou budovu s jen o málo převyšující věží, mající na cimbuří vlajku se žlutou květinou uprostřed zeleného pole. Má-li příchozí trochu štěstí, potká při vstupu do parkově upraveného nádvoří elegantně a bíle oděnou paní Marii.
„Na vlajce je slunečnice. Oki je měl moc rád, a já taky,“ odpovídá zpravidla na první otázku. Slunečnice jsou k vidění ještě mockrát uvnitř – na obrazech i ve vázách. Okim myslí svého manžela; jinak mu neřekne.
A pak vypráví o něm, o historii zámku, o zdejším životě před válkou i později v nelehkých dobách minulého režimu. Vyprávění spojené s prohlídkou končí o tom, jak objekt získala v restituci a dala mu dnešní podobu. Jsou to příběhy na několik románů. 
Foto © Petr Jedinák Foto © Petr Jedinák
Zakonzervované ruiny přízemního pavilonu, na jehož střeše se před osmdesáti lety tančilo nebo hrál tenis. Zadní část zámeckého traktu, která nutně potřebuje opravu fasády a oken. Nenašel by se sponzor?

 ZACHRÁNĚNÁ RUINA

Na tomhle ostrohu stála prý tvrz již kolem roku 766, ale tvrdí to kronikář s příliš bujnou fantazií – Václav Hájek z Libočan; berme to s rezervou. První doložená zpráva o zdejším hrádku pochází ze 14. století. O dvě století později jej přestavěli Lobkovicové na zámek. Barokní podobu mu vtiskl Josef Vonibald z Ebenu po roce 1765. Tento německý šlechtic však upadl do dluhů a roku 1807 zámek prodal. Nový majitel, bohatý žatecký řezník Thadeus André, tu zřídil výrobnu cikorky a lihu. Posléze, roku 1836, zde zahájil provoz jeden z prvních cukrovarů v Čechách. Po „sladké éře“, jež trvala asi tři desítky let, byl zámek půl století neobydlený. Až jej jako ruinu koupil v roce 1925 akademický malíř Oskar Brázda s manželkou Amelií, rozenou Posse, švédskou hraběnkou a spisovatelkou, a začali zde žít. Během pár let obnovili zámek i oboru v jeho sousedství, vybudovali park s umělým jezírkem i ostrovem. K panství patřily statky, pole, chmelnice a lesy.

MALÍŘOVO MLÁDÍ

Oskar Brázda pocházel z Rosic u Pardubic, odkud se v dětství s rodiči odstěhoval do Prahy, kde jeho otec provozoval kavárnu Slavia. Dotyk s bohémským prostředím měl na něho vliv: toužil být malířem. Rodičům se však taková představa pramálo líbila. Chtěli, aby se živil řádně a byl obchodníkem.
Když ale trval na svém, svolili – ovšem s jednou podmínkou: studovat bude ve Vídni, aby rodina neměla v Praze ostudu! Oskar měl talent a na vídeňské akademii patřil k nejlepším. Když vyhrál malířskou soutěž, zlatou medaili mu předával sám císař František Josefa I.
Po absolutoriu ve Vídni studoval ještě v Římě, zde se jako úspěšný portrétista usadil a oženil. V první světové válce navázal kontakt s Milanem Rastislavem Štefánikem a spolu založili římskou pobočku Československé národní rady. Jako nadšený vlastenec se stal na počátku dvacátých let průvodcem prezidenta Masarykovi při jeho pobytu v Itálii. Uvažoval o návratu domů, k čemuž ho s konečnou platností přiměl nástup fašisty Mussoliniho k moci. Takto lze stručně vykreslit příběh malířova mládí podle vyprávění paní Marie. 

Foto © Petr Jedinák Foto © Petr Jedinák
V krbu přijímací haly v prvním patře zámku Líčkov hoří oheň v létě i v zimě. Předpokoj malířova atelieru ve druhém patře, kde se vystavují zátiší Oskara Brázdy.

SPISOVATELKA AMELIE

Pokračujme příběhem malířovy první ženy, švédské hraběnky, kterou poznal v Itálii.
„Tady vám ji ukážu. Paní Amelie byla vzácná žena,“ říká paní Marie v druhém patře zámku, v sále zvaném velký ateliér, uprostřed desítek monumentálních Brázdových pláten.
Z obrazu hledí sebevědomá a inteligentní tvář lemovaná hustými světlými vlasy. Za uznávaným malířem a jeho ženou, novinářkou a spisovatelka, jež se angažovala v mezinárodním mírovém hnutí, přijížděli na Líčkov jak umělci, tak i politici. Prvorepubliková idyla tu však netrvala dlouho. Ukončilo ji zabrání pohraničí Německem v roce 1938.
Hned poté paní Amelie Posse-Brázdová odjela spěšně se dvěma syny do Švédska. Musela, protože svými články kritizovala hitlerovský fašismus. S manželem, který zůstal, aby pečoval o rodinný majetek a maloval, se fingovaně rozvedla. Za rozvodem byla snaha zachránit panství pro rodinu. Malíře však Němci stejně zavřeli, i když jen krátce.
Paní Amelie ho dostala z vězení za pomoci švédského krále přes německého pohlavára Göringa; ten měl totiž za ženu Švédku. Nicméně Němci zámek zabrali a zřídili v něm velitelství. Během války pomáhala paní Amelie ve Švédsku židovským uprchlíkům a po nastolení míru se do Líčkova s dětmi vrátila. Rodina byla zase pohromadě a poničený zámek dala opravit.
Jenomže tenhle stav trval krátce. Paní Amelie navázala válkou přerušené styky, znala se například osobně s Janem Masarykem, ale i s Miladou Horákovou, a proto není divu, že jí po komunistickém puči v únoru 1948 hrozilo zatčení. Na tohle nebezpečí ji v poslední chvíli upozornila švédská ambasáda, a tak stejně jako před deseti lety musela narychlo odjet. Nemohla tušit, že do Líčkova či do Prahy se už nikdy nevrátí.
Malíř Oskar Brázda zůstal, aby opět dohlížel na majetek rodiny a v místě, které miloval, nadále tvořil. Amelie Brázdová-Posse, autorka jedenácti knih (dva romány vyšly i v češtině), dostala za svou literární i politickou činnost mnoho vysokých vyznamenání – mimo jiné Řád bílého lva ČSR a řády Velké Británie, Norska a Dánska.

Foto © Petr Jedinák Foto © Petr Jedinák
Pohled do interiéru kaple zasvěcené sv. Anně ze zámecké chodby v prvním patře. Ve velkém ateliéru, kde se nachází těžiště Brázdovy sbírky, zaujme několik obrazových cyklů.

POÚNOROVÝ PŘÍBĚH

Třetí hrdinkou novodobých dějin zámku je paní Marir Brázdová, rozená Weissová. Šestnáctiletá dívka německé národnosti, která se v obci Líčkov narodila, potkává náhodně v první poválečném roce malíře a ten ji požádá, zda by mu stála modelem. Jak osudové to bylo setkání...
„Stát modelem... Vůbec jsem nevěděla, co to znamená. Maminka se obávala, že mě bude malovat nahou,“ usmívá se dnes paní Marie a ukazuje ve vstupní hale kresby své půvabné dívčí tváře.
Události pak dostaly prudký spád, jenž po odjezdu malířovy ženy i jeho synů vrcholil zestátněním zámku včetně statků a pozemků. Oskar Brázda zvládl tuhle těžkou chvíli nejspíš díky tomu, že zakrátko on a dívka Marie prožívali svůj nově vznikající milostný vztah. V zámku sice mohli i po zestátnění bydlet, ale jinak tady vše patřilo státnímu statku. Ten hospodařil na polích i chmelnicích, takže při sklizni chmele přespávaly na slamnících v zámeckých pokojích stovky brigádníků.
Malíř doufal, že komunistický režim, jak se říkalo, brzy praskne, ale když k tomu nedocházelo, věnoval se jen práci, i když mu jako bývalému zámeckému pánovi svaz výtvarných umělců nepřál.
„Navštěvovali ho však přátelé, školil amatérské malíře, snažili jsme si život co nejvíc zpříjemnit,“ pokračuje paní Marie, s níž se Oskar Brázda v roce 1957 oženil; stalo se tak až po smrti paní Amelie. Na zámku, jenž před jejich zraky pustl, mohli skromně žít a on mohl pracovat. A v takové vnitřní emigraci a v obklopení přírodou žili jeden pro druhého. Je nesporné, že díky tomu se malíř dožil devadesátin.

Foto © Petr Jedinák Foto © Petr Jedinák
Schodiště zdobené původními freskami vás přivede k prvnímu sálu stálé výstavní expozice Oskara Brázdy. Dva monumentální obrazy v tzv. velkém ateliéru: vlevo malířova rodina s modelkou, vpravo jeho první žena Amélie.

TELEVIZNÍ DOKUMENT

Když se počátkem roku 1989 začal komunistický režim sám zvolna rozkládat, chtěli na ONV v Lounech prodat Líčkov za devizy do kapitalistické ciziny. Vážný zájem projevila jistá rakouská firma. Paní Marie, kterou na ONV vedli jako kastelánku či zřízenkyni, se obávala, že ztratí střechu nad hlavou.
Ale pak přišel 17.listopad a s ním naděje. Od toho dne paní Marie už nikdy dovnitř nepustila delegaci Lounských a Rakušanů. Když jim pak koncem onoho historického měsíce poprvé neotevřela a zvenčí uslyšel výhružky, že jí to bude hodně mrzet, rozklepala se jí strachy kolena, ale vytrvala. Brzy následovaly další velké činy: zvládla restituční řízení, začala hospodařit na zámeckém statku a zvelebovala zámek, jeho nádvoří, hospodářské budovy, zahradu i oboru.
Pro veřejnost otevřela poprvé zámek v roce 1991. Nedlouho poté o ní natočila německá televize ARD dokumentární film Bílá paní z Líčkova (Weisse Frau aus Litschow). „Ten den, kdy se v Německu vysílal, mi večer volalo přes šedesát lidí, němečtí příbuzní i známí, kteří byli odtud po válce odsunutí. Měla jsem obrovskou radost.“ Když po čase odvysílala dokument s velkým ohlasem i České televize, dostala několik dopisů od dívek, které tu kdysi pracovaly jako česačky chmele a okouzlil je krásný vztah mladé ženy a zralého charismatického umělce.
„Zámkem provádím jen o víkendech. Tady si nikdo nemusí nazouvat pantofle a nemusí pospíchat. Po prohlídce interiéru, obrazů a kaple z osmnáctého století si často s návštěvníky sednu na kus řeči v hale u krbu,“ přibližuje paní Marie atmosféru návštěv. Na nádvoří mi pak ukazuje, co všechno ještě plánuje v areálu vylepšit. „Zatím mám dost sil, byť si někdy v zimě říkám, že na jaře už neotevřu. Ovšem pak vysvitne jarní slunce a dodá mi energii. Vím totiž jedno, že dokud budu žít takhle naplno, bude žít i Líčkov.“

Tolik ve stručnosti jeden z nejpůsobivějších životních příběhů v mé sbírce lidských osudů, víte-li o podobném, rád jím svou kolekci obohatím.

Foto © Petr Jedinák                                            
Poznámka redakce: PAVEL KOVÁŘ je redaktorem týdeníku Reflex 

Severské listy: 
Poslední zámecká paní
Severské listy: Amelie Posse-Brázdová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 09. 2008.